Julian Barnes

Známý britský frankofil Julian Barnes napsal román podle pravidel literatury faktu, v němž se setkává samet dekadence s chladnými chirurgickými nástroji. Nedotýká se v něm pouze otázek umění, vědy a morálky – svou vášní pro „jiné“ se kriticky staví ke všem formám nacionalismu a dostává se tak na půdu politiky.

Barnes ve svém posledním románu opět zavítal do anglického maloměšťáckého prostředí a rozvíjí svá již tradiční témata – funkci paměti, úlohu vzpomínek v našem životě, nešťastné manželství a osudovou lásku –, avšak přidal k nim jedno téma nové: alkoholismus. Struktura románu rovněž kopíruje Barnesovy obvyklé tři narativní celky vyprávěné z jiných časových perspektiv, přičemž tentokrát je jejich styčným bodem definice lásky, o kterou autor od počátku do konce románu usiluje.

Britský spisovatel Julian Barnes, který se proslavil svou experimentální prózou a frankofilií, se tentokrát pouští do zcela nového tématu, do života hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče, kterého stalinistický režim nějakou dobu utiskoval, kdežto později z něj paradoxně učinil součást sovětské propagandy.

V povídkové sbírce Stolek s citróny se Julian Barnes věnuje svému tradičnímu tématu stáří, smrti a vyrovnávání se s koncem aktivního věku. Upozorňuje, že každý musí na sklonku života kousnout do jiného citrónu.

Ve svém novém románu Roviny života se Julian Barnes pokouší o zajímavou paralelu mezi životy herečky Sarah Bernhardtové a jejího milence, vzduchoplavce Freda Burnabyho, a svým vlastním životem, poznamenaným manželčinou smrtí. Podává osobité a zároveň autentické svědectví o žalu, který člověk prožívá po ztrátě nejbližších.

Vědomí konce na první pohled působí jako čtivé ohlédnutí za dobou dávno minulou a melancholická meditace na téma paměť a stárnutí. Barnes však zároveň zpochybňuje nárok pozdního věku na poklid i jakousi domnělou moudrost, jíž se postarší člověk začne snadno opájet.

Vítězstvím favorita skončil letošní ročník nejsledovanější britské knižní ceny Man Booker Prize. Porota ji přiřkla renomovanému pětašedesátiletému Julianu Barnesovi za román The Sense of an Ending (Pocit konce).

Žádný důvod k obavám, v pořadí již třetí esejistické dílo britského prozaika Juliana Barnese, navazuje na bohatou britskou esejistickou tradici, zosobněnou díly Thomase Browna, Charlese Lamba či Williama Hazzlita.

Mohlo se tedy zdát, že se jedná o elegantní, leč suchopárné převyprávění jedné pozapomenuté historické křivdy. Ale to by nebyl Barnes, zlomyslný vypravěč, aby tu a tam nevystoupil z mysli svých postav, aby neokořenil příběh ironickou poznámkou či sarkasmem, čtenáři lehce nenastínil, co vlastně oba muže ještě čeká či okomentoval jejich již dávno umlklými ústy současné dění.

Dítě chce něco vidět. Vždycky to tak začíná a začalo to tak i tentokrát. Dítě chtělo něco vidět. Chlapec už uměl chodit a dosáhl na kliku od dveří. Nedělal to takříkajíc úmyslně, čistě jen z bezděčné dětské zvědavosti...

Za bezmála třicet let své literární kariéry tento „chameleon“ britské literatury zabrousil již do mnoha oblastí.

Během své dlouholeté literární kariéry Julian Barnes již mnohokrát dokázal, že je po zásluze řazen mezi nejvýznamnější britské spisovatele současnosti.

V Čechách Juliana Barnese známe především jako autora dvou románů: Historie světa v 10 a ½ kapitolách a Flaubertův papoušek. Ještě česky vyšel překlad románu Talking It Over (Jak to vlastně bylo), na který nedávno Barnes navázal volným pokračováním Love, Etc (Láska atd.). Nicméně nejlepším Barnesovým románem asi zůstane právě Flaubertův papoušek...