Když se do užších nominací loňské Bookerovy ceny dostala nejnovější kniha renomovaného britského autora Juliana Barnese, nebylo to pro zasvěcené žádné velké překvapení. Během své dlouholeté literární kariéry Julian Barnes již mnohokrát dokázal, že je po zásluze řazen mezi nejvýznamnější britské spisovatele současnosti.

Jaká je tedy kniha, kterou autor nazval prostě Arthur & George? Na tuto otázku by se dalo jednoduše odpovědět: je to historický román s jistými rysy románu detektivního. To by samo o sobě ještě nebylo tak překvapivé. Julian Barnes je známým milovníkem historie a čtenáři již prostřednictvím jeho knih cestovali do nejrůznějších časových období – středověké Francie, současné Latinské Ameriky, seznámili se s Flaubertem či Turgeněvem či navštívili londýnská předměstí nebo Noemovu archu. Nikdy však nebyla žádná z těchto cest tak jednoznačná a přímočará jako ta, kterou čtenáři podniknou spolu se dvěma protagonisty románu Arthur & George na počátek 20.století.

Když se současný autor rozhodne situovat svůj román do konkrétního historického období, existují dva hlavní způsoby, jakým daný materiál zpracovat. První z nich je přístup většiny autorů, tzv. historických románu, založený na detailní faktické přípravě, nastudování reálií, práci s dobovými materiály. Výsledná historická sonda je pak tu a tam obohacena smyšlenými osobními příběhy a podrobnostmi z intimního života protagonistů. Výsledkem je sice čtivé a řemeslně dokonalé dílo a la Dan Brown či Ludmila Vaňková, vykazující jak rysy literatury faktu, tak biografie či občas i červené knihovny, ale často také chytře manipulující historií.

Způsob druhý – mnohem rafinovanější, avšak náročnější – sestává rovněž z důkladného studia dané doby, historie je však spíše kulisou, umožňující autorovi důmyslně si pohrát s osudy jednotlivých postav a zároveň i se čtenáři samými. Výsledkem jsou pak romány typu Francouzova milenka Johna Fowlese či Nepokoje J. G. Farrella, kde reálné střídá fikci a kde i dobové dokumenty jsou manipulovány dle libovůle autora. Čtenář je svým způsobem vydán autorovi napospas, záleží na tom, zda na jeho hru přistoupí či ne. Je to mnohdy právě čtenář, jeho interpretace díla, které dávají románu konečnou podobu.

Julian Barnes si v případě románu Arthur & George vybral způsob první, mnohem konvenčnější. Tato volba je o to překvapivější, že ji učinil autor slavného Flaubertova papouška, knihy, která si již před dvaceti lety mistrně pohrávala s realitou a fikcí, stírala jejich hranice a učila nás nedůvěřovat úplně všemu, co se nám snaží spisovatelé svými díly vnutit. Barnes tentokrát zvolil formu biografického románu tvořeného dvěma hlasy, dvěma na sobě nezávislými výpověďmi hlavních protagonistů - Arthura a George, které se pravidelně střídají, vzájemně doplňují a skládají tak mozaiku celého příběhu. Sledujeme obě postavy v jejich vyprávění od útlého dětství až do smrti jednoho z nich. Teprve v průběhu knihy pochopíme to nejdůležitější, že za vyprávěním Arthura a George se neskrývají anonymní osudy bezvýznamných lidí, ale velmi konkrétní životní příběh sira Arthura Conana Doyla, stvořitele geniálního detektiva Sherlocka Holmese a George Edaljiho, muže, který byl na přelomu století neoprávněně odsouzen za psaní anonymních dopisů a týrání zvířat.

Spolu s Doylem můžeme sledovat pohnutý osud George Edaljiho, syna skotské matky a venkovského vikáře indického původu, který byl částečně vinou rasových předsudků a také neprofesionality britské policie nespravedlivě odsouzen za zločin, který nespáchal. Spolu s téměř novinově přesným líčením Georgova procesu nám Barnes poodhaluje nepříliš známé detaily Doylova soukromého života. To, co odlišuje román Arthur & George od ostatní masové historické produkce, je především Barnesovo řemeslné mistrovství. Autorovi se podařilo oživit edwardiánskou dobu se všemi specifiky, která vykazovala, ať již po stránce jazykové či obsahové. Barnes si nemohl pro román situovaný na počátek 20. století zvolit vhodnější postavy. Arthur Conan Doyle je typickým příslušníkem vyšších kruhů, distingovaný, vzdělaný, ale také trochu sebestředný a šovinistický. George, pocházející z venkova, je mu protipólem. Oba mohou být prototypem anglického gentlemana – jeden vášnivý sportovec, společensky oblíbený, druhý uzavřený, plachý, pohroužený plně do práce.

Zároveň Barnes dokázal zachytit i temnější stránky života v impériu, „nad kterým nikdy nezapadalo slunce“. Ne nadarmo je George jen „polovičním“ Angličanem. Zlatý věk Britského Impéria nepřinesl do britských domácností pouze materiální blahobyt, ale především diskriminaci a předsudky nejrůznějšího typu. Nad případem George Edaljiho a hlavně nad dobovými komentáři týkajícími se jeho osoby musí dnes zaplesat nejedno srdce post-koloniálního teoretika. Stejné emoce dozajista vyvolají v řadách feministek názory samotného Arthura Conana Doyla na ženy. Taková však byla doba a Barnes ji čtenářům servíruje bez příkras a falešného sentimentu.

Chronologické líčení osudů dvou reálných historických postav vskutku nenabízí příliš prostoru k literárním experimentům či hrám. Přece jen se však v románu najde místo, kde autor využije možnosti, která se mu nabízí. Jednou z postav je přece sir Arthur Conan Doyle, autor detektivních románů, a proto není nic jednoduššího, než si s ním v tomto duchu pohrát. Z autora se rázem stane literární postava, z biografického románu napínavá detektivka se všemi atributy, co jí náleží – se záhadou zamčeného pokoje, tajemným maniakem plížícím se po nocích a mrzačícím hospodářská zvířata a především s geniálním detektivem a jeho poněkud pomalejším společníkem. Oční lékař Arthur se tak přes noc promění v slavného detektiva, jeho tajemník v dr. Watsona, místní policie a vládní autority budou neschopným Lestradem a zároveň nesmiřitelným protivníkem Moriartym. Tato proměna nemůže skončit bez následků. Arthur se stane obětí vlastního výtvoru a vězněm světa, který stvořil. Přestane rozlišovat skutečnost a fikci a dopustí se podobných omylů jako policie, kterou tolik haní.

Barnes se v průběhu celého románu až rigidně drží předepsané osnovy a faktů, aniž by dal jakýkoliv prostor imaginaci. Čtenář vždy dopředu ví, jakým směrem se bude příběh dále vyvíjet, a i když po celou dobu očekává, že ho autor nějakým způsobem zaskočí, překvapí či obelstí, toto čekání je marné. Barnes neustoupí ani o krok a dovypráví příběh, který zamýšlel.

U románu Arthur & George bude velmi záležet na tom, jaký čtenář po něm sáhne. Pokud to bude čtenář, kterému jde především o to, aby se dobře pobavil nad zajímavým příběhem a který ocení dokonalou edwardiánskou stylizaci, bude vyhráno. Pokud však knihu dostane do rukou čtenář odkojený jiným typem současného britského románu, např. Ianem McEwanem, Salmanem Rushdiem, Ianem Sinclairem nebo Peterem Ackroydem, bude zklamán. Po přečtení si román zařadí na krbovou římsu po bok knih z přelomu století, na které padá pomalu prach, a hlavně - bude trochu znuděn.