Střetne-li se voda s ohněm, obvykle vítězí voda. V románu Michela Tourniera Eleazar aneb pramen a keř je tomu ale jinak, podobně jako v příběhu o Mojžíšovi, jímž se kniha inspiruje. Ovšem "inspiruje" zde možná není správné slovo - vztah Tournierových románů k legendám, mýtům a archetypům je totiž mnohem komplexnější povahy: tyto zdroje zároveň cituje, opisuje i přepisuje. V českém překladu jsme se o tom ostatně mohli přesvědčit již několikrát: v asi nejlepším autorově románu Král duchů, Meteorech či loni vydané variaci na biblické téma Kašpar, Melichar, Baltazar, navíc ještě předtím, v roce 1984, vyšla Tournierova povídková sbírka Tetřev hlušec. Ve všech těchto knihách jsme zároveň poznali Tourniera jako vášnivého vypravěče, který důrazně odmítá nadbytek formálních experimentů (hlavně tendence nového románu) a naopak usiluje na románovém prostoru zvládnout chaos, a to pomocí sevřeného příběhu s "maximální determinovaností významu" (V. Jamek).

Podobná charakteristika platí i o knize Eleazar anebo pramen a keř (1996), kterou ve čtivém překladu Vladimíry Daňkové vydavá Argo. Na nevelkém prostoru (zhruba 70 stran) autor líčí životní pouť Eleazara, irského protestantského pastora, který se oženil s postiženou katolickou dívkou a za hladomoru roku 1845 se vypravil do Ameriky. Na první pohled prostý příběh o emigraci je ovšem prostoupen symbolikou, ve které má každý detail své nezastupitelné místo - Eleazar ještě v Irsku ubije panského správce týrajícího malého chlapce, na cestě do Nového světa stráví 40 dní na lodi plných utrpení apod. -, přičemž vše poukazuje k Mojžíšovu putování z Egypta do Zaslíbené země. Tato spojitost však neleží vně, hrdina sám nad paralelou s židovským prorokem uvažuje, svůj život vnímá jako opakování Mojžíšovy pouti a prochází podobnými pochybnostmi, jaké naznačuje biblické vyprávění. A tak s obrazem proroka před očima směřuje do "své" zaslíbené země, Kalifornie (zmíněna je i zvuková blízkost jmen Kalifornie a Kanaan), byť až příliš dobře ví, že samotnému Mojžíšovi bylo odepřeno do Izraele vstoupit.

Symboliky cesty do Nového světa se dovolávali už puritáni v 17. století, jak lze celkem snadno vyčíst z rané americké literatury, ovšem na Tournierově příběhu je pozoruhodné právě ono výslovné ztotožnění s Mojžíšem - Eleazar se neztotožňuje obecně s Izraelem, nýbrž s konkrétním člověkem, který nevyhnutelně pochybuje, přepadává jej slabost, na každém kroku musí volit a především nese odpovědnost, aniž by se cíle sám dočkal. A stejně jako Mojžíš je i on rozpolcen mezi "pramen" a "keř": má zůstat v pohodlí Nové Anglie, či pokračovat přes kontinent dál, do neznáma, má se držet kolony, kde bují neřest, anebo se vydat na vlastní pěst po cestě lemované kostmi těch, kteří ztroskotali? Eleazar nikdy nevolí snadno, a nikdy také nevolí snadné řešení. Na cestu se nakonec vydává sám, jen se svou rodinou, ovšem konce se nedočká - zemře jako Mojžíš před branami zaslíbené země. Nicméně zadostiučiněním jeho životu nebude jen to, že svou rodinu dovedl na konec cesty, ale i lidská proměna bývalého bandity, k níž svým příkladem výrazně přispěl. Tournierův román je proto vášnivou výpovědí o lidské odpovědnosti, statečnosti a zásadovosti - vlastnostech, které nesou plody často jiné, než člověk očekává, leč o to radostnější.

Asi nelze srovnávat s Králem duchů, nejspíš největším autorovým dílem, neboť by to byla nakonec křivda vůči oběma knihám. Snad se lze tedy spokojit s prostým konstatováním, že Eleazar aneb pramen a keř je kniha velmi působivá, navzdory zdánlivé jednoduchosti neobyčejně hluboká a především nádherně lidská.