Julian Barnes (1946), jeden z nejpopulárnějších současných britských autorů, který byl již třikrát nominován na Man Bookerovu cenu, opouští ve svém nejnovějším románu tradiční anglofonní a frankofonní prostředí svých předchozích próz a vydává se do sovětského Ruska. Tato odchylka ve volbě „kulis“ však nemění nic na autorově základní strategii, která spočívá ve výběru historických faktů a jejich kombinování s velice věrohodnou fikcí.

Jako hlavní postavu románu Hukot času si Barnes vybral ruského hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče, se kterým se, jak říká v rozhovoru pro německou televizi ZDF, setkal poprvé v šestnácti letech, když studoval na gymnáziu moderní jazyky, konkrétně francouzštinu a němčinu, kterou brzy vyměnil za lákavější ruštinu. V téže době se Barnes také začal zajímat o klasickou hudbu, včetně hudby Šostakoviče, s jehož osobností se však blíže seznámil až při četbě knihy Solomona Volkova Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče. Skladatel prožil téměř celý život v sovětském Rusku a za Stalinova režimu byl perzekuován, protože jeho hudba neodpovídala požadavkům státní propagandy – byla manýristická, formalistická, a tedy buržoazní. To se však změnilo po odhalení Stalinova kultu a během snahy o obrodu režimu, kdy byl skladatel státní mocí tlačen k tomu, aby s ní spolupracoval a velebil ji.

Barnesův román začíná in media res ve chvíli, kdy skladatel sedí na podestě před svým bytem a čeká, až si pro něho přijde tajná policie. Toto ohleduplné gesto vůči manželce a dětem vypovídá o Šostakovičově charakteru, jakkoli čtenář skladatele od počátku do konce románu vnímá jako někoho, kdo je zcela oddaný své práci a je kvůli své hudební vášni a možnosti tvořit hudbu ochoten dělat i morální kompromisy. V první části románu Barnes bravurně zachycuje atmosféru strachu, která vládla ve Stalinově Rusku. V druhé polovině románu, kdy se Šostakovič stává příkladným autorem, kterého rehabilitoval poststalinistický režim, jenž ho zároveň využívá ke své propagandě, se tato atmosféra zdánlivě uvolňuje. Skladateli sice již nehrozí gulag nebo trest smrti, ale zatímco se nadále snaží svobodně tvořit, zakouší snad ještě větší psychický teror. Barnes tak líčí ruského skladatele jako někoho, kdo se nešťastně narodil do špatné doby a nechal na sebe působit hukot času, který dokázala přehlušit pouze jeho hudba: „Čím můžeme zdolat hukot času? Jenom hudbou v nás samých – hudbou našeho bytí – již někteří dokážou proměnit v hudbu skutečnou, která, pokud svou silou, opravdovostí a ryzostí dokáže přehlušit hukot času, se během několika desítek let promění v šum historie.“

Výše zmíněná citace naznačuje také jedno z hlavních témat románu, kterým je smysl umělecké tvorby a umění vůbec. Barnes sice neskládá hudbu, ale jak uvedl v již citovaném rozhovoru, díky svému tvůrčímu povolání a výrazné kreativní svobodě, která je pro jeho prózy klíčová, se dokáže vcítit do Šostakovičových vnitřních dilemat způsobených režimem cenzurujícím umění. Za skladatelovými slovy o umění tak pravděpodobně prosvítají i spisovatelovy názory na uměleckou tvorbu: „Umění patří všem a nikomu. Umění patří každé době a nepatří žádné době. Umění patří těm, kdo ho tvoří, i těm, kdo si ho vychutnávají. Umění nepatří o nic víc Lidu a Straně, než kdysi patřilo šlechtě a mecenáši. Umění je šumění historie, které slyšíme skrz hukot času. Umění neexistuje čistě pro umění: existuje pro lidi. Jenže pro jaké lidi? Kdo to vlastně určuje?“ V rozhovoru pro The Paris Review autor sděluje, že literatura je „intimní způsob, jak komunikovat s lidmi, se kterými byste nikdy nehovořili“, a že spisovatel cítí sounáležitost s jakousi „historickou komunitou“, což je v souladu s představou umění jako šumění historie v románu Hukot času.

Dalším klíčovým tématem románu je Barnesovo již tradiční téma života a smrti, které rezonuje například romány Roviny života nebo Vědomí konce. Šostakovič se ve fiktivním životopisu vyrovnává hned s několika úmrtími členů své rodiny a blízkých přátel, v neposlední řadě i sebe definuje jako morálně mrtvého autora, ze kterého si režim udělal pouhou loutku, což souvisí s otázkou svědomí, která se zvláště v druhé části románu dostává do popředí. S útiskem totalitního režimu se Šostakovič vyrovnává také svým ironickým životním postojem, což je možná další z vlastností, které mu vtiskl Barnes, jenž roli ironie zdůrazňoval již ve Flaubertově papouškovi. Jak spisovatel uvádí v prvním citovaném rozhovoru, totalitní režimy a diktátoři nerozumějí ironii, z čehož je možné vyvodit, že může být použita pro zachování určité míry osobní svobody.

Román Hukot času má tři části, z nichž každá líčí jedno období Šostakovičova života na pozadí jeho boje s politickým režimem. Barnes tak předkládá kontrast „velkých“ světových a „malých“ osobních dějin, jako to činil například již v Historii světa v 10 1/2 kapitolách nebo v Rovinách života. V Barnesově románu, který nenabízí celistvý obraz dané doby, ale zaměřuje se na její vylíčení z perspektivy jedince, nalezneme odkaz historika a literárního vědce Haydena Whitea, jenž například ve svém eseji Historicismus, historie a figurativní obraznost zdůrazňuje, že každé historické vyprávění je subjektivní a nese znaky fikce. V závěru románu se spisovatel vrací do jednoho okamžiku druhé světové války, ve kterém s vyprávěním Šostakovičova života začal. Tato cykličnost či návrat do určitého bodu může poukazovat na to, že v rámci „malých“ i „velkých“ dějin dochází k jistým analogiím a klíčovým momentům, které mají tendenci se opakovat. Toto téma Barnes zpracovává již v Rovinách života, v Hukotu času je prezentováno střídajícími se obdobími sovětského režimu, která sice hlavnímu hrdinovi zdánlivě přinášejí změnu, ale nakonec ho svým nátlakem sužují naprosto stejně.

Na nejnovějším Barnesově románu je zajímavý také způsob vyprávění. Spisovatel si sice zvolil vypravěče ve třetí osobě, ale toto „objektivní“ vyprávění na mnoha místech splývá s intimním narativem v první osobě. Barnes se původně pokoušel román napsat subjektivní perspektivou první osoby, ale zjistil, že určité věci jsou tímto způsobem nesdělitelné, a proto se uchýlil ke třetí osobě, se kterou si však pohrává tak, že v určitých pasážích objektivně a s nadhledem líčí události skladatelova života, ale jinde jakoby pomocí zoomu kamery nahlíží do Šostakovičových vnitřních úvah. Právě tímto způsobem vyprávění se Barnesovi daří oscilovat mezi vnitřním a vnějším, tedy i „malými“ a „velkými“ dějinami.

Přestože by se Barnesovi dalo vytknout, že se ve svém nejnovějším románu pouští do tematických vod, s kterými nemá žádné zkušenosti, a činí tak riskantní podnik, nutno podotknout, že Šostakovič a utlačovatelský politický režim spisovateli slouží pouze jako pozadí, na kterém může rozvíjet své tradiční postupy, tedy fragmentárně vyprávěný příběh, ironický tón, otázku života a smrti a především však prolínání faktů a fikce, s čímž si Barnes pohrává ve všech svých prózách. I v tomto ohledu se drží Whiteovy skeptické postmoderní historiografie, která tvrdí, že historická fakta jsou vždy ovlivněna subjektivní perspektivou osoby, jež je zpracovává. Barnes otevřeně hovoří o tom, že si z Šostakovičova života sice vybral známá fakta, ale obohatil je o značnou míru fikce. Barnes čtenáři tázajícímu se na to, která fakta jsou pravdivá a která ne, odpovídá, že chce, aby vše v románu působilo zcela věrohodně. Nezbývá než dodat, že právě takto Barnesův fiktivní životopis Dmitrije Šostakoviče působí. Je čtivý, skvěle napsaný a natolik přesvědčivý, že čtenář po jeho přečtení nemá chuť nadále pátrat po tom, co je pravda, ale ochotně se spokojí s touto lidsky a shovívavě napsanou verzí skladatelova života.