Zjevoval se tehdy, když jsem to potřeboval nejméně. Strýček se o mou osobu zajímal do takové míry, že se nejen snažil můj život zlepšit, ale i naplnit nepomíjejícím obsahem. A jaký byl dle strýčkových představ nepomíjející obsah života? Pokračování rodu. A tak v něm dozrála myšlenka mě oženit. Sám strýc se nemohl dopočítat všech panen, z nichž učinil šťastné matky. Po válce, když byli chlapi deficitem, žil životem nomáda – od oázy k oáze. Za války stihl bojovat v Nachtigallu, v SS Halič a ke konci v UPA, kam přitáhl ještě mého tatíka. Když se sešli a vzpomínali na válečnou romantiku, poslouchali jsme ty historky jako dobrodružství pirátů či kovbojů. Pravda, v těch příhodách se vyskytovaly nejen bojové operace, život v bunkru a vzpomínka, jak byl zabit první enkavedista a první Němec, ale vystupovaly v nich i děvčata, veselé procházky a večerní schůzky na vsích. Když byla vzpomínkám přítomna i babička, vždy ostře odsuzovala to, že UPA zabíjela Němce.

„Inteligentnější lidi, než byli němečtí oficíři, jsem nepotkala. U nás žili dva. Bez dovolení si ani jabko ze stromu neutrhli. A jednou poprosili, abychom jim vypucírovali boty, za což jsme dostali po kusu másla a čokolády. A vy, hlupáci, jste takové lidi stříleli! Kdyby Němci vyhráli, žili bychom si teď jako v ráji.“

Babička měla Němce moc ráda, ale nejraději Rakušany, i když nechápu, jak je rozlišovala.

Nakonec můj otec a strýc zázrakem přežili. Táta na to šel tak: přes den pečlivě studoval lékařství a v noci vykonával úkoly. Když se potkal s mojí mámou, ta to okamžitě zatrhla: „Buď já, nebo bunkr.“ Matka totiž velice dobře věděla, že v bunkru se nejen řešil osud matičky Ukrajiny, ale systematicky se vylepšovala demografická situace. Ne že by moje máma nebyla patriotka, ale vždycky uvažovala střízlivě. Noční výlety skončily, aspoň k matce.

Ale strýček svoji válku neprodlužoval. Když oblehli jejich bunkr, přišlo dilema: vyhodit se granáty nebo se vzdát. Vyhrála druhá možnost. Jistě, ta první vypadá velice hrdinsky, ale v roce 1953 už stejně bylo jasné, že se na nás svět vykašlal a s celonárodním povstáním už se počítat nedalo. Proč by tedy měli umírat mladí kluci? Tak se vzdali. Dostali deset let, ale v roce 1956 je pustili se zákazem žít na Haliči. Ale nakonec mohli i to. A všichni přežili, založili rodiny a porodili děti-patrioty.

Byla sobota. Psal jsem báseň a nečekal návštěvu, když se k nám přivalil strýc Zeňo. Oblečený byl do skvělého károvaného obleku – poslední výkřik módy roku 1938. Sice se psal už 78., ale to pro strýce nemělo pražádný význam. Klobouk a kravata také patřily do téže epochy, do níž i oblek, pouze polobotky byly o dvacet let mladší. Strýc se však dovedl o své věci postarat tak, že se téměř neobnosily. Ve skříni mu visela vyžehlená uniforma SS Halič s vypulírovanými knoflíky, medailemi a kříži, na chatě na půdě pod krovem snil svoji hrdinskou minulost promazaný schmeisser. Strýc se usmíval do svých navoskovaných vousů, které mu z tváře trčely jak jelení paroží.

„Máš deset minut na to se přichystat a vypadnout z tohohle brlohu. A ať vypadáš jak nový dukát, nebo přinejmenším ne hůř jak já. Jdeme na svatbu.“

„Na čí?“

„Uvidíš. Dělej, pohyb, nebo tady za chvíli obrosteš mechem. Zajímá tě něco jiného kromě knížek? Život není v nich, ale tam!“ máchl rukou k oknu.

Podíval jsem se z okna a spatřil psa, jak s obrovským zaujetím obskakuje fenu. To je život? Když jsem se oblékl, strýc se chytil za hlavu:

„A kravata!“

Kravatu jsem neměl, ale strýc rozhodl, že když jsem básník, mohu si kolem krku uvázat šátek – bude to vypadat bohémsky a stylově.

„A ještě něco,“ dodal, „obálky. Čisté.“

Obálky jsem měl. Strýc vyndal z kapsy dvě nové desetibankovky a vložil je do obálek. To byla standardní částka, s níž chodili na svatby přátelé ženicha a nevěsty v 70. a 80. letech. Přátelé rodičů dávali více. Představit si strýce coby kamaráda nějakého ženicha bylo poměrně obtížné.

Po cestě jsme koupili dva pugety růží za tři karbovance a zanedlouho se ocitli před palácem Potockého. Tam už se hromadilo několik svatebních párů s hosty a čekaly v pořadí. A tu jsem si všiml jisté nejistoty ve strýcově chování; zastavil se a pozorně se rozhlížel po všech těch skupinách, jako by hledal známé tváře, ale evidentně je neviděl. Nakonec se mezi nimi začal procházet, ale už ne s výrazem člověka, který někoho hledá, ale jako někdo, kdo zabíjí čas.

„Co je? Nemůžeš rozpoznat mladé?“

„Hm, abych pravdu řekl, ne… Dostal jsem pozvánku od neznámých lidí. Tedy, jistě je musím znát, ale s mou bouřlivou minulostí…“

„Ukaž mi pozvánku.“

„Zapomněl jsem ji. Víš, několikrát jsem se převlékal před zrcadlem a pozvánka zůstala v nějakém jiném obleku.“

„Paráda. A jejich příjmení jsi taky zapomněl?“

„No, víš… nosím toho v hlavě tolik… ani jsem se nesnažil je zapamatovat. Prostě jsem nevěděl, že tu bude víc svateb.“

„Ale ne! Vždyť je dneska sobota a začátek podzimu. A na jména si taky nevzpomeneš?“

„V poslední době mám trochu problémy s pamětí. Kolik moskalů jsem zastřelil, to si pamatuju, ale kde mám brejle, na to si nevzpomenu.“