Norského spisovatele Ingvara Ambjørnsena (*1956) není třeba českým čtenářům dlouze představovat. Před pár lety vydalo nakladatelství Doplněk v edici Současná evropská próza Ambjørnsenův román Elling. Pokrevní bratři. V dramatizované podobě bylo toto dílo uvedeno hned několika českými divadly a v kinech se zase objevila verze filmová. Úspěch knihy byl skutečně mimořádný a mezinárodní. Ovšem již deset let před vydáním Ellinga se Ambjørnsen výrazně zapsal do povědomí norských čtenářů svou románovou výpovědí Bílí negři. Tato kniha z roku 1986 znamenala průlom v jeho spisovatelské kariéře. Jelikož kniha vypráví o lidech žijících na okraji společnosti a na užívání drog nahlíží veskrze liberálně, vyvolala tehdy velké diskuse, nadšené ohlasy i bouři nevole. Pravidelně se objevuje v žebříčcích popularity sestavovaných dle hlasů jak odborné, tak široké veřejnosti. O jejím významu svědčí i to, že je pro svou tematiku na norských středních školách zařazena mezi doporučenou literaturu a učitelé s ní ve výuce pracují.

České vydání Bílých negrů se pyšní v Doplňku tradičně pečlivým estetickým provedením. Samotný román je rozdělen do tří částí. V první části jsme vrženi přímo do děje, do současnosti vypravěče Erlinga Haefse vracejícího se ze Španělska do Oslo. Takřka okamžitě se Erling ocitá v jemu dobře známém prostředí vyděděnců (tzv. bílých negrů), světa existujícího mimo běžnou společnost. S „normálními“ lidmi se „negři“ stýkají jen výjimečně a krajně neradi, například při žádostech o sociální dávky. Vytvářejí svébytnou komunitu, v níž najdeme narkomany, alkoholiky, homosexuály, transvestity, transsexuály či prostitutky. Důležitou součást jejich života tvoří náhodný sex a umění. Sám Erling už uspěl s několika rukopisy, ale na opravdový průlom teprve čeká. Spisovatelské povolání si zvolil i Erlingův nejlepší kamarád Charly Lie. Rita Tunberg, poslední z trojice přátel a hlavních hrdinů románu, je zase výtvarně nadaná. Ve velmi mladém věku ale onemocní rakovinou a umírá. Charly je tou dobou v zahraničí, a tak do provinčního města Lillevik jede na pohřeb pouze Erling. Od starého známého dostane výměnou za odvedenou práci možnost bydlet v lesní chatě a psát. Erling toho využije k zaznamenání vzpomínek na dětství a dospívání, jimž je věnována druhá a třetí část knihy. První část se tak chronologicky odehrává nejpozději.

Celou knihou nás provází Erlingův vypravěčský pohled a komentář. Ačkoliv se Erling sám často děje přímo účastní, zachovává si zároveň k popisovaným událostem odstup. Nesnaží se nijak výrazně projevovat své názory, ale i tak můžeme vycítit sympatie k lidem, kteří se jako on sám rozhodli vyčnívat z davu. Zejména Erlingův vztah k Charlymu a Ritě, jež zná od dětství, je prodchnut ryzí láskou. Jejich přátelství představuje spolehlivou jistotu, která se v průběhu let nemění. Nepřehlédnutelný rozdíl ale spočívá ve stylu vyprávění jednotlivých částí románu. První část má až zběsilé tempo, odehrává se takřka výhradně v rámci komunity, čemuž je přizpůsoben také expresivní až vulgární jazyk. Pryč je jindy vcelku uhlazené Ambjørnsenovo vyjadřování, se kterým se můžeme částečně setkat u Ellinga či v jeho sbírkách povídek. V Bílých negrech autor opravdu nešetří slangem, neobvyklými obraty a originálními, vtipnými metaforami. Patrná je i změna ve vnímání vypravěče. V Oslo se Erling projevuje mnohem více cynicky, jako by ztratil jakékoliv iluze, kdežto v dětství a dospívání byl ještě důvěřivým chlapcem žijícím tak trochu ve vlastním světě a světě literatury. Jaký význam pro tuto zásadní změnu měla cesta do Španělska, jen tušíme.

Ve druhé a třetí části románu pořád dominuje hovorový jazyk, ale tempo je klidnější. Ze začátku druhé části se pozornost přesouvá k Lilleviku a místní společnosti. Lillevik je popisován jako hezké městečko u fjordu, kde stále ještě vládne maloměšťácká, pokrytecká morálka. Ambjørnsen zde prostřednictvím Erlinga kritizuje dobové konvence. V oblibě má spíše tuláky, kteří do spořádané společnosti nezapadají. Kritický postoj zaujímá i vůči moci peněz. Nelze se bez nich obejít a všichni vás podle nich posuzují. Pro narkomany a alkoholiky je shánění peněz nekonečným koloběhem. Erlingovi se nelíbí ani přístup společnosti k povolání spisovatele, jež je považováno za méněcenné. Touha stát se spisovatelem zaujímá v románu zásadní místo. Erling popisuje své první básnické pokusy, horlivou četbu v období dospívání i nelehkou cestu za svým snem. V tomto aspektu, stejně jako v mnoha dalších, můžeme vidět výrazné autobiografické rysy. Ambjørnsen se narodil ve stejném roce jako Erling, vyrůstal v městečku Larvik, nedokončil gymnázium, vyučil se typografem a jeho žena se jmenuje Gabriele Haefs. Znalost prostředí vyděděnců je nepochybně autentická. Sám Ambjørnsen však přiznává jen malou přímou inspiraci vlastním životem.

Někoho by možná téma drog a prostředí narkomanů mohlo od přečtení knihy odradit. Není to však jediné téma, které román nabízí – stejně důležitý je i obecně pojatý problém postavení člověka ve společnosti, utváření identity jedince, psychické problémy, láska a přátelství. Bílí negři nabízí jedinečnou možnost proniknout do výstředních komunit 70. a 80. let v Norsku popisovaných očitým svědkem. Jakmile si zvyknete na neobvyklý styl a jazyk, necháte se lehce vypravěčem vést. Překladatelka Jarka Vrbová odvedla ještě o něco lepší práci, než je její tradiční vysoký standard. Tento román představuje pro překladatele skutečnou výzvu, zejména co se týče slovní zásoby, jejíž rozšíření v dobrém slova smyslu nemine ani čtenáře.