Prestižní francouzské literární ceny se udělují v rychlém sledu od konce října a během prvního listopadového týdne. Všechny nominované knihy vyjdou dva měsíce před tím a recenzenti tedy mají dostatek času načíst si díla, jež od nejširších předvýběrů postupně putovala až do nejužších selekcí. Někteří se svědomitě snaží doplnit si přehled i o tituly, které se porotám cen nezalíbily, případně jejich pozornosti zcela unikly, nicméně tyto knihy už o větší šanci na mediální, a tím i komerční úspěch bohužel přišly. Naopak ty, které se několika koly prosívaných nominací opakovaně připomínají, se dočkají i lepších prodejů.

Aperitiv
Stejně jako každý rok, i letos měli novináři velmi brzy jasno. Stejně jako každý rok se ale jejich předpovědi nenaplnily. Tentokrát však po vyhlášení cen zůstaly nad uvažováním jednotlivých porot skutečně velké otazníky.

Čtenáři, které baví tahanice kolem cen každoročně sledovat, ale zejména literární kritici se letos už koncem srpna poměrně vzácně shodli na tom, že největší úspěch sklidí Éric Reinhardt a jeho proustovsky laděný román L’Amour et les forêts (Láska a lesy). Na paty mu šlapali další horké figurky jako Emmanuel Carrère (Royaume, Království), Olivier Rolin (Le météorologue, Meteorolog), Christophe Donner (Quiconque exerce ce métier stupide mérite tout ce qui lui arrive, Každý, kdo vykonává tohle přiblblé řemeslo, si všechno, co se mu stane, zaslouží). Nominováni byli i autoři jako Laurent Mauvignier (Autour du monde, Kolem světa) či Antoine Volodine (Le Terminus radieux, Zářná konečná), jež jsou sice uznáváni jako velmi výjimeční tvůrci, ale právě pro onu výlučnost své tvorby se zdáli být z možnosti získat ocenění vlastně vyloučeni… K netajenému údivu některých novinářů se v seznamech nadějí na palmy vítězů pevně držel také třeba David Foenkinos (Charlotte), ale nikdo příliš nevěřil, že by nakonec mohl některou z prestižních cen získat. Jeho romány jsou totiž naopak až nebezpečně blízko tomu velkému koláči knižní produkce, co se dobře prodává, ale jinak žádnou (literární) hodnotu nemá.

Udílení cen letos přinášelo jedno překvapení za druhým. Poprvé novináři znejistěli, když do posledních nominací neprošli jejich jistí favorité. A další překvapení přicházela mezi 30. říjnem a 6. listopadem, když poroty konečně začaly vynášet své verdikty.

Académie française
Grand Prix de l’Académie française získal mladý a začínající spisovatel Adrien Bosc (je mu 28 let) za svou prvotinu Constellation o havárii letadla Lockheed Constellation při letu Paříž – New York v roce 1949, kdy mezi těmi, kdo na letišti marně čekali na své blízké, byla i Edith Piaf.

Fémina
Štafetu převzala 3. listopadu Prix Fémina. Cena putovala do rukou Yanick Lahens, šedesátileté autorky původem z Haiti, která kdysi po studiích na pařížské Sorbonně odjela zpět do vlasti, kde se dodnes aktivně podílí na společenském a politickém životě. V románu Bain de lune (Měsíční koupel) vypráví utonulá dívka o čtyřech generacích dvou rodin haitských venkovanů. S touto autorkou získala ocenění zprostředkovaně i její nakladatelka, Sabine Wespieser, ačkoli je velmi výjimečné, že některá z prestižních literárních cen doputuje mimo okruh největších nakladatelství. Wespieser stojí v čele opravdu malé firmy, vydává kolem deseti knih ročně. Udělení Prix Fémina se tak i z tohoto důvodu zařadilo mezi hodně komentované události letošního klání na knižním trhu.

Médicis
4. listopadu vytáhla svůj trumf porota ceny Prix Médicis (v přehledu cen je pověstná tím, že obvykle vybírá literárně nejhodnotnější dílo, čímž nejotevřeněji přehlíží preference širší čtenářské obce). Vyvoleným se stal Antoine Volodine a jeho Terminus radieux, další z řady autorových postapokalyptických románů, tentokrát s dějištěm na území bývalého Sovětského svazu, jenž ve Volodinově vizi již naprodruhé ztroskotal na nereálnosti ideje o vůdčí úloze proletariátu: (snad už) bývalý voják Kronauer po dlouhé pouti vyprahlou sibiřskou tajgou dorazí k ruině kolchozu, kde se pár zmutovaných ubožáků stará o relikt atomové elektrárny. Volodine, který část svého díla publikoval pod různými pseudonymy, dnes patří do úzkého okruhu autorů uznávaných za to, že se snaží – nehledě na (ne)úspěch u většonového publika – hledat a naznačovat nové cesty literární tvorby. V jeho případě jde o zvláštní prolínání nejčernějších představ o konci civilizace se zvláštním způsobem humorného nadhledu, přičemž oběma těmto pólům jeho děl dodává na soudržnosti velmi osobitý způsob psaní: vážné až tragické, hluboké myšlenky odlehčuje hravý, svižný, melodický a v rovině lexika i syntaxe velice vynalézavý styl.

Goncourt
Podzimní napětí dospělo vrcholu ve středu 5. listopadu v poledne, kdy prozradila svou volbu porota Prix Goncourt. Hlasování bylo velmi těsné, až v pátém kole se podařilo pěti hlasy proti čtyřem vybrat spisovatelku Lydie Salvayre a její román Pas pleurer (Neplakat). Stranou tedy zůstal zdánlivě takřka rovnocenný soupeř, alžírský spisovatel Kamel Daoud s románem Meursault contre-enquête (Přešetření případu Meursault), v němž se mladý autor chopil slavné scény z románu Alberta Camuse, Cizinec (kde protagonista Meursault unáhleně zastřelí na pláži Araba), a vypráví ji znovu, avšak z perspektivy bratra zavražděného. V letošní nejlepší francouzské knize, spolehneme-li se na rozhodnutí porot literárních cen, se Lydie Salvayre vrátila do druhé poloviny třicátých let, kdy ve Španělsku po Francově puči vypukla občanská válka. Události nahlíží prostřednictvím zajímavé figury francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose, jenž je známý svým rezolutním postojem k těmto událostem. Druhý hlas v románu dostala autorčina matka, která chce na sklonku života své dceři předat vlastní vzpomínky na dobu, kdy ve svých patnácti s nadějí a okouzlením seldovala, jak španělský národ povstal proti nenáviděnému generálovi. Příběh tak získává intimnější rozměr, ohlédnutí za historickým děním je konfrontací dvou zprvu naprosto rozdílných pohledů, které se ale paradoxně velmi blízce kříží. I Lydie Salvayre patří na francouzské literární scéně k autorům, jejichž díla jsou určena náročnějšímu publiku. Udělení prestižní ceny jednak ženě, a jednak spisovatelce, k níž si čtenář musí umět najít cestu, tak komunita literárních kritiků přijala s menším překvapením, ale značným zadostiučiněním.

Renaudot
Tentýž den byla udělena i Prix Renaudot, a vlastně pouze v jejím případě se předpovědi vyplnily. Po šestém kole hlasování poroty ji dle očekávání získal David Foenkinos za román Charlotte o německé Židovce, malířce Charlotte Salomonové, jež byla zavražděna roku 1943 v Osvětimi, a to ve svých 26 letech, navíc těhotná. Spisovatel publikoval už několik románů, všechny vyprávěly svérázně povrchním způsobem nepříliš duchaplné historky podané s nadsázkou a humorem, a to někdy více, jindy méně úspěšně či naopak až křečovitě. Čtenáři ho ale mají rádi, zejména jeho díla z nedávné doby se vždy umisťovala na předních místech ve sledovaném pořadí bestsellerů. Jedovatější hlasy se tedy daly slyšet, že v tomto případě šla cena spíše za námětem (uznání si zasloužila hrdinka románu), než přímo autorovi. Foenkinos se přitom pokusil vystoupit ze svého stínu: oceněný román napsal velice nezvyklým stylem, připomínajícím volný verš. Ačkoli údajně okamžitě věděl, že našel téma pro své životní dílo, osud hrdinky románu ho natolik sužoval, doslova mu prý bral dech, až nebyl schopný rozepsat se ve vzletných větách, pro jeho dřívější knihy charakteristických. Jeho věty tentokrát zůstávají zaraženy v rozletu, končí jako useknuté po několika slovech. Celý román má ráz veršované, ale nikoli rýmované prózy. Ač by se zdálo, že takový experiment čtenáře odradí, ještě před vyhlášením ceny (když už autor figuroval v nominacích) se kniha drala do čela žebříčků prodejnosti. I proto po dřívějších zkušenostech s tím, kam směřují preference porot jednotlivých cen – poslední dobou se totiž zdálo, že se toto božstvo povolané vybírat četbu pro několikamilionové publikum francouzsky psaných knih rozhodlo lépe sladit svůj výběr s tím, co lidé skutečně čtou –, a po překvapivých posledních kolech nejužších nominací, osekaných o jasné favority, mnozí novináři automaticky tipovali na vítěze právě umělecky „lacinějšího“ a čtenářsky „podbízivějšího“ Foenkinose. To, že nakonec nezískal cenu (dnes už jen velmi skromně) financovanou z pozůstalosti bratří Goncourtů, ale „jen“ o málo později vzniklou Prix Renaudot, zákulisně přezdívanou jako cena útěchy, tak literární kritika přijala s povděkem.

Décembre
Sklizeň hlavních cen – a v jistém smyslu samozvané oslavy francouzské literatury – uzavřelo 6. listopadu vyhlášení Prix Décembre. Porota k jistému údivu médií nechala stranou romány a cenu udělila jinému žánru: trofej dostala významná badatelka v oboru historie psychoanalýzy, Elisabeth Roudinesco, za publikaci Sigmund Freud en son temps et dans le nôtre (Sigmund Freud ve své a v naší době). K Freudově biografii se vrátila jednak proto, že měla přístup do amerických archivů, které dosud prý žádný z životopisců otce psychoanalýzy nevyužil, ale zejména aby uvedla na pravou míru množství povrchně a často i chybně podaných a mylně interpretovaných údajů, jež ve francouzském prostředí rozšířil slavný Michel Onfray, označovaný za „antifreudistu“, když se ve svém díle z roku 2010, Le Crépuscule d'une idole. L'Affabulation freudienne, jež se právě pro svůj kontroverzní tón dočkalo velkého zájmu médií, snažil vyvrátit údajné mýty o moravském rodákovi.

Po hostině
Závěrům jednotlivých porot můžeme slepě věřit, nebo se naopak rozhodneme číst právě to, co pro podzimní mediální předpírku vůbec nevybraly. Není totiž od věci samotnou instanci posvěcování vyvolených předem zavrhnout a snažit se ji spíše ignorovat s vědomím toho, že ti, co vyhrají, by v podstatě mohli být už na začátku září prostě vylosováni z klobouku. Protože každý pokus vybrat jednu nejlepší knihu za určité období je předem ztracený. Vždyť už jen nastavit kritéria selekce, na nichž by se shodli jenom dva čtenáři, je nemožné, a zobecňovat hodnocení literární tvorby je tedy riskantní samo o sobě, ne-li vůbec neuskutečnitelné.

Francouzská média celkově hodnotí žeň literárních cen jako slabší ročník v porovnání s některými předchozími lety, kdy se vybíralo z bohatší a kvalitnější nabídky. Nicméně velmi pochvalně je komentována viditelná (snad ne náhodná) tendence porot nepřihlížet tolik k preferencím většinového publika, ale spíše sáhnout po autorech, kteří zůstávají stranou mediální pozornosti, tvorba je pro ně víc posláním než prostředkem výdělku a jejich knihy jsou předurčeny pro sečtělejší a možná i vzdělanější čtenářstvo. Otázkou je, na koho se ceny jako takové obracejí: dělají selekci nabídky knižního trhu pro poučenou čtenářskou obec, která v podstatě ví, co čte a proč, anebo mají potřebu podpořit propagaci knih vydáváných pro běžný kulturní konzum, jimž se však pozornosti dostává už tak dostatečně, protože je nakladatelé tlačí dopředu pomocí různých marketingových strategií?
(Nezapomeňme ale, že v kontextu ve Francii každoročně udělovaných dvou tisíců literárních cen představuje těch pár prestižních opravdu jen cosi jako „premier cru“ ve vínech. Postupně se s nějakou tou odměnou dostane takřka na každou knihu, a číst se dají většinou bez újmy na zdraví, občas i s velkým potěšením.)

Digestiv
Je jasné, že ty uměle nasvícené hvězdy velmi často rychle vyblednou, protože se dostaly do popředí na základě značně neidentifikovatelných procesů, totiž rozhodnutí porot osočovaných ze subjektivity, nevhodného kamarádíčkování a více či méně utajených projevů jasného střetu zájmu. Jedno je na celé té záležitosti zajímavé a poučné: literatuře se díky kolotoči literárních cen dostalo od konce léta až po sklonek podzimu nebývalé pozornosti. A navíc v parádně důstojných kulisách. Poroty cen například vyhlašují všechna kola postupně se zužujících nominací ve svých „domovských“ restauracích a kavárnách, ke každé takové události patří pečlivě vybrané menu, literatura se stává hostinou – a v té chvíli je trochu jedno, která z nich se nese jako předkrm, a která přijde na stůj jako hlavní chod.