Kniha Sto písní o Marii přináší překlad a komentář obsáhlého souboru trubadúrských písní, které opěvují dámu krásnější, nedostupnější, a tudíž milování hodnější než ostatní idoly trubadúrů – Boží Matku Marii.
KS
Kateřina Smyčková
Díky překladu Jiřího A. Čepeláka se nyní širší čtenářská veřejnost může seznámit s prvním svazkem Balbínovy vlastivědné encyklopedie Čech Miscellanea historica regni Bohemiae – Rozmanitosti z historie Království českého. Úctyhodný počin, který Balbína představuje jinak než jen jako autora Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, však kvůli neobvyklému editorskému přístupu vyvolává řadu otázek.
Antologie přináší tvorbu čtyř evropských barokních básníků Gabriella Chiabrery, George Herberta, Jeana-Baptisty Chassigneta a Paula Fleminga. Už letmé nahlédnutí do útlé knížky dokládá, že se nejedná o autory druhořadé; šťastná ruka editora a především vynikající překlad umožňují číst tvorbu čtyři století starou jako palčivě aktuální.
Kniha ukazuje, jak málo společného má skutečná lidová pohádka s idylickým a logickým světem podmanivých příběhů, v nichž dobro vítězí nad zlem. Aneb hledáte-li pro svou ratolest novou pohádkovou knížku, Černá nevěsta není úplně to pravé.
Kniha představuje svébytný typ memoárové prózy, do níž je vřazeno několik dopisů Josefa Floriana Jakubu Demlovi. Charakterem edičního zpracování však bude vyhovovat spíš odbornému publiku.
Strejcovo přebásnění žalmů vyšlo poprvé v Kralicích roku 1587 a stejně jako jeho francouzský a německý protějšek je provázela velká obliba, jež nezanikla ani s nástupem pobělohorské rekatolizace.
Knihu Pozdrav Tasova by bylo možno označit za jakéhosi „Demla v kostce“. Editor zvolil pravděpodobně texty nejznámější a čtenářsky nejvděčnější, nikoli však jednoduše přístupné. Stěží je lze nazvat prózou; možná tak básněmi v próze, nebo snad – literární věda promine – dramatem v próze.
Stüelerovy Paměti mají daleko do literárního žánru pamětí, jak jej jsme zvyklí chápat dnes. Namísto retrospektivního toku vyprávění nabízí Stüeler téměř každodenní stručné záznamy o počasí, úrodě hrušek, zelí a ořechů, o koupi nových kalhot, o úmrtí krupských měšťanů… Pomineme-li regionální patriotismus nynějších obyvatelů Krupky, je málo pravděpodobné, že by se našel čtenář, který po této objemné knížce sáhne, aby si ukrátil deštivé odpoledne.
Je příznačné, že editory Korespondence jsou literární historik i historik umění. Bohuslav Reynek totiž vynikal stejnou měrou jako výtvarný umělec i jako umělec slova. Reynkova Korespondence může být pro čtenáře bohatým zdrojem informací o životě a tvorbě tohoto básníka, ale i literárním dílem, které lze číst jen pro potěšení z krásy slov.
Nebyl jenom Jan Amos Komenský; byl i Kašpar Motěšický, Jan Myller, Jan Liberda a mnoho jiných, jejichž jména jsou dnešnímu čtenáři zcela neznámá. A přesto byly jejich písně ve své době oblíbenější než písně Komenského, jehož osobnost většinou zahrnuje celé naše povědomí o pobělohorské exilové literatuře.
Felířův Letopis velmi barvitě vypovídá o zájmech a kulturním obzoru vzdělaného pražského měšťana v 1. polovině 18. století. Není ojedinělým pramenem svého druhu; mezi zápisky Felířových současníků je však pramenem nejpodrobnějším co do množství i detailnosti a přesnosti informací.
Demlovy dopisy strhují. Strhují dnešního čtenáře svou prudkostí a patrně strhovaly i jejich adresáta Fencla. Ač byl mezi ním a Demlem rozdíl pouhého roku věku, je Fencl v pozici nezkušeného žáka či mladšího bratra; některé Demlovy listy se omezují jen na stručné rozkazy, co je nutné ihned udělat, jaké knihy objednat, jaké rozhodně nečíst…
Jiří Kárnet, divadelní kritik, žurnalista, dramatik, básník a překladatel, byl u nás osobností málo známou, neboť od roku 1948 žil v emigraci; zprvu ve Francii, ale většinu života strávil v New Yorku. S Pavlem Tigridem založil čtvrtletník Svědectví, spolupracoval se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. 1. února tohoto roku zemřel; jeho Posmrtný deník, vydaný u nás před necelými dvěma lety, je tak paradoxně tím, co Kárnetovo dílo stále udržuje živé.
Rozsáhlá monografie o Vladimíru Holanovi přináší pohled na básníkův život, ale především velmi podrobný a svědomitý rozbor Holanovy tvorby. Součástí práce je i úctyhodná bibliografie, za níž si Křivánek a jeho spolupracovníci zaslouží obdiv.
Františku nebeský, vyslanče přesmořský obsahuje texty původem české i do češtiny přeložené, jež vyšly mezi lety 1658–1762. Spojuje je osobnost oblíbeného barokního světce, sv. Františka Xaverského.
Výbor českých romantických povídek, dílo Václava Vaňka a studentů bohemistiky skrytých jako obvykle pod zkratkou kol., navazuje na antologii české romantické poezie, jež vyšla minulého roku z týchž rukou pod názvem Rozkošný hrob. Český romantismus tak bezděky dostává dosti funerální nálepku.
Při četbě deníků Karla Krameria se již po přečtení několika stránek začneme potýkat s nerudovskou otázkou: „Kam s ním?“ Jméno Kramerius má své nezpochybnitelné místo v dějinách české literatury.
Období českého humanismu bývá někdy nazýváno dobou veleslavínskou či také zlatým věkem českého písemnictví.
Tato antologie představuje básnické dílo Oldřicha Mikuláška. Editorskou práci J. Opelíka asi nejlépe charakterizuje přívlastek „vyvážená“, což je nejvyšší možné hodnocení, jaké můžeme hned na začátku recenze přidělit.
Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově v rodině železničáře, po měšťanské škole absolvoval dvouletou gremiální obchodní školu a poté vystřídal mnoho různorodých a zároveň krátkodobých zaměstnání (v továrně na cukrovinky, v cihelně, byl i litografem a leptačem aj.).
Zdá se, že jméno Jakuba Demla je poslední dobou stále častěji skloňováno ve všech pádech (viz např. nedávno vydanou knihu V. Binara Čin a slovo).
