„Divocí detektivové jsou příběhy tisíce a jedné noci generace závislé na umělých rájích poezie a stříbrné tequily.“ (Juan Villoro)

Divocí detektivové jsou kniha, která se dá číst mnoha způsoby. Obsahuje tolik dílčích příběhů a paroduje či vynalézá tolik stylů, že si v nich každý může nalézt, co má rád a co mu vyhovuje. Milovníci příběhů, dobrodružství a zápletek ocení Bolañovo vždy lehce ironické, posměšné, ale zároveň tajemné a zneklidňující vyprávění plné nečekaných detailů, odboček a úniků do jiných světů, nabité napětím, které je jiného druhu než v tradiční detektivce – spousta nejasností se nikdy nevysvětlí, v minulosti i v budoucnosti protagonistů jednotlivých příběhů zůstávají nevyplněná bílá místa. Bolaño bývá přirovnáván ke Cortázarovi; místo jeho kaleidoskopu, kde se nesčetná pestrobarevná sklíčka neustále přeskupují a předvádějí nové pohledy na skutečnost, nabízí Bolaño složitý hlavolam s chybějícími, ale i přebývajícími dílky, který se nikdy nedá úplně složit.

Lidé s hudebním sluchem a příznivci vybroušených vět si mohou užít Bolañův svérázný styl, zdánlivě prostý a hladce plynoucí, ale ve skutečnosti samý meandr a zátočina, kde se pod hladinou odehrávají někdy tušené, jindy překvapivé, zhusta komické a často děsivé záležitosti. Bolaño jako by ve své knize rozvinul řečnickou figuru, z níž zkouší García Madero v závěru románu své kamarády: „Tak jsem se jich zeptal, jestli vědí, co je to epanorthosis, což je logická figura spočívající v tom, že se řečník vrací k již řečenému, aby to lépe odstínil, zjemnil nebo i vyvrátil.“ Tak Bolaño, mistr zpochybnění vyprávěného, zjemňuje, upřesňuje, odstiňuje, dolaďuje, není si jistý, navrhuje další varianty, vyvrací a popírá řečené a zároveň se vysmívá mluvčím. Například když si pletou, kdo je autorem slavného obrazu Akt scházející ze schodů a místo Duchampovi ho připisují Picassovi, nebo když kulturistka naivně komentuje Mallarméův verš, že „tělo je smutné“ a on „četl všechny knihy“, či když se citují ve špatném přepisu jména proslulých i méně známých avantgardních autorů, čímž se jim dává nový význam. Obdivovatelé metaliteratury a borgesovských zahrad, kde se cestičky rozvětvují, v knize najdou spoustu skrytých či zjevných citátů, vzdělaneckých metafor, úvah o excentrických spisovatelích. Bolaño Borgese hodně četl a k jeho odkazu se výslovně hlásil. Je mu blízké Borgesovo zhušťování příběhů do klíčových okamžiků, převyprávění skutečných či fiktivních děl v kostce, glosování tvorby jiných autorů.

Kdo má rád klasický balzakovský román, může Divoké detektivy číst jako moderní podobu iniciačního psychologického „bildungsromanu“, kde protagonisté dospívají, objevují sex, poezii, sebe sama a vlastní poslání a jejich zrání ústí nejen v rozčarování a pocit nezdaru, ale i v přijetí života takového, jaký je. Na rozdíl od klasického psychologického románu tu však pohnutky postav zůstávají nejasné, autor nenabízí žádné logické vysvětlení jejich podivného chování. Podobně jako jiní autoři jeho generace, dospívající v 70. letech, píše Bolaño hlavně o ztroskotancích. Říká: „Patřím sice k těm, kdo si myslí, že lidská bytost je předem odsouzena ke ztroskotání, k neodvolatelné porážce, ale přesto musíme vyrazit do boje a pak bojovat co nejlépe, čelem a férově, bez žadonění o příměří (stejně je nikdo neposkytne), a nakonec statečně padnout – v tom je naše vítězství.“

