Ukázka pochází z románu Tömegsír (Masový hrob) z roku 1999. I zde nalézáme ironii a prvky absurdna, které jsou pro Grendelův styl tak typické. Ve své tvorbě autor velmi často zobrazuje také maloměstské prostředí a způsob života „osamělých“ intelektuálů. Hrdinou románu Masový hrob je univerzitní pedagog, na jehož usedlosti je při kopání studny objeven masový hrob. Čtenář ať ovšem nepočítá s tím, že by se na konci řady pečlivě komponovaných scén dozvěděl, kdo vlastně byly oběti masového vraždění! Román zkoumá spíše otázky principu moci a manipulace, obecné rysy ideologie a popisuje nekončící lidskou hloupost – to vše s humorem a ironií často až mrazivou a s autenticitou a umem, jež ve čtenáři jistojistě vzbudí dojem, že nejmenované dějiště tohoto příběhu by se mohlo nacházet vlastně kdekoliv v naší střední Evropě či na Balkáně.

Můj přítel neměl nikdy štěstí na ženy, ale našel si dobrou manželku, ta drobná ženuška ho dnes odpoledne na pohřbu taky jaksepatří oplakala. Během smutečního obřadu se dali do pláče i jiní, ovšem my, kteří jsme nebrečeli, jsme byli stejně v převaze. A to je v pořádku, jak někdo poznamenal, smutek se nedá měřit pláčem. Můj přítel měl samozřejmě i řádné občanské jméno, ale bylo by zbytečné ho tady prozrazovat, z hlediska příběhu, který se chystám vyprávět, je irelevantní. Když jsem poslouchal smuteční proslovy, měl jsem výčitky svědomí, že necítím žádný smutek. A není omluva, že jsem necítil ani radost. Připadalo mi, že mám svůj smutek v hlavě, neboli že můj smutek je myšlenka, která mě sice trápí, jenomže myšlenku člověk nemůže cítit, jen si ji myslí. Ale je možné, že jsem neměl chuť smutnit spíš kvůli tomu horku a pocení, já navíc nerad chodím na pohřby i za snesitelnějšího počasí. Stejně jako můj přítel, tentokrát tomu ovšem nemohl nijak uniknout a já k němu přišel ze solidarity, i když jsem věděl, že mi mé přátelské gesto nebude moci oplatit, až budu mít jednou pohřeb já.
Teď už se myslím nemusím představovat ani já, všichni už vědí, že jsem přítel svého přítele. Jak čas plyne, vzpomínka na mého přítele ve mně vybledne a ztratí se i spousta fotek, které si o něm uchovávám v paměti, poněvadž na něj budu chtít zapomenout. Na Livii taky brzy zapomenu, až mě jednou opustí. Schopnost zapomínat je ten největší dar, co jsem od Stvořitele dostal, protože mě chrání před melancholií a sebelítostí.
Večer jsme s Livií hráli na „plížící se kočku“. Já byl ptačí hnízdo se dvěma vejci a ona plížící se kočka, která si na ta ptačí vejce brousí zuby. Má role mě odsoudila k pasivitě, musel jsem se nechat vyplenit, ale tentokrát to takhle vyhovovalo i mně. Až před usnutím si Livie vzpomněla, že mi vzkazuje t.-ský starosta, abych se okamžitě ozval, protože se vyskytl nějaký problém kolem mé usedlosti, ovšem vlastnického vztahu se to netýká. Musí se mnou mluvit v nějaké strašně důležité a neodkladné věci. Zmíněnou usedlost jsem zdědil teprve nedávno po zesnulé matce, celé to dědictví sestávalo z jedné samoty a kusu půdy. Před pár dny jsem si zjednal několik t.-ských obyvatel, aby mi na dvoře toho domečku vykopali novou studnu.

T. je bohem zapomenutá vesnice, kde pějí skřivani, ale nic jiného se tam moc neděje. Pro mě byly všechny vesnice stejné, domy, zahrady, kostely. T. nebyla ani malá, ani velká obec, nakolik to jen dokážu posoudit, mohla to být taková průměrně velká vesnice obývaná horlivými protestanty a horlivými katolíky. Na ulicích všude strašná zívající nuda. Když jsem tam byl poprvé, měl jsem dojem, že celá ta vesnice je jenom vtip, nikde na světě už žádné vesnice nejsou a taky T. je jenom hromada kulis, kterou se snaží zmást městského člověka, jako jsem já. Mé podezření jenom podporovalo, že na komíně přízemní budovy obecního úřadu hnízdili čápi, snad aby byla ještě lépe zdůrazněna kýčovitost celkového obrazu.
Tenkrát mě starosta přijal velice mile. Jeho nynější přivítání se od prvního trochu lišilo. Zvláštní bylo už to, že se mi jeho sekretářka neodvažovala podívat do očí. V jeho pracovně se nacházeli kromě starosty ještě dva ztrápení muži středního věku, a když jsem vešel, všichni tři na mě vrhli vážný pohled. Jeden z nich byl místní policejní kapitán, druhý, řečeno s Eötvösem, vesnický notář. Pln úzkosti jsem si k nim přisedl a pln úzkosti jsem čekal, co bude následovat. Pokračování mě však příjemně překvapilo. Starosta vytáhl láhev pálenky a všem nám nabídl. Když jsme si ťukali, říkal něco o tom, že to budeme ještě potřebovat. Nechápal jsem, o čem mluví, ale ostatní mu asi rozuměli, protože zachmuřeně přikyvovali. Potom se starosta otočil ke mně, zhluboka se nadechl a řekl:
„Ta studna.“
Následovalo ticho. Tajemné, dvojsmyslné, hrozivé, strašidelné, přízračné.
„Co je s tou studnou?“ zeptal jsem se.
„Kopou ji,“ odpověděl starosta.
„To je dobře,“ řekl jsem.
Avšak oni na to měli evidentně jiný názor. Starosta kývnutím hlavy něco naznačil vesnickému notáři, ten zase policejnímu kapitánovi. Rozložitý policejní kapitán se sehnul hluboko pod stůl, chvíli tam štrachal a potom odtamtud rychle vytáhl zapečetěný igelitový sáček. Uvnitř jsem rozpoznal něco jako morkovou kost. V tu chvíli si policejní kapitán za přítomnosti vesnického notáře a na pokyn starosty navlékl gumové rukavice, rozlomil pečeť na sáčku a vyndal z něj kost.
„Toto je, prosím, mužská holenní kost,“ pronesl slavnostně a položil kost přesně doprostřed stolu. Vybělená kost před námi zářila. Starosta si odkašlal. Vesnický notář sklopil oči. Policejní kapitán si stáhl rukavice a strčil si je do kapsy. Všichni jsme mlčeli, jenom kost zářila. Nevěděl jsem, jak se v takové situaci chovat, a tak, abych něco řekl, jsem se otočil ke kapitánovi a zeptal jsem se:
„Jak víte, že je to mužská, a ne ženská holenní kost?“
Evidentně jsem se zeptal na pěknou blbost, protože policejní kapitán ji neuznal za hodnou odpovědi, ale jako někdo, kdo ví mnohem, ale mnohem víc, řekl:
„Je k ní i lebka.“
„A další kosti,“ doplnil kapitánova slova vesnický notář.
„Milý pane,“ převzal slovo starosta. „Situace je taková, že na vašem statku narazili při kopání studny na kostru. Nemáte ponětí, čí kostra by to mohla být?“
„Jak to mám vědět,“ řekl jsem nervózně. „Třeba Decebala.“
„Decebala?“ pozvedl obočí policejní kapitán. „Takže vy jste zesnulého znal?“
„Ale vůbec ne!“ odpověděl jsem možná trochu podrážděně. „Mohu naprosto rozhodně prohlásit, že ne. Jsem ochoten to i odpřísáhnout.“
Má odpověď všechny tři uspokojila a tím také skončila úřední část mé návštěvy. Policejní kapitán holenní kost zase zabalil, znovu jsme si přiťukli a v již uvolněné atmosféře jsme se naobědvali v oddělené místnosti hospody. Starosta se rozpovídal o všech svých strastech, což mě naprosto nezajímalo, ale nechtěl jsem vypadat nezdvořile, a tak jsem dělal, jako bych s dychtivou zvědavostí visel na každém jeho slově. Policejní kapitán se chlubil svými výsledky v oblasti potlačování kriminality a vesnický notář se mě zeptal, kdo to byl Decelabus. Na závěr oběda si schovávali ještě jedno překvapení. Starosta začal sondovat, zda bych souhlasil s tím, kdybych byl jakožto renomovaný univerzitní pedagog zvolen čestným občanem obce. Proti jejich návrhu jsem neměl žádné námitky.
Když jsem se vrátil z T., nebylo ani tak moc pozdě, Livie byla ještě vzhůru a tak zabraná do práce, že ani neslyšela, když jsem otevřel dveře do pokoje. Překládala odborné texty z angličtiny a právě seděla nad štosem nějakých příšerně šroubovaných dokumentů psaných právnickým jazykem, které měla přeložit pro jednu zahraniční firmu. Už dávno jsem obdivoval její talent a trpělivost, jak pomalinku větu po větě, a přece s nadšením zdolává tyhle hrozně těžké texty, které jí posílala jedna překladatelská kancelář a mně osobně připomínaly rovnice o více neznámých, které se jenom hemží zlomky, exponenty, mocninami a odmocninami. Firmy dobře platily, můj plat univerzitního pedagoga vypadal ve srovnání s jejím měsíčním příjmem jako kapesné.
Když jsem se jí zastavil za zády, Livie se otočila, vstala a políbila mě a já jí pověděl o Decebalovi a navrženém čestném občanství. Livie o tom soudila, že čestné občanství s sebou nese jen samé problémy. Budu-li čestným občanem T., budou mě potom zvát na každou pitomou slavnost, na otevření nové výkrmny prasat stejně jako na zahájení školního roku. Můžou mě požádat, abych mluvil při státních svátcích a trávil s nimi Silvestra. Budou nás otravovat kvůli každé prkotině. Nebudu mít od nich chvíli klid. Každému třetímu novorozeněti budu muset jít za kmotra, což mi poleze do peněz, pokud mě to přímo nezruinuje. Já jsem argumentoval tím, že odmítnout takovouhle poctu by byla nejen nezdvořilost nebo urážka, ale koneckonců taky nerozvážnost. Pokud si tam chceme zařídit letní sídlo, pak musíme být s místními zadobře, nemůžeme dopustit, aby nám ze vzteku anebo z pomsty dělali nějaké naschvály. Livie uznala, že to je taky pravda, ovšem v souvislosti s Decebalem dala průchod ještě většímu znepokojení. Už samotný fakt, že na statku čestného občana obce byla nalezena na kost shnilá mrtvola, může zavdat příčinu k nejrůznějším povídačkám a uvrhnout mě do špatného světla v očích pověrčivých vesničanů.
Než jsme to všechno probrali, bylo už po půlnoci. Livie nebyla unavená, začala otravovat, abychom si dnes zahráli na „orel skalní honí sviště“. Proč zrovna sviště, ptal jsem se, když už, tak radši zajíce. Livie ovšem trvala na svišti, protože zaprvé, v místech, kde hnízdí orel skalní, nejsou zajíci, naopak svišťů připadá nejméně sto na každý kilometr čtvereční, a zadruhé, to, čím chce být, je pouze její věc a ona nechce být zajíc, ona se rozhodla, že bude svišť, a já do toho nemám co mluvit. Tak dobře, řekl jsem, ať si je svišť, ale je pozdě, a pokud teď orel skalní začne honit sviště, není jisté, že z toho budou mít radost i sousedi, co bydlí pod námi. Podle Livie si můžou trhnout, tak jsme se svlékli a Livie rozestlala.
„Poslouchej, Livie,“ řekl jsem potom. „Já dneska nemám náladu honit nějaké sviště. Pořád mám před očima jenom Decebalovu holenní kost. To potom nejde.“
Livie se nezlobila, naopak se mě spíš pokoušela rozveselit.
„Nevadí,“ řekla. „Svišť nikam neuteče.“
Snad právě tehdy to celé začalo. Beze slova jsme seděli a pořád nezhasínali světlo. V podobných chvílích se říká, že je něco ve vzduchu. Nic se nehýbe, je naprosté bezvětří, i čas se zastaví, klesání není cítit, protože věci nejdou obsáhnout smysly. Sporé světlo lampy je neosvětlilo. Bylo by třeba mluvit, něco říct, jenže já neměl co, pokud ne to, že nemám co říct. Ovšem to asi Livie chápala právě z mého mlčení.
Ve dnech následujících po objevení Decebala se začal můj život měnit. Livie mě začala zkoumat, jako by chtěla zachytit něco mimo mě, něco za mnou, jako bych já byl neviditelný někde za svými zády, a když mě ona bude trpělivě, vytrvale zkoumat, dříve či později se pro ni stanu viditelným. Někde za sebou samým, jak právě cosi šeptám vlastnímu tělu, jež nejsem já, jen zdání sebe sama. Čas od času do mě ponořila síť svých slov, aby si mě zpoza mne přičarovala. V takových chvílích jsem občas sám uvěřil, že se mám někde za sebou. A styděl jsem se. Cítil jsem, že nejsem dost upřímný. Marně se snažím, expanzi mé upřímnosti klade meze jakási lež.
V té době jsme z náhlého popudu Livie odjeli k severnímu břehu Balatonu, na chatu jednoho mého pešťského známého. Hned první večer jsme zašli k jezeru. Nebyl ještě úplný večer, jenom se smrákalo, ale v tomhle ročním období se smráká čím dál tím dřív. Je to taková agonie letního času, pak přijde podzim, je tady zase, i to člověka časem omrzí. Slunce svítí, člověku přímo na zátylek, úpalu už se ale není třeba bát. Chladný větřík člověku pod košilí čechrá šedivějící porost na hrudi. Ruku v ruce jsem se po svažité cestě ubírali směrem ke břehu. Obvykle se nevodíme za ruce, přesněji řečeno, už jsme si odvykli. Teď mě Livie chytla za ruku, když jsme za sebou nechali poslední dům vesnice a oblázky vysypaná silnice se směle stočila ve směru k jezeru. Neodvážil jsem se ruku odtáhnout, aby si to Livie nějak špatně nevyložila. Přitom jsