Udělení francouzského literárního ocenění Prix Goncourt Michelu Houellebecqovi vzbudilo takový zájem novinářů, že zcela zastínilo laureátku jiné prestižní ceny, Prix Renaudot, kterou obdržela Virginie Despentes. Ta přitom ještě v posledním kole goncourtovských nominací figurovala s dvěma dalšími, Mathiasem Énardem (Parle-leur de batailles, rois et d’éléphants, Mluv s nimi o bitvách, králích a slonech) a Maylis de Kerangal (Naissance d’un pont, Zrození mostu), po Houellebecqově boku.

V salonku restaurace u Drouanta, kde se po vyhlášení výsledků Prix Goncourt obvykle schází porota a čerstvý laureát s žurnalisty, takový nával novinářů snad dosud nezažili.

Fotografie

Scéna jako z filmu – dav žurnalistů dusí předsedkyni poroty Prix Goncourt, devadesátiletou dámu Edmonde Charles-Rouxovou, šéfka nakladatelství Flammarion publikující Houellebecqovy knihy, Teresa Cremisis se běží schovat do kouta k oknu a tiskový mluvčí Soizic Molkhou dostane sem tam ránu loktem. Ani tajemník poroty, Diddier Decoin, nevěří svým očím: „To není možné, to není možné,“ avšak záhy dodává: „No ale pro cenu je to přece úspěch.“ A uprostřed toho všeho sedí ve světle modré košili spisovatel Houellebecq jako hodný žák. Na prestižní ocenění čekal pěknou řádku let. Ovšem dnes působí až překvapivě vyrovnaně a klidným hlasem odpovídá na otázky novinářů. Ano, je šťastný; ano, zklamání z předchozích neúspěšných ročníků už pominulo; ne, psa s sebou nevzal – naštěstí.

Zpráva o udělení ceny byla vyhlášena přesně ve 12.45 od Didiera Decoina: ve volebním „maratonu“, který trval 1 minutu a 10 vteřin, se sedm hlasů vyslovilo pro Houellebecqa proti dvěma, které hlasovaly pro Virginii Despentes (počet porotců byl z důvodu nepřítomnosti Michela Tourniera snížen na devět). Oznámení nevyvolalo v hale restaurace u Drouanta žádné výrazné projevy (ani potlesk, ani pískot), natolik se toto ohlášení už několik dní (či vlastně týdnů) očekávalo.

Překvapení se naopak dostavilo u ceny Renaudot, kterou nakonec získala Virginie Despentes za dílo Apocalypse bébé (vydalo nakladatelství Grasset), zatímco do poslední chvíle se mluvilo o jménech jiných spisovatelů – nejprve se jasným favoritem zdál být Edouard Nabe, poté Robert Solé. Veřejnost, zastoupená novináři, pak s velkým uspokojením vyslechla, že cenu za esejistické dílo dostal v prvním kole Mohamed Aïssaoui (novinář týdeníku Figaro littéraire) za dílo L’Affaire de l’esclave Furcy (vydal Gallimard).

Přítomným se pomalu rozvazuje jazyk. Didier Decoin je nadšený, neboť podle něho je kniha La carte et le territoire obrovské dílo, cení si především toho, že zde Houellebecq připravil past na... Houellebecqa. Stejně tak Jorge Semprun a Bernard Pivot neskrývají své nadšení. Zato Tahar Ben Jelloun, který v srpnu zveřejnil velmi kritický článek o Houellebecqově La carte et le territoire ve známém italském deníku La Reppublica, se musí s rozhodnutím většiny smířit: „Můj kandidát to nebyl, ale respektuji rozhodnutí Akademie,“ utrousí a hned prchá před dotěrnými novináři.

Také členové poroty Prix Renaudot, spisovatelé Franz-Olivier Giesbert et Jean-Noël Pancrazi, pějí chválu na svou novou laureátku (kterou nicméně zvolili až v jedenáctém kole čtyřmi hlasy proti třem, jež byly pro ocenění Simonette Greggio za knihu Dolce Vita 1959–1979, vydané v nakladatelství Stock).

Michel Houellebecq a Virginie Despentes, někdejší enfants terribles francouzské literatury, známí osobitou sžíravostí své tvorby, byli oceněni ve stejný den! Na letošní ročník se jen tak nezapomene.