Hledači existenciálního rozměru literatury můžou u Bolaña najít cosi jako vitální angažovanost, nezatíženou jakoukoli ideologií, touhu proniknout pod povrch, odhalovat mechanismy moci a fungování zla, sžíravou kritiku zavedených pokryteckých pořádků, výsměch hlouposti, konformismu a stádnosti, přesvědčení, že literatura má nějaký podstatný účel a něčemu základnímu slouží. Pro Bolañovy novoromantické hrdiny literatura (a zejména poezie) splývá se životem, literaturou se lze zachránit. Sám Bolaño o svém vztahu ke knihám (které doporučuje krást) říká: „Dojímají mě mladí lidé, když usnou s knížkou pod hlavou. Knížka je nejlepší polštář, jaký existuje. Mezi cestou kolem světa a velkou knihovnou si vyberu knihovnu. V mém životě, značně kočovném a občas krajně chudobném, čtení vyvažovalo mizerii kolem a bylo mou elegancí a mou pýchou. Mohl jsem se ocitnout v jakékoli situaci, ale pokud jsem přitom četl třeba Horatia, tak jsem se rázem stával švihákem, který si může žít nad své možnosti. Literatura byla mé bohatství, je bohatství.“

Způsobů čtení Divokých detektivů je nekonečně mnoho, mění se i podle čtenářova rozpoložení, denní či noční doby, nových vlastních čtenářských a životních zážitků. Někdy nás jedna pasáž rozesměje, za týden při ní možná budeme plakat, pokaždé objevíme jiné odkazy a pomrkávání. Divocí detektivové jsou také autobiografický román, psaný netradičně ve třetí osobě mnoha různými „nevědomými“ vypravěči. Jediný, kdo nikdy sám nic nevypráví, je Bolaño alias Belano, protagonista autobiografie. Ten je jen jakýmsi přízrakem, stínem, existujícím pouze ve stopách, jež zanechal v ostatních. Čtenář-detektiv tyto stopy sbírá, srovnává se skutečnými událostmi z autorova života a snaží se zjistit, kde končí fikce a začíná skutečnost. Podle Bolañova přítele Bruna Montaného Krebse, také Chilana, který v románu vystupuje jako Felipe Müller a s nímž se Bolaño seznámil v Mexiku roku 1974, obsahují Divocí detektivové zhruba třicet procent skutečnosti.

Jaká jsou tedy fakta o Bolañově životě? Mnohdy nejistá, proměněná v legendu, jako jeho pobyt ve vězení nebo údajné holdování drogám a alkoholu v mládí, jež mnozí jeho přátelé popírají. Hranice mezi literární stylizací romantického bohéma, ztřeštěného a neustále nešťastně zamilovaného, a až grafomansky pilným spisovatelem, ženatým otcem dvou dětí, povzbuzujícím se jen bylinkovými odvary a cigaretami, zůstane asi navždy nejasná. Roberto Bolaño se narodil 28. dubna 1953 v Santiagu de Chile, jeho dědeček byl Galicijec, babička Katalánka. V hlavním městě Chile dlouho nežil, rodina se často stěhovala – do Valparaísa, do Quilpué, do přímořského letoviska Viña del Mar, do Cauquenes v kraji „alkoholiků a duchařů“. Roku 1968 pak odešli do Mexika. V Mexiku strávil Bolaño desetiletí rozhodující pro spisovatelskou dráhu – mexická literatura ho poznamenala víc než kterákoli jiná – i pro život – zakusil tu první milostná vzplanutí i zklamání a spřátelil se s  Mariem Santiagem, předobrazem Odyssea Limy, podle Bolaña nejlepším básníkem, jakého kdy poznal (zemřel roku 1998). V Mexiku se Bolaño v šestnácti letech rozhodl, že se stane spisovatelem, a podobně jako García Madero se rozešel s rodinou a celým dosavadním životem. Po vítězství Salvadora Allendeho ve volbách v Chile se vydal s batohem na zádech autobusem a stopem napříč Amerikou z Mexika do Santiaga, aby podpořil levicovou vládu. Dorazil dva měsíce před Pinochetovým pučem. Ve dvaceti letech zakusil úžasný i děsivý zážitek tříbení charakterů, vyhraňování pozic, semknutí a solidarity podobně smýšlejících lidí. „Bylo mi dvacet a v tom věku se nikdo ničeho nebojí, a pokud se bojíš, tak to vydržíš. Zakusil jsem sílu přátelství, hluboký prožitek okolního dění. Pro mě to byl skvělý rok.“ Po puči ho víceméně náhodou zatkli (kvůli podezřelé tašce a cizímu přízvuku, a také že se vyskytoval na místě, kde mohl vidět, co vidět neměl) a obvinili z terorismu. Kolem Bolañova věznění se vytvořila celá legenda, ale ve skutečnosti strávil ve vězení jen osm dní, protože tam sloužili u policie dva bývalí spolužáci z Cauquenes, kteří mu pomohli na svobodu. Vrátil se do Mexika letadlem, znovu začal studovat a se svými přáteli, mexickými a chilskými básníky, založil roku 1975 literární hnutí infrarealismus, rebelský experiment inspirovaný dadaismem, ostře nepřátelský vůči zavedeným spisovatelům a režimním modlám. Infrarealismus podle Bolaña původně založil chilský surrealista Roberto Matta, když ho Breton vyloučil ze své surrealistické skupiny. Hnutí prý existovalo tři roky a mělo jediného člena, Mattu. Po letech je pak Bolaño vzkřísil v Mexiku. První infrarealistický manifest s názvem Zase všeho nechte sepsal Bolaño v postavantgardním tónu blízkém jeho fiktivnímu žaludečnímu realismu: Kulturní mašinerii rozdělují vodní, betonové a plechové opony a je jí jedno, jestli slouží vládnoucí třídě jako svědomí nebo k utírání zadku. (...) Sníme o utopiích a probouzíme se s křikem. V jednu chvíli měla skupina až padesát členů, z nichž ovšem jako básníci za něco stáli tak dva nebo tři. „Stáli jsme stranou všech rodin, všech mafiánských klanů tehdy operujících v Mexiku,“ vysvětloval později Bolaño. „Byli jsme proti vytříbeným básníkům typu Octavia Paze a jeho následovníků, proti těm, kteří o sobě prohlašovali, že jsou nezávislí a neangažovaní, a brali každý měsíc peníze od vládní strany PRI. Byli jsme proti všemu. A ve skutečnosti jsme možná byli hlavně trapní...“ Podle mexických autorů znajících tehdy infrarealisty to spíš než literární hnutí byla parta nebo mafie mladých rozhněvaných mužů s dlouhými vlasy a podivnými nápady, věčně naložených v alkoholu a psychedelických drogách 70. let a protestujících proti všemu zavedenému, koženému a oficiálnímu. Věnovali se psaní manifestů a básní a aforismů a čas od času sabotovali veřejná čtení aktuálních oficiálních básníků a spisovatelů. Mario Santiago a Roberto Bolaño chodili jako jejich fiktivní dvojníci Lima a Belano do kulturního domu Casa del Lago (doslova Dům u jezera) a vysmívali se tam vystupujícím. Vymýšleli happeningy, ale zlatá šedesátá byla pryč a to, co by dříve kdekdo obdivoval jako extrémní avantgardu nebo básnickou gerilu, v 70. letech většinou zapadlo nebo o tom nanejvýš napsal nějaký marxista či univerzitní plátek. V tehdejším Mexiku byli v  módě francouzští situacionisté a „enragés“, napodobovali se britští mladí rozhněvaní muži a američtí hippies a infrarealisty nikdo nebral moc vážně. Kdyby o nich Bolaño nenapsal, asi by si nikdo na jejich šaškárny nevzpomínal. Bolaño se k nim však o dvacet let později vrátil v Divokých detektivech a proměnil nepřizpůsobivé vlasáče v neohrabané novodobé romantiky, generační hrdiny mládeže 90. let, stejně rozčarované a nemotorné, jako byli tehdy oni. Bludrealisti jsou v románu stejně žalostní prohrávači jako jejich infrarealističtí předchůdci. Zuřivě píšou, ale téměř nic nevydávají – právě tak jako tajemná Cesárea Tinajerová, údajná zakladatelka žaludečního realismu, fiktivní postava, která na rozdíl od mnoha jiných spisovatelů citovaných v knize nikdy neexistovala.

Roku 1977 Bolaño i Mario Santiago odjeli do Evropy a hnutí se rozpadlo. Bolaño utíkal z Mexika údajně kvůli nešťastné lásce. Původně uvažoval o Švédsku, kde žilo po Pinochetově puči hodně Chilanů v emigraci, pak se rozhodl jet do Barcelony za matkou. V Barceloně žil v brlohu bez sprchy kousek od ulice Tallers a baru Céntrico, kde se scházel se spisovatelem Antoni G. Portou. Podíleli se spolu na činnosti nakladatelství La Cloaca a napsali dohromady černý román Rady Morrisonova žáka obdivovateli Joyce (Consejos de un discípulo de Morrison a un fanático de Joyce, 1984, 2006 upravená reedice, pak další vydání), zachycující divoký noční život tehdejších barcelonských rockerů. Roku 1980 se Bolaño přestěhoval do Gerony, kde se o rok později seznámil se svou budoucí manželkou Carolinou. Jak prý bylo jeho zvykem, bez okolků ji oslovil na ulici a bez jiné záminky než pár společných přátel ji rovnou pozval na večeři. Ženy údajně sváděl na charakteristickou směs vášnivého romantismu a ztřeštěného humoru. S Carolinou měl pak syna Lautara (pojmenovaného podle slavného mapučského náčelníka bojujícího v Chile proti bílým dobyvatelům) a za deset let dceru Alexandru. Roku 1983 si Bolañova matka otevřela v Blanesu nedaleko Gerony obchůdek s bižuterií a suvenýry a jeho manželka tam dostala práci na radnici. Bolaño celé noci psal a přes den se živil spoustou příležitostných zaměstnání (noční hlídač v kempu, prodavač cetek, číšník v baru atd.). K psaní pil litry bylinkových čajů s medem (alkohol nesměl kvůli vleklým následkům žloutenky, kterou se údajně nakazil v mládí při aplikaci drog) a kouřil desítky cigaret. Inspiroval se také hudbou, poslouchal většinou tvrdý rock. Radši než číst špatné knihy (přímo nenáviděl bestsellery) koukal na televizi, jeho koníčkem byly také válečné hry, nejprve stolní, později počítačové, které vášnivě hrál se synem Lautarem. Vedl vyčerpávající život, ale všichni na něho vzpomínají jako na člověka s velkým smyslem pro humor, sarkastický a černý, který mu zůstal, i když se roku 1992 dozvěděl, že mu játra vypovídají službu a bez transplantace zemře.

Bolaño si každé ráno zapisoval do deníku, kolik stránek napsal, a mnohokrát si povzdychl, že „zemře jako nevydávaný spisovatel“. Pak poslal rukopis románu s názvem Nacistická literatura v Americe (La literatura nazi en América) do několika barcelonských nakladatelství a k vydání jej přijalo prestižní Seix Barral (1996). O rukopis však projevila zájem také barcelonská Anagrama. Bolaño problém vyřešil po svém – za tři týdny rozepsal jednu kapitolu Nacistické literatury v Americe v nový román Vzdálená hvězda (též 1996). Rozšířil jednu z apokryfních biografií tvořících román na samostatný příběh tajemného frekventanta literárních seminářů Alberta Ruiz-Tagleho alias Carlose Wiedera, který se za Pinocheta proslavil jako pilot a avantgardní básník, zároveň však mučil politické vězně a jejich utrpení zachycoval na „uměleckých“ fotografiích. Bolaño tu rozehrál své klíčové téma vztahu umění a zla na pozadí literárního života v Chile za Allendeho a po Pinochetově puči a použil svou oblíbenou formu „nejistého“ vyprávění, kdy reprodukuje, co vypravěči kdo vylíčil, napsal v dopise, co sám zažil, vypátral, co se doslechl, co si složil z náhodně nalezených útržků. Vypráví nezúčastněně, ale o to je výsledný dojem děsivější. A zazní tu i jedna z otázek, k nimž se Bolaño stále vrací: je zlo systematické, nebo jen náhodné? Jak říká v Divokých detektivech Chilan Abel Romero (vystupující i ve Vzdálené hvězdě): „Belano, řekl jsem mu, jádro problému je v tom, jestli je zlo (nebo delikt nebo zločin nebo jak tomu chcete říkat) náhodné, nebo má příčinu. Pokud má příčinu, můžeme proti němu bojovat, je sice těžké je přemoci, ale ta možnost existuje, něco jako zápas dvou boxerů stejné váhy. Zato pokud je náhodné, jsme v prdeli. Takže ať nás Bůh, pokud existuje, načapá radši až po zpovědi.“

Roku 1998 vyšel v nakladatelství Anagrama, vydávajícím veškeré Bolañovo dílo, román Divocí detektivové (Los detectives salvajes), který získal řadu cen (např. Herralde, Rómulo Gallegos aj.) a Bolaño se díky jemu konečně stal uznávaným, byť zatím mimo hispanofonní okruh stále nepříliš čteným spisovatelem. K jeho dnešní proslulosti přispěly až po jeho předčasné smrti hlavně překlady do angličtiny – slávy se tedy nedožil, ale možná by z ní ani moc radost neměl, neboť literární módy upřímně nesnášel a dobovým ikonám se vysmíval, kde mohl, ať šlo o herečky (jako Penelope Cruz, zvanou „Pe“), spisovatele (včetně slavných Latinoameričanů předchozí generace) nebo pisálky, moderátory a podobné efemeridy. Susan Sontagová nadšeně pochválila Vzdálenou hvězdu, když vyšla roku 2004 anglicky, a potom doporučila k vydání i Chilské nokturno (angl. 2004), ovšem oba útlé romány sice sklidily příznivé kritiky, leč větší čtenářský ohlas nezaznamenaly. Teprve anglický překlad Divokých detektivů (2007) se ocitl na předních příčkách bestsellerů i knih nejlépe hodnocených kritiky a v USA se strhla bolañománie, srovnatelná jen s šílenstvím následujícím po anglickém překladu románu Sto roků samoty Garcíi Márqueze. Posmrtně vydaný román 2666 (šp. 2004, angl. 2008), představující těžko překonatelnou sumu Bolañova psaní a života i literatury obecně, se dostal r. 2008 v USA na 33. místo v žebříčku nejlepších knih všech dob v anketě New York Times, ve svém televizním pořadu ho pochválila Oprah Winfreyová, v březnu 2009 jej kritici vyhlásili za nejlepší beletristické dílo roku 2008 a získal National Book Critics Circle Award. Americká kritika oceňovala zejména Bolañův „sžíravý průzkum zla“; jeho fascinace vztahem zločinu a umění, detektivní postupy, zvídavost soudního lékaře pitvajícího hrůzu a zlo vedly některé americké kritiky ke srovnávání Bolaña s Cormakem McCarthym.

V Blanesu Bolaña trápily podobné zdravotní problémy jako Belana v závěrečných příbězích centrální části Divokých detektivů, dokonce byl po jaterním záchvatu hospitalizován a 14. července 2003 zemřel ve stejné barcelonské nemocnici, kde se léčí v románu Belano. Zachránit ho mohla transplantace jater, tu však odkládal, neboť chtěl nejdřív dokončit román 2666 (2004). Za krátkou dobu stačil dopsat a připravit k vydání neuvěřitelné množství navzájem provázaných knih, další střípky se dosud loví v útrobách jeho počítače z roku 1993, v němž shromažďoval materiál pro romány a povídky, kdežto básně psal vždy rukou. Ke vztahu umění a zla, k zodpovědnosti intelektuála, k mocenskému nátlaku, ke zhoubnému prorůstání moci a dříve svobodných uměleckých sfér se Bolaño ve spojení s chilskou společností nejvýrazněji vrátil v Chilském nokturnu (Nocturno de Chile, 2000, čes. 2005), ale už předtím v některých povídkách sbírky Telefonáty (Llamadas telefónicas, 1997).

Bolañovy povídky většinou působí jako rozběhy před závodem na střední či zejména dlouhou trať, kde Bolaño vyniká, kdežto jako sprinter vzbuzuje spíš rozpaky. Nedokončenost příběhů je záměrná, Bolañovy povídky nejsou šípem rychle vystřeleným do terče pointy. Přeruší se obvykle ve chvíli, kdy je naznačena bezprostřední přítomnost čehosi cizího racionálnímu vnímání, často hrůzného, skrytého pod povrchem, odkud si to vnímavý čtenář musí sám vyšťourat. V titulní povídce posmrtně vydaného souboru Tajemství zla (El secreto del mal, 2007) vypravěč říká: „Je to nedokončená povídka, protože takovéto příběhy nemají konec.“ Bolañovy povídky můžeme vnímat jako náčrtky, kamínky v mozaice, navzájem podobné, jemně se lišící polohou, zabarvením, tvarem, ale jejichž význam naplno vynikne až v celkovém obraze. Často je také znovu nacházíme v lehce pozměněné podobě v rozsáhlejších prózách. Z jedné kapitoly Nacistické literatury v Americe udělal Bolaño román Vzdálená hvězda, podobně epizodu Divokých detektivů o uruguayské básnířce Auxilio Lacouturové, jež prožila obsazení univerzity vojáky zavřená na záchodě, rozpracoval do románu Amulet (Amuleto, 1999). Provázanost veškerého Bolañova díla má dvě podoby: buď autor splétá dílčí příběhy do sítě jako v ústřední části Divokých detektivů, nebo se vrací a rozšiřuje, upravuje, předělává naznačené zápletky s postavami přelévajícími se z knihy do knihy. Na dotazy překladatelů prý často odpovídal nejen vysvětlením významu daného výrazu a jeho kontextu, ale rovnou poskytl i novou verzi, jež by klidně mohla být další součástí původního textu. Napsané považoval v duchu francouzské experimentální literární dílny OULIPO za „provizorně definitivní text“.

Ze sbírek kratších textů dále stojí za připomínku Vražedné děvky (Putas asesinas, 2001), Nesnesitelný gaucho (El gaucho insufrible, 2003), kde kromě povídek najdeme dva ironické eseje o latinskoamerické literatuře a spisovatelském řemesle („Mýty ze Chtulhu“ vyšly česky ve zkrácené podobě v literárních novinách A2), soubor esejů, článků, přednášek a rozhovorů V závorce (Entre paréntesis, 2004). Žánrově těžko zařaditelné a kritiky méně ceněné jsou krátké romány či novely Antverpy (Amberes, 2002), Románek z podsvětí (Una novelita lumpen, 2002), raný perecovský text Monsieur Pain (1999) a málo známá Ledová dráha (La pista de hielo, 1993). Ještě za Bolañova života vyšly sbírky básní Romantičtí psi. Básně 1980–1998 (Los perros románticos. Poemas 1980–1998, 2000) a Tři (Tres, 2000) posmrtně pak obsáhlý výbor Neznámá univerzita (La Universidad desconocida, 2007).

Nyní v době vrcholící bolañománie se loví z jeho počítačového archivu další díla: brzy má vyjít román Třetí říše (El Tercer Reich), chystají se další dva texty Diorama a Nechutenství opravdového policisty (Los sinsabores del verdadero policía) neboli Vrahové ze Sonory (Asesinos de Sonora). Třetí říše je inspirována válečnými počítačovými hrami. Dioramu Bolaño rozepsal v době, kdy pracoval jako správce kempu Estrella de Mar (Mořská hvězda) a přitom vymýšlel příběh nočního hlídače promítacího sálu pro penzisty, jehož majitele pronásleduje mafie. Z velkého množství materiálu s pracovním názvem Nechutenství opravdového policisty už Bolaño vytěžil romány Vzdálená hvězda, Divocí detektivové a 2666. Některé nepoužité stránky v souboru se údajně dají považovat za šestý díl románu 2666.

Bolañův styl má řadu originálních rysů. Pro jeho psaní je příznačné, že vyšel z poezie, nijak nedbající na posloupnost. Básnické kořeny jsou patrné nejen v tematice (hodně postav jsou básníci či aspiranti na básníky), ale i ve stylu, v překvapivých, výstředních, ohromujících, nesmyslných metaforách, v důležitosti snů jako přirozené součásti života. Jako jeho oblíbený Georges Perec měl Bolaño rád seznamy a uměl je měnit v příběhy. Dokáže čtenáře zneklidnit pouhým výčtem, popisem, předvedením předmětu či pohybu; záměrně zasévá pochybnosti a vede k paranoidní četbě, kdy čtenář tuší, že se něco stane, bojí se, ale nikdy vlastně neví, až se mu nakonec zdá, že se může stát kdykoli cokoli. Téměř filmově působí přítomnost implicitního posluchače, jakéhosi dokumentaristy, kameramana sběrného filmu, na něhož se vypravěči někdy i výslovně obracejí, když líčí, jak se s Limou a Belanem setkávali a rozcházeli, jak ovlivnili jejich život (často zásadně, i když ne vždy pochopitelně, mnohdy v jakési snově-chorobné rovině), jak je vnímali (jako výstřední, podivné, nekonformní, nepochopitelné osobnosti vymykající se tomu, co bývá chápáno jako běžné, normální, přijatelné apod.). Vypravěči nezůstávají u líčení chvil strávených společně s Limou a Belanem, vykreslují svůj život dál, co se stalo předtím i potom, až do chvíle, kdy se jich neviditelný a neidentifikovatelný sběrač informací vyptává. Nezaujatou kamerou se zaznamená vše, podstatné i nepodstatné, v průběhu mnoha let, a z množství materiálu se pak nečekaně vyloupnou věci, které by jinak zůstaly bez povšimnutí, a na čtenáře navíc dýchne zvláštní přízračně komická atmosféra, jaká nemá v latinskoamerické literatuře obdoby.

Struktura románu není kruhová, ale otevřená, stromová (kořeny tkví hluboko v minulosti, jež není všem společná, a větve se rozrůstají daleko mimo horizont čtenářova pohledu). Místo aby autor vyplňoval bílá místa v životě protagonistů, naopak je téměř nesnesitelně zvětšuje. Na konci románu jsou Belano a Lima ještě záhadnější než na začátku, i vypravěč García Madero se ztrácí beze stopy v poušti, v níž zemřela Cesárea, jako by nikdy neexistoval. Na první pohled nemá román osu nebo střed, ale při pečlivějším čtení zjistíme, že osou je postava Cesáreje Tinajerové, k níž se neustále vrací jak deník Garcíi Madera, tak prostřední část románu v přerušovaném vyprávění Cesárejina přítele Amadea Salvatierry Limovi a Belanovi. Smrt Cesáreje je v románu příčinou, proč se Lima a Belano dávají na útěk a potloukají se po Americe, Evropě, Africe a Středním východě jako psanci.

Kočování, tuláctví Belana a Limy se dá vnímat jako odraz roztříštěnosti, neukotvenosti moderního života v krizi po zhroucení ideálů, velkých utopií i totalitních ideologií. Cesárea Tinajerová je mladistvým ideálem Belana a Limy a její smrt je vede ke skepsi a bloudění, oba krouží kolem prázdného místa, propasti vyhloubené její nepřítomností. Centrem knihy je tedy prázdno, neexistence, a kolem této prázdnoty jsou uspořádané příběhy, jež se vůči prázdnotě vymezují. Divocí detektivové odrážejí moderní vykořeněnost, nepřítomnost středu, kolem něhož se má vše točit, svět, kde se nic nedá úplně vysvětlit a nic není jednoznačné, ba ani není jisté, jak a jestli se to opravdu seběhlo. Život moderního člověka je jako tato zmatená vyprávění – chaotická, mnohoznačná, nelineární změť propletených a navzájem se popírajících příběhů. Realita je neuchopitelná, a aby ji lidská bytost dokázala nějak snášet, vytváří si fikce, které ji napodobují a nějak uspořádávají. Román výmluvně končí otázkou. A po otázce „Co je za oknem?“ následuje obdélník nakreslený přerušovanou čarou – neuskutečnitelnou linku ohraničující prázdnotu přerušuje prázdnota.

Bolañovo zachycení tohoto v podstatě děsivého světa je však hravé a zábavné, nevede k beznaději jako „zoufalecká literatura“, o níž v románu uvažuje Quim. Na kongresu mladých spisovatelů v Seville, jehož se Bolaño jako svého posledního veřejného vystoupení zúčastnil roku 2003 těsně před smrtí, k němu přistoupil jeden obdivovatel a zeptal se ho, jakou radu by dal mladým spisovatelům. Bolaño, známý svou uštěpačností vůči kritikům a novinářům a bonmoty vyvádějícími tazatele z míry, tentokrát odpověděl: „Doporučuji, abyste žili. Abyste žili a byli šťastní.“