Vladimir Sorokin (1955) se díky svým posledním dílům Děň opričnika (2006, česky Den opričníka, 2009) a Sacharnyj Kreml (Kreml z cukru, 2008) stal bezmála klasikem současné ruské literatury. I proto není od věci připomenout si také raná díla tohoto autora, která svědčí o tom, že Sorokin konceptualista, představitel sovětského undergroundu 80. let není až tak vzdálen současnému Sorokinovi, jenž je populárním a uznávaným spisovatelem a nositelem řady literárních cen. Pohled do tohoto období autorovy tvorby českému čtenáři nabízí román Tridcataja ljubov Mariny (česky Třicátá Marinina láska, první vydání 1995), který před nedávnem již podruhé vyšel v českém překladu Libora Dvořáka, tentokrát v nakladatelství Pistorius & Olšanská, které se, doufejme, bude vydávání Sorokinových děl věnovat soustavněji. Román byl napsán v letech 1982-1984, v Rusku se oficiální publikace dočkal teprve v roce 1995.

Knihu můžeme rozdělit do dvou částí. V rozsáhlejší první části je popsáno několik dní ze života hlavní hrdinky Mariny. Ta vzpomíná na svou minulost a díky těmto vzpomínkám může čtenář nahlédnout, jak se vyvíjela její osobnost (a především její sexualita). Marina pracuje jako učitelka hudby v okresní hudební škole pro děti dělníků z místní továrny. V minulosti snila o kariéře klavíristky, ale kvůli hloupému úrazu – ve dveřích trolejbusu si zlomila malíček – musela na svůj sen zapomenout. Před čtenáři se střídavě objevují Marinini milenci: známý klavírista Valentin, jenž hrál s Rostropovičem, aparátčík Leonid Petrovič a disident Míťa. Muži však nejsou s to Marinu sexuálně uspokojit, ve skutečnosti je totiž lesbička a čtenář se seznamuje s Marininým deníkem, v němž jsou fotografie osmadvaceti Marininých lásek – dívek, které Marina milovala. Poslední, devětadvacátou je Saša.

Marina žije na první pohled bezstarostně, ale ve skutečnosti cítí ošklivost vůči práci, lidem kolem sebe i vůči státu, ve kterém žije: „A kolem se tísnily ubohé domy, ubohé výklady lhostejně nabízely ubohé věci, ubohými ulicemi projížděla ubohá auta. (...) Nejstrašlivější však byli sami lidé – rozžvýkaní a prosáklí každodenním zlem, bídou a věčnou štvanicí. Podobně jako ohavné paneláky i všichni ti lidé Marině bez ohledu na vnější odlišnosti postupně splývali k nerozeznání.“ (s. 87) Zároveň je znechucena sama sebou a tím, jak bezúčelně marní čas. Marinina existenční krize vyvrcholí ve zlomovém okamžiku románu: zdá se jí sen, v němž spatří svůj ideál muže – nejmenovaného vousatého pána, který nápadně připomíná Solženicyna. A ten říká Marině hořkou pravdu: „Devětadvacet milenek a ani jedna milovaná.“ (s. 127)

Po probuzení vyhodí Marina z bytu Sašu a upadne do hlubokého zoufalství: zpíjí se vodkou, nechodí do práce a hraje na klavír tak špatně, jak ještě nikdy nehrála. A právě v této chvíli se setkává se Sergejem Nikolajevičem, tajemníkem stranické organizace místního závodu na výrobu minikompresorů. Ten zůstává u Mariny na noc a ona se mu vyznává ze všech svých problémů a trápení. Sergej Nikolajevič ji uklidňuje a otvírá Marině svůj přístup k životu – polotolstojovskou, polokomunistickou filosofii mírné práce, jednoty s národem a přijetí všech negativních stránek života. Erotická scéna, v níž Marina poprvé zažívá orgasmus s mužem, a to za doprovodu sovětské hymny, je symbolickým přelomem v Marinině osudu; touto scénou končí jedna část knihy a začíná druhá, popisující přerod hlavní hrdinky. Z lesbičky-polodisidentky, jež nenávidí sovětský režim, se stává dělnice v továrně Sergeje Nikolajeviče. Marina se přestěhuje na kolej k děvčatům z dílny a navždy zapomíná na svůj starý život. V novém životě pracuje u stroje, připravuje nástěnku ke Všesvazovému komunistickému subotniku a chodí na stranická zasedání.

V Třicáté Marinině lásce používá Sorokin svůj oblíbený postup – automatizaci reality. Ve větší míře je na něm založen první Sorokinův román Očereď (1985, Fronta, česky 2003), v němž lidé stojící ve frontě pomalu zapomínají, kde vlastně stojí a proč. V Třicáté Marinině lásce je automatizací postižena především řeč postav. Ta se – počínaje druhou částí knihy - s každou další stránkou stává mechaničtější a vyprázdněnější. Nejdříve připomíná sovětské filmy padesátých let o šťastném životě dělníků, poté se začne podobat úvodníkům Pravdy. Román končí čtyřicetistránkovým souvislým textem v podobě andropovovské propagandy, který je plný všeobecných, banálních a nesmyslných slov a který odsuzuje prohnilou buržoazní společnost a snaží se přesvědčit celý svět o tom, že Sovětský Svaz je mírumilovný a lidumilný stát. Zautomatizované je však i konání postav románu: Marina vstává čím dál tím dříve, aby stihla vysoustruhovat více součástek, na stranickém sjezdu dojde k odsouzení dělníka za to, že rozbil stroj a znemožnil tak naplnění denní normy.

Sorokina konceptualistu spojuje se současným Sorokinem uklidňující, až omamný jazyk. Spisovatel popisuje absurditu, která by nás měla vystrašit, nicméně v duši čtenáře se objevuje zrádný stav klidu. Ve Dni opričníka dosahuje Sorokin tohoto efektu užitím archaické ruštiny a reálií Ruska 16. století. Čtenář jako by ležel na teplé ruské peci, pil čaj ze samovaru a cucal proslulý Kreml z cukru. Při čtení Třicáté Marininy lásky jej chtě nechtě napadají následující myšlenky: vždyť je to vlastně dobře, když se člověk cítí jako malý šroubek obrovského mechanismu, který vždy ví, kde je jeho místo a že je správné žít bez samoty a utrpení v efemérní komunistické pracovní extázi, ve stavu trvalé normalizace. Sorokin se ukazuje jako šikovný psycholog, který si pohrává s lidskými slabostmi stejně virtuózně, jako jeho hrdina, pianista Valentin, hraje Chopinovo Nokturno, melodii Marinina utrpení.