„Historie svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání.“ Touto větou končily anotační zmínky o nové, druhé románové knize „naděje české prózy“ Tomáše Zmeškala. Další metafory tohoto druhu by v Životopisu černobílého jehněte, který čekal v šuplíku autorova stolu ještě před vydáním debutu Milostný dopis klínovým písmem, pohledal. A ani zmiňovaný obraz vlastně není ilustrativní: velká historie v tomto textu hraje podřadnou úlohu, anonymní „režim“, „strana“ či „vláda“, pojmy jako „západ a východ“ tu nejsou důležité. Podstatní jsou jednotlivci, individuální chování a osudy. To je možná největší předností této prózy.

Kniha je, na rozdíl od Zmeškalovy obdivované prvotiny, jež autorovi vynesla hned několik literárních ocenění a přízeň recenzentské obce, psána jednoduše až prostě. Žádné formální, konstrukční, vyprávěcí ani jazykové složitosti či upomínky na díla světové literatury – jen mírný vyrovnaný vypravěč (žádný urputný bavič, expresivní malíř, přepjatý divadelník či slovní ekvilibrista), který hned dvojí úmrtí, několikeré vztahové ztroskotání a odcházení postav odbude bez komentářů, snad zbytečných.

Stejně tak se – ústy svými ani hlasy hrdinů – nevyjadřuje k dalším katastrofám: dětství a dospívání poznamenanému nepřítomností biologických rodičů, nejrůznějším handicapům, z nichž upoutání na invalidní vozík je, zdá se, tím nejmenším. Naopak největším, celoživotním omezením ústřední sourozenecké dvojice postav (a současně hlavním, autobiograficky laděným tématem knihy), s nímž se nedá a nechce nijak bojovat, je odlišná barva pleti v prostředí otevřeně i skrytě rasistické československé socialistické společnosti. Při snaze o studium vysněného uměleckého oboru nebo během prvních krutých pubertálních lásek, během komického i vážného křtu v kostele i v obyčejných všednodenních situacích je nepřekvapivě tím, co se tu neodpouští a za co se trestá. Tomáš Zmeškal si může dovolit 60.-80. léta 20. století z tohoto, řekněme originálního hlediska nepředsudečně hodnotit, čímž je kniha navěky aktuální a bezesporu čtenářsky atraktivní.

Druhou linku příběhu tvoří úzký sourozenecký vztah dvojčat, tedy Vaška a Lucie, během jejich dětství a dospívání v neúplné rodině. Oba jsou od narození vzhledem ke svému původu oběťmi nejrůznějších ústrků, větších i menších, ale hlavně setrvalých. V domovině se nesmějí cítit doma. Jen v drobných, povýtce anekdotických situacích mohou ze svého stigmatu, svého míšenectví, vytěžit něco pozitivního, vždy ovšem s oním nakyslým přídechem cizáctví (například když se baví předpokladem ostatních českých obyvatel, že jejich rozhovoru v mateřštině ti dva černoušci nemohou rozumět).

Naštěstí nejsou Lucie ani Vašek líčeni jako malí velcí hrdinové, čelící s vztyčenou hlavou útokům na jiný tvar svého nosu, ani jako bezmocné kudrnaté loutky: jsou to prostě děti. Tomáš Zmeškal dovede neobyčejně jemně a neupatlaně vylíčit křehké vztahy mezi postavami, vzájemnou lásku v rodině i mimo ni. Je empatický při popisech dětského vidění světa, vrstevníků, dospělých, starých osob (ale třeba i téměř personifikovaného mandlu, nezbytné to dobové výbavy obytných domů). Román s opět výmluvným titulem (černobílá doba, černá nebo bílá kůže, jehně jako obětní zvíře) přímo dýchá poctivou pracovitostí autora, který se nesnaží si věci zjednodušovat a má řadu zajímavých („nakonec ji kostnatá náruč kolektivní zvířete pubertálních gymnazistů objala i s jistou dávkou své zbytkové vřelosti. Nikdo kromě ní nevěděl, jakou únavu způsobuje to, že musí být na všechny příjemná, aby jí nikdo nemohl vytknout, že si ze své barvy kůže dělá lacinou permanentku k duším svých souputníků“) i vtipných („Emoce pro ni byly jako malá zvířátka uteklá z lesní obory, která málem skončila (a to částečně vlastní neopatrností) pod koly rušného městského provozu, a proto byla odchycena ochránci pokrokového psychologického životního prostředí.“) postřehů.

Jinak by se román probořil do nečekaného množství klišé (jmenujme například už jen sourozeneckou srostlici, jejíž členové si vzájemně čtou myšlenky, popisy známé praktiky při obcházení zákonného odvodu pomocí „papírů na hlavu“, postavu geniálního, laskavého blázna nebo starosvětské, trošku chytře uštěpačné babičky, Vaškův přirozený sklon k jazzové hudbě a kompozici, Lucčinu omračující krásu ve spojení s matematickým mozkem) a bohužel také kýčovitých obrázků až panoramat, z nichž nejobtížněji přijatelný je závěrečný pohřeb Luciina těla do moře, předcházený snahou obludných českých patologů o mumifikaci „tak krásného exempláře“ pro medicínské účely. Poněkud otravné jsou i mnohé doslovnosti (např. zbytné informace typu: „Čím byla starší, tím rychleji jí ubývalo sil a přibývalo nemocí“).

Vzhledem k vypravěčově vítanému a mnohé zachraňujícímu odstupu, k jeho rozvážnosti i dětské upřímnosti, s ohledem na nepřítomnost humoru v tomto románu (a zaštítěna ještě několika dalšími ohledy) připisuji nicméně tuto nešťastnou katarzi („Budeš mi chybět, Lucie. Už teď mi vlastně chybíš“) i estétství, s nímž vybavuje postavy individuálními charakteristikami vnitřními i vnějšími („Luciino tělo v červených šatech v těžké dřevěné rakvi s dvěma prosklenými okénky“), zamýšlené nadsázce, která snad slouží jako výmluvný nástroj pro vykreslení absurdit, s nimiž se české dítě odlišného vzhledu muselo v onom dvacetiletí potýkat. Doslova od svého narození do smrti. Pro ně, pro tyto povýtce symbolické postavy, bylo období zrání neustálým, vždy nutně selhávajícím pokusem o integraci v zemi, do níž se jako všechny ostatní „normální děti“ narodily. Snad proto musela být Lucie „černou perlou“ a Vašek zhrzeným hudebním talentem. A snad proto je tak obtížné se zvoleného náročného tématu zhostit.