Olze Dučyminské (1883–1988)

Je cítit žluklými bonbony a plesnivým chlebem
pavouky a hadry plné molů
když shrbená schází po nemocných schodech dolů
do svého suterénu

Za oknem šedá dlažba a nohou běh
nebo i kol a víc nic
ale to její okno přec ukazuje svět

Pak hrnec s vodou
na zrezlou plotnu staví
a spolu s kočkou slepou
čeká, až voda začne vřít
a do ní pak sype pytlík
SUP OVOŠČNOJ S PERLOVKOJ CENA 13 KOPĚJEK

Dva talířky – pro kočku a sebe
jejich večeře tichá a beze slov
nikdo na světě o ní neví

A pak a pak hned, jak umlknou tramvaje
a noc se blíží – čáry mizí
opět se stává královnou poezie
výhonky básní ze tmy vystřeluje
je básnířkou nočního Lvova
štíhlá a mladá
v šatech z hedvábí
tenoučké punčošky bílé rukavičky
padají k ramenům dlouhé lokny
a na svou noc všechny zve

Kdosi hraje na piano
svíčky polotma sklenka sektu
a pak autem domů
a pak noční košile jemná jak pavučinka
a ještě než usne, šplíchne na ubrousek verš
a poslední slova před usnutím:
ach jak mi ruce líbal!

A ráno
ráno vychází z hloubky suterénu
z jehož oken přes den nic než
nohy vidět není
Vychází s torničkou
skládky studovat
s pohledem do stran
cenné věci vybírat –
plesnivý kousek paschy
pár skrojků chleba
střep cizí svatozáře
kůžičku starého sádla
uvadlou větvičku kopru
a ještě papír, jemuž
svěří únavu a žal
své bývalé milování
a kamenné mlčení