Ingvar Ambjørnsen (*1956), norský spisovatel žijící už od roku 1984 trvale v Berlíně, je českým čtenářům dobře známý díky bezmála kultovnímu románu Bílí negři (1986, č. 2010), roztomilé dětské knížce Samson a Roberto (1998, č. 2015) a v neposlední řadě také díky třetímu dílu humorně laděné série o podivínovi Ellingovi s názvem Elling. Pokrevní bratři (1996, č. 2006 a 2016). Ten se v minulosti objevil mimo jiné také na filmovém plátně, a dokonce na několika českých jevištích. A právě série o Ellingovi se nedávno ujalo nakladatelství XYZ, které vloni znovu vydalo zmíněný třetí díl a nyní přichází s vůbec první knihou série Elling. Výhled do ráje (1993).

Výhled do ráje se tedy vrací na začátek příběhu. Ellingovi právě zemřela matka, a dvaatřicetiletý muž s chováním pubertálního kluka tak získává svobodu popustit uzdu své fantazii. Prázdnotu po matce zaplňuje pozorováním sousedů dalekohledem z bezpečí bytu i jejich sledováním v terénu. Obzvlášť pečlivě se zaměří na postarší ženu jménem Rigemor Jølsenová. Dívá se, jak rostlinám otrhává uschlé listy, chodí na stejná místa jako ona, například na poštu nebo k lékaři. V podstatě jakákoli maličkost je pro něj záminkou k úvahám, někdy notně přitaženým za vlasy (ale úsměvným), jindy trefně kritizujícím norskou společnost. Jelikož podivínský Elling žije ve vlastním světě izolovaný od okolí, nedá se od něj čekat žádná politická korektnost a i obdiv k sociálnímu státu, který sám deklaruje, vyznívá spíše ironicky či schválně naivně. Postupně se vyjadřuje k celé škále zásadních společenských témat, o nichž se v Norsku dlouhodobě hodně diskutuje, od lesbické lásky přes domácí násilí po muslimské přistěhovalce.

Důležitou složku příběhu tvoří humor, mnohdy notně černý, ponoukající spíše k hořkému pousmání. Úsměvnost se odvíjí především od Ellingova jiného pohledu na svět a jeho trefných, štiplavých poznámek. Řada veselých pasáží je spojená s někdejší norskou premiérkou Gro Harlem Brundtlandovou. Premiérka pro Ellinga představuje ostrůvek jistoty, a dokonce se stane předmětem touhy v jednom z jeho sexuálních snů. Čím víc je člověk s její osobností a činy obeznámen, tím mu tyto pasáže přijdou vtipnější (ač sám sen je v případě skutečné osoby možná už za hranicí dobrého vkusu), v tomto ohledu mají čeští čtenáři samozřejmě trochu nevýhodu, ale legrace si i tak užijí dost. Příběhu jako by ale přece jen něco chybělo. V 90. letech série o Ellingovi nepochybně rezonovala, nutno však přiznat, že dříve i později najdeme autory, jejichž přístup k tématu autistického hlavního hrdiny byl působivější. Za všechny jmenujme Donala Ryana a jeho román Prosinec už je takovej (2013, č. 2015), jenž Ellinga předčí větší psychologickou hloubkou a propracovanějšími vyjadřovacími prostředky.

Ambjørnsen rád píše o lidech z okraje společnosti, o těch, kterým se v životě moc nedaří nebo se potýkají s nejrůznějšími problémy. Umí přitom ve čtenářích vyvolat k těmto hrdinům sympatie a nejinak je tomu i s Ellingem. Jelikož po celou knihu sledujeme svět Ellingovýma očima, dokážeme se na něj aspoň na chvilku podívat jinak, než by pracovník sociálního úřadu, pravidelně narušující Ellingovu idylu samostatného života, označil za „normální“. To je vždy cenné a u recenzované knihy navíc i nadmíru zábavné.