Autor, u nás již dobře známý svými dvěma prozaickými knihami, vydal sbírku básní datovaných od roku 1971. Kdo je zvyklý na Vynnyčuka-satirika, ironika, mystifikátora, toho nejspíš překvapí závažnost této knihy. Nenajdeme v ní – až na pár náznaků – jeho známý postoj „nic mi není svaté“, ale naopak, s melancholií, která u citlivých čtenářů může přejít až k jisté formě lehčí deprese, se přesuneme do období totálního marasmu a bezvýchodnosti Ukrajiny 70. až konce 80. let. Vynnyčuk vedle své více známé tvorby (viz například knihy Chachacha či Hruši v tisti) psal pod tíhou všeobjímající beznaděje, která se mohla vyhnout snad jedině slepým komsomolcům a věřícím bolševikům. Jak již autor naznačil ve svých prózách Hruši v tisti nebo Vesňani ihry v osinnich sadach, přežít se zdravým rozumem brežněvovskou dobu nebylo snadné a jedině humorem a švejkovstvím bylo lze čelit totálnímu zešílení. Ale hluboká všeobjímající frustrace se nemohla neprojevit na Vynnyčukově básnickém talentu.

Z básní první části, které vznikaly v letech 1971–1975, je silně cítit vliv západoukrajinských modernistů přelomu 19. a 20. století, kteří za SSSR pochopitelně jako by neexistovali. Autor je ovlivněn básníky z okruhu tzv. Mladé múzy, lvovským bohémským životem počátku 20. století, jeho zašlou slávou, ale i láskou, přírodou a vším tím, co socialistický realismus chtěl prostě škrtnout. Již samotný název sbírky napovídá, odkud básník čerpal – podzim byl právě pro mnohé z okruhu Mladé múzy čímsi téměř posvátným. Zároveň však jako by naznačoval snad i pomalé skomírání, konec sovětských pořádků. V další části, 1976–1979, se autor již silněji osobnostně profiluje, nachází stále více své vlastní prostředky k vyjádření toho, co sice jeho předchůdci snad tušili, ale ještě nezažili na vlastní kůži. Vynnyčukovými dalšími básněmi tu a tam probleskne jistá ironie, ale jde spíš o smutek a deziluzi ze všeho, co jej obklopuje. Jeho ženy, kterým většinou v prózách věnuje velký prostor, jsou zde pouze stíny, nedosažitelné ideály znázorňující uplynulé časy, nebo vychytralé „baby“, které ubohého básníka vycucnou a odkopnou. Nicméně se dostávají do popředí jeho zájmu stále více. Na konci sbírky nalezneme čtyři dlouhé poémy, které opět jako by nepatřily do vnímání světa tohoto lvovského donchuána. Stačí jen názvy jako Recept na zítřek či Quo vadis.

Kniha Peredčutťa oseni není žádné zábavné a vtipné čtení, na něž je čtenář u Vynnyčuka zvyklý. Do sbírky nebyly zařazeny jeho satirické básně, v nichž se věnuje tématům jako jeho slavný příběh o tom, kterak zbavil komsomolku počestnosti apod. Ty patří do té části autorova génia, která je určena spíše na večírky, k hlasité recitaci a pobavení. Tato sbírka je však intimní, žádá si klid a ticho. Pak dovede třeba jen v několika verších přenést čtenáře do doby svého vzniku, do v podstatě permanentního smutku, s nímž se Vynnyčuk díky humoru vypořádal mistrně, na rozdíl od mnoha svých kolegů a vrstevníků, kteří nedovedli unést tíhu své doby.

Bohužel, nepochopila jsem grafické zpracování knihy; čtyřverší jsou umístěna každé na jednu stránku, delší básně, které by klidně snesly pokračování na další stránce, jsou doslova napěchovány na jednu stránku i za cenu toho, že se tím poruší jejich grafická stavba. A co doslova vyrazí dech, je obsah, který se nachází na 14 (!) stranách v jakési nesmyslné obrovské velikosti písma a řádkování a v první chvíli budí dojem, že je určen pro slabozraké. Pokud se již chtěl sazeč vejít do archů, pak měl naopak sáhnout k sazbě samotných básní, které by si větší pozornost zasloužily rozhodně více než obsah knihy.