Barnesova žánrového předchůdce bychom také mohli vidět například v Anatomii melancholie (1621, č. 2006) Roberta Burtona, který s Barnesem mimo jiné sdílí velké, všeobecně zajímavé téma, množství odkazů na literární díla a vášeň pro detaily a výčty.

Na začátku Žádného důvodu k obavám uvádí Julian Barnes následující vzpomínku: když byl ještě malý chlapec, jeho starší bratr sbíral známky pocházející ze zemí Britského impéria. Julian se tudíž musel spokojit s takzvaným „Zbytkem světa“. Momentka filatelistické rivality ze života sourozenců Barnesových předjímá mnohé ze znaků knihy.

Barnes tu předně se sběratelskou vášní kupí citáty a životopisné útržky svých oblíbených spisovatelů, úvahy, vzpomínky na dětství, případně rozhovory s přáteli. Čtenář se možná bude cítit, jako by jednotlivé listy knihy vytahoval z krabičky sešité z pohlednic, kterým se mimochodem (spolu s rodinnými fotografiemi a milostnými dopisy) v Žádném důvodu k obavám věnuje jedna epizoda. „Možná bych vás měl upozornit (...), že části této knihy vám budou připadat jako výplod pouhého amatérského nadšence nebo kutila,“(43) dodává autor.

Jinak řečeno, Barnesovo pojetí literární kompozice i způsob uvažování jsou výrazně asociativní. Zdůrazňovat tuto skutečnost má smysl hlavně kvůli dvojímu pohledu, kterým Barnes místy ozvláštňuje svou vyprávěcí strategii. Čas od času vybízí onoho imperialistického bratra, aby se rozpomněl na nějakou situaci nebo osobu, a on pak mohl jeho vzpomínky porovnat s těmi svými. Barnesův bratr pracuje jako profesor filosofie a v Žádném důvodu k obavám působí jako zosobnění racia. Naopak třeba v autorově výkladu rozdílnosti obou bratrů můžeme vidět, jak zase jeho ovlivňuje poetická obraznost: „On sbíral Britské impérium, já zbytek světa. Jeho krmili z lahvičky, mě kojili, z čehož jsem vyvodil rozdvojenost našich povah: on je racionální, já selankovitý.“ (155) Pomocí uvažování svého bratra Barnes prezentuje vlastní názory a ty jeho zároveň obdivuje i podrývá. Do Žádného důvodu k obavám je však včlenil nejenom jako terč a pomůcku, ale také proto, že zkrátka náleží jeho bratrovi.

Kam jinam než k rodině se především obrátit, chce-li se člověk dopídit, co zformovalo jeho vztah ke smrti? Autor ukazuje, že prostředí rodiny Barnesových bylo schopné „vyprodukovat“ jak stoický postoj staršího syna, tak intelektuálskou nejistotu mladšího. Zavzpomíná na všechny důležité věci, o kterých s nimi rodiče nikdy nemluvili, čímž se v těchto otázkách zřekli jakéhokoli zásadního vlivu na osobnosti svých potomků. Autor se táže, jaké další faktory zapříčinily, že se smrti sice obává, ale jako tématu se jí nevyhýbá. Zabrousí do náboženství, umění („estetické vytržení začalo nahrazovat náboženskou bázeň“ – 75), vědy a technologie či psychologie, k otázkám vztahu člověka k vlastnímu já a ochoty se s ním rozloučit.

Z prostředí své rodiny Barnes rozvíjí ještě jeden řetězec asociací, a to jakýsi katalog fenoménů souvisejících se smrtí. Kdy se poprvé se smrtí setkáváme? Většinou když zemře některý z prarodičů, ale to často ještě pořádně nechápeme, co se vlastně stalo. Těžší zkouška nás čeká se smrtí rodičů a životních partnerů. Barnes rovněž zabíhá do různých, řekněme, průvodních okolností konce života jako strach ze smrti, nejlepší a nejhorší způsob jak zemřít, stáří, sny o smrti nebo poslední slova. Zmiňuje i zvyšující se množství lidí, kteří neumírají v rodinném kruhu, ale v nemocnici či pečovatelském domě. Přehledné shrnutí závěrů, ke kterým dospěl, by na konec knihy přirozeně umístil autorův bratr. Julian Barnes raději poděkuje budoucímu „příjemně mimóznímu“ (246) poslednímu návštěvníkovi svého hrobu a přestane psát.

Jestli by se Barnes pod svou odzbrojujícím nadhledem prodchnutou knihu podepsal i dnes, ví jen on sám. Krátce poté, co Žádný důvod k obavám dokončil, autorovi náhle zemřela žena. Možná by zauvažoval, jestli trochu nepřeformulovat například první větu: „V Boha nevěřím, ale schází mi.“ (7)