Asi nejznámější maghrebský spisovatel, Tahar Ben Jelloun, se k českému čtenáři dostává šnečím tempem, a jak už to bývá, dokonale račím pochodem.

Ben Jelloun (1944) vydává knížky od počátku 70. let. Pochází sice z marockého Fezu, jako většina slavnějších maghrebských autorů však píše francouzsky a publikuje ve Francii. Vydal už přes třicet románů, kratších próz, básnických sbírek, esejistických textů i knih pro děti. Pro mladší čtenáře píše klasické příběhy, ale také výchovné, osvětové svazky na témata jako rasismus či islám. I česky si jednu z nich můžeme přečíst: útlou knížku Tati, co je to rasismus vydalo roku 2004 v překladu Anny a Erika Lukavských nakladatelství Dauphin. Tentýž vydavatel nám péčí stejných překladatelů Tahara Ben Jellouna poprvé představil už roku 2002, a to uvedením pozoruhodné novely Tichý den v Tangeru. Teprve do třetice vytahuje zmíněný tandem největší eso. Posvátná noc, román oceněný roku 1987 slavnou Prix Goncourt a přeložený do úctyhodných 45 jazyků, je z českých překladů svým původem chronologicky nejstarší. Ještě jedna zvláštnost této ediční politiky: Posvátná noc v podstatě navazuje na neméně slavný Ben Jellounův román z roku 1985, Písečné dítě. Ale obálka Posvátné noci bohužel neprozrazuje, zda jen bude nutné dodržet nakročený račí směr, anebo se už další (předchozí) Ben Jelloun česky prostě nechystá...

Písečné dítě vypráví příběh otce, který už má sedm dcer, osmé dítě proto musí být chlapec. A bude se jmenovat Ahmed..., stůj co stůj. Muž trpící tím, že nemá mužského dědice, si ho zkrátka vymyslí a prosadí. Posvátná noc začíná zpovědí otce na smrtelné posteli, kdy se snaží dceři Zahře, skoro dvacet let vychovávané jako chlapec, vysvětlit důvody svého někdejšího rozhodnutí. Zpětně je popisuje jako umanutost a šílenství, které bohužel rozpoutalo vír nabalující lež za lží, z něhož se nedalo vystoupit. Skutečnost, že nezplodil syna, pro otce tehdy znamenala velké ponížení. Navíc ho tížilo, že nemá dědice – na jeho majetek si dělali zuby jeho bratři. Popisuje je jako odporné a prolhané hyeny, které jen touží mu uškodit, okrást ho.

Zahra vyčká otcovy smrti a pak nastupuje cestu za svobodou. Ta bude dlouhá, z našeho pohledu strastiplná, avšak pro tu, jež odmalička vyrůstala v ponížení a ve lži, jako by už nemohlo být na světě většího utrpení.

Ben Jellounův román je překvapivý z mnoha důvodů – prosakuje do něho jiná slovesnost a obraznost, než jsme zvyklí, totiž orientální tradice podání příběhů. Na velkém náměstí v Marrákeši se objevují tajemní vypravěči, a poté co odříkají svůj kus, mizí zas kdesi v poušti. Jejich podání není jednoznačné, nemá přesné kontury ani hranice, kdokoli může za chvíli navázat, přeměnit načatý děj, podat ho nově a po svém. Jeden má posluchačů celý hrozen, jiný jediného anebo i nikoho, každý dodržuje vlastní rituál a k svému divadélku si chystá jiné propriety. Špatné je, když posluchači odcházejí, a ještě horší, když vašemu vyprávění přestanou věřit.

A přesně takový je i příběh Zahry. Ben Jelloun učí čtenáře našich krajů určité pokoře: nic ti nebude podáno přímo, kde je pravda, se nedozvíš, naše osudy jsou složité a každý je vidíme jinak. Nedělej ukvapené závěry, stačí, že se otočí vítr a odhalí další stranu skutečnosti – anebo přeludu. V Posvátné noci se totiž mísí pravda a lež, přelud a sen, touha a potřeba. Jakmile nabudeme pocit, že máme v Zahřině příběhu jasno, a začneme hrdince přát šťastné završení kruté životní cesty, tok vyprávění se zcela nečekaně stáčí. Osud přináší nové překážky, v jisté chvíli nad skutečností získává cosi moc. Je to předurčení? Sen? Magie? Vyšší zásah?

Román Posvátná noc čtenáře vtáhne a uhrane. Pověst krásného a silného díla si jistě získal právě tím, jak moc je jeho příběh vzdálený, a přitom dnešní, jak je mytický i reálný, jak je blízký a zároveň neuchopitelný. Bojuje především za emancipaci arabských žen, ačkoli nijak prvoplánově a militantně – Zahra není jen kladná postava, i sama se vnímá jako osobnost překračující příliš mnoho, než aby mohla být omilostněna, pochopena. Avšak i tyranský otec dostává v jistém smyslu lidskou tvář. Stejně jako na náměstí osídleném desítkou vypravěčů, ani v Posvátné noci si nakonec nemusíme být až tak jisti, na čí straně je pravda, kdo je v právu. Už jen paradox obviňování příbuzných z okrádání a lhaní se v rodině krutě zacykluje: otec Zahry udává své kuplířské bratry, přitom k vlastní ženě se chová jak zvíře, sedm dcer jako by neznal a osmé zničí život. A sama Zahra? Má pravdu ona, anebo ti, kdo svědčí proti ní? Na to musíme hledat odpověď mezi řádky Posvátné noci každý sám.

Posvátná noc bývá nezřídka vykládána jako traktát za osvobození žen. Nabízí určitě víc. Přinejmenším tisíc a jednu noc přemýšlení o tom, co všechno je dané, zda lze překračovat hranice a bořit tabu a jestli svůj příběh píšeme a vyprávíme sami, nebo jsme loutkami v číchsi rukou. A pokud ano, pak tedy v čích?