Nakolik vnímá duševně chorý svou jinakost a do jaké míry mu tento pocit vnucuje společnost? Má vůbec šanci najít cestu zpátky a vybojovat si důstojné místo mezi lidmi? Odpověď na tyto otázky hledá román norského autora Ingvara Ambjørsena, který vypráví o tápání podél křehké hranice mezi rozumem a šílenstvím.

Ambjørsen (1956) je v Norsku známý jako mluvčí outsiderů a společenských ztracenců. Už jeho první knihy vedla jasně protiměšťácká tendence, odehrávaly se v prostředí narkomanů a kriminálníků, s nimiž autor nepokrytě sympatizoval. Z pozice autora uctívaného úzkým okruhem čtenářů se časem vypracoval na jednoho z nejprodávanějších norských spisovatelů. Jeho tetralogie o plachém Ellingovi, který trpí autismem, paranoiou a sociální fobií, se řadí mezi nejvýraznější norské romány 90. let. Všechny díly měly ohromný čtenářský úspěch a Elling se stal všeobecně známou národní figurou. Tři ze čtyř románů se dočkaly zfilmování, první film dokonce získal nominaci na Oskara. V češtině letos vychází třetí díl v řadě, Elling - Pokrevní bratři (Brødre i blodet, 1996), jehož dramatizaci má navíc na repertoáru pražské divadlo Kalich pod názvem Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství.

Román čtivým, ne však povrchním způsobem vypráví o tom, jak se Elling po propuštění z psychiatrické léčebny učí žít jako svobodný a odpovědný člověk. Norský stát přitom duševně nemocným sociální integraci maximálně usnadňuje: Elling získává spolu s dalším bývalým pacientem léčebny Kjellem Bjarnem v Oslu sociální byt a oběma nastává tvrdý trénink pod dohledem kurátora Franka. Frank se k oběma podivínům chová velmi přátelsky a navazuje s nimi poměrně osobní vztah, přitom ale nesmlouvavě dohlíží na to, aby začali žít tak, jak se na spořádané Nory sluší a patří.

Ambjørsen přibližuje život dvou lidí, kteří ztratili právo rozhodovat i o těch nejbanálnějších osobních věcech, veškerá jejich přání podléhají kurátorově cenzuře: touze pořídit si kotě dává Frank zelenou, nápad postavit si v obýváku zahradní houpačku naopak vyhodnocuje jako příliš extravagantní a promptně ho zamítá. Především ale své svěřence neustále nutí navazovat nové vztahy. Elling se pod Frankovým vedením krůček po krůčku zbavuje strachů: fobie z telefonování, paniky z pobytu ve veřejných prostorách, nechuti k seznamování. Kontakt s lidmi, kteří nazírají svět úhlem měšťácké normality, je podle Franka (a celý sociálnědemokratický blahobytný stát, který zosobňuje) tou nejefektivnější cestou, jak oslabit excentrické sklony obou kamarádů.

Zásadnější pozitivní zlom v jejich životě ale přijde až ve chvíli, kdy na schodech najdou opilou těhotnou sousedku. Ellinga nejprve tíha situace děsí, pak ale usoudí, že už se nechce dál nechat ovládat bolestí a vnitřním nepokojem. „Řekl jsem si, že v životě jsem už zažil přehnané odpovědnosti už dost. Že už to stačilo. Představil jsem si, jak skáču do obrovského dodge a přidávám plyn. Přede mnou se rozprostírá celý severoamerický kontinent, plný možností a překvapení. Vyrazil jsem po své vlastní mentální dálnici a nedodržoval jsem ani předepsanou rychlost, ani jsem se nepřizpůsoboval povětrnostním nebo jiným podmínkám.“ Pro prostšího Kjella Bjarna znamená známost se sousedkou konec nedobrovolného panictví a začátek milostného vztahu. Přemýšlivý Elling má tím pádem víc času na svůj duchovní rozlet a realizaci na literárním poli. Podaří se mu dokonce navázat přátelství s úplně cizím člověkem, stárnoucím básníkem Alfonsem. Vytvořením těchto nových, pevných vztahů se završilo ne zcela dobrovolné úsilí obou „pokrevních bratrů“ uvést svůj život opět do pohybu.

Celý příběh vypráví sám Elling. Mezi jeho prožívajícím a vyprávějícím já existuje důležitý odstup, jenž je zdrojem určitého nadhledu, jakési vyšší perspektivy. Na textové rovině ji představuje vypravěčův verbální projev – Elling svůj příběh zpestřuje pointovanými a ironickými komentáři o norské společnosti, Kjellu Bjarnem i sobě samém. Své postřehy přitom formuluje vysoce kultivovaným, vtipným jazykem. V této perspektivě ostře vystupuje rozdíl mezi Ellingovou nerealistickou představou o sobě samém jako o decentním sběrateli knih a úspěšném básníku, a jeho faktickou pozicí vyšinutého, nezaměstnaného osamělce, který propašovává svou jedinou báseň v sáčcích se zelím do obchodů. Místo aby Ambjørsen tuto disproporci blíže zkoumal, vykresluje život někdejšího pacienta psychiatrie ve spíše úsměvném světle.

Humor, který mnozí kritici označují za hlavní přednost této knihy, je zároveň její největší slabinou. Zkresluje totiž Ellingův vnitřní zápas a zbavuje jej psychologické hloubky. Situace, kdy vypravěč moc nezvládá jednoduché životní situace, kdy tuší, co je normální, ale sám toho není schopen, někdy dokonce sklouzávají až k bujaré taškařici. Celé vyprávění přitom plyne poklidným tempem bez jakéhokoliv dramatického napětí. Rozjařená nálada, která se „pokrevních bratrů“ zmocní, když se jim podaří zareagovat jako zdraví, rozumní lidé, je nakažlivá a čtenář se do této laskavé atmosféry ochotně vcítí. Nejlepší jsou však pasáže, kdy idealizující úhel pohledu slábne a Elling zápasí se svou přebujelou psýchou. Ne vždy se mu podaří ubránit se vlastní imaginaci a občas se bezděky vrací ke svému starému já. Vypráví o svých fantaziích, které ho do sebe vtahují, o svém „boji s troly“.

Introvertnější pohled se důsledněji uplatňuje v prvním a posledním díle Ambjørsenovy tetralogie. Tento autor si jistě zaslouží, aby se překládala i ta jeho díla, která neslibují jednoznačný komerční úspěch. Autorka je překladatelka.