Co víte o ukrajinském překladateli Bohumila Hrabala? Asi nic. Nejspíš si pomyslíte, že na tom není nic zvláštního. Přitom jste se s jednou jeho knihou už mohli v českých knihkupectvích potkat. I v antologii ukrajinských povídek Expres Ukrajina, která u nás v minulém roce vyšla, byly otištěny tři jeho krátké prózy. Teď má v češtině už druhou knihu. První byla sbírka pověstí ze Lvova a okolí, Příběhy z Haliče (2002). A koho jmenuje mezi autory, kteří na něj měli vliv? Becketta, Goldinga, ale i Kunderu a Bondyho.

Jurij Vynnyčuk ( *1952) je na Ukrajině skutečnou výjimkou. Je jedním z mála ukrajinských spisovatelů, kteří se živí jen psaním. A to za Sovětského svazu, ač vystudovaný filolog, pracoval jako nakladač. Psal od začátku sedmdesátých let, ale nemohl skoro nic uveřejnit. Naopak, jeho tvorba se stala předmětem zájmu KGB. Některé z jeho rukopisů, které šířil mezi svými přáteli, se dostaly do rukou tajné policie a zdánlivě nenávratně zmizely. Podobně se tehdy ze spisovatelovy knihovny ztratily předválečné ukrajinské knihy, které čítal jeho dědeček. To mu však nevzalo chuť do práce – J. Vynnyčuk od konce osmdesátých let vydal na třicet knižních titulů. Jsou mezi nimi romány, detektivky, sbírky pohádek a pověstí, erotické povídky a knihy o historii Lvova. S obzvláštním zaujetím se věnuje právě pohádkám.

S pohádkami mají mnoho společného i texty, obsažené v knize se stručným názvem Chachacha. Jde vlastně o vyprávění, možná i pohádky svého druhu pro dospělé. Podívejme se na první, titulní příběh: maminka navede děti, aby sprovodily ze světa tatínka alkoholika. Když jí dětičky splní přání, založí si hospodu, kde podává neobyčejně chutná jídla. Co že je to za jídla? Je to krmě z masa hostů. Její hospoda je totiž i nevěstinec, na roztoužené návštěvníky čeká v jejím náručí smrt a následně osud kuchyňské suroviny. Z kostí tu vaří mýdlo na prodej. Když se shánčlivá rodinka spojí promyšleným dynastickým sňatkem s příbuznými, kteří šijí norkové kožichy ze psů a vránu podávají jako kuře na smetaně, dosáhne jejich činnost takového rozmachu, že vyvolá zájem policie. Na příchod ozbrojených složek zareaguje rodina odhodlaným odporem: všichni jako jeden muž sáhnou po vidlích, puškách, kulometech, neváhají použít ani kanón. Nicméně rychle zemřou v tratolišti krve – až na nejstaršího syna, který je současně vypravěčem. Je souzen, avšak vyvázne – stopy kanibalismu shořely a on vytrvale předstírá šílenství. Dostane se tedy do psychiatrické léčebny. Trpělivě čeká na jaro, aby mohl na procházce uškrtit ošetřovatelku a prchnout.

Většinu textů spojují tři prvky: absurdita, bizarní erotika a krev. Samozřejmě nejsou obsaženy všude ve stejné míře. Snad dokonale jsou tyto elementy spojeny v první povídce cyklu s výmluvným názvem Láska a krev: Anna Marija Pljum žije v opuštěném bytě. Společnost jí dělá sedm kocourů, ale ti ji nezajímají. Zajímá ji nábytek. Zajímají ji Mrazák, Televizor i Vysavač. Střídá je v roli milenců, svádí je a odvrhuje, až narazí kosa na kámen a ona je sama svedena Nožem. Vášnivě se mu oddá. Blaženě vykrvácí za pohledu na spojení Vysavače a Pračky.

Jednotlivé povídky, spíše krátké prozaické útvary (vskutku krátké – kniha o 294 stranách jich obsahuje 81, kromě toho úvod, předmluvu a poznámky překladatelky), jsou rozděleny do devíti cyklů, obvykle sjednocených ne dějem, ale společným předmětem – ukrajinský sovětský dramatik Kornijčuk, záhadná země Arkanum nebo Emma Zunz – kterého se více nebo méně týkají.

Vznikly převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech – zčásti jde o ony vzpomínané zabavené rukopisy, jež se dostaly do rukou ukrajinského nakladatele až roku 2007. V úvodu od nakladatele jsou povídky ze zkonfiskovaných rukopisů jmenovány, můžeme tedy přemýšlet a domýšlet se, co vedlo policejní orgány k tomu, že právě tu a ne jinde viděly nebezpečí pro socialistické zřízení.

Snad se zdá, že jde o drastické horory, ale není tomu tak. Humor tu neschází, je nečekaně originální, morbidní , místy přechází v parodii či dokonce v satiru, jakou je třeba pokračování titulní povídky, Chachacha 2: Po vzniku nezávislé Ukrajiny se v psychiatrické léčebně, kde dlí vypravěč, mají konat volby. V rámci delegace, vedené poslancem Piškotem a starostou, je přicházejí navštívit i duševně nemocní z ukrajinské diaspory. Akce vrcholí revolucí chovanců, zjančených takovou pozorností.

Půvab fantaskního, absurdního a surreálného čtenáře ovládne. Vybaví si pornografické popisy Burroughsova Nahého oběda i poetiku Bondyho Příšerných příběhů. Určitě se nesplete, když si řekne, že mu skazky pohádkáře Vynnyčuka připomínají sprostých slov a sexuálních motivů plná lidová vyprávění, která v Rusku sebral a pod názvem Zakázané pohádky (u nás 1998) vydal A. N. Afanasjev. Ostatně - i on byl ve své době nežádoucím autorem, byla u něj konána domovní prohlídka a svou knihu musel vydat v zahraničí.

Dojem z knihy je silný a vyprchává dlouho. Bezvýchodné bludiště dějů, pro něž neplatí zákony fyziky ani logiky, se může zdát stísňující. Lépe je rozložit si čtení na delší dobu, ostatně tolik krátkých textů vedle sebe může skutečně splývat, ač jejich kvalita je obecně vyrovnaná.

Doufám, že se můžeme těšit na další podobně kvalitní překlady z ukrajinštiny. Nemusí ani pocházet z archivů KGB, u nás budou i tak překvapením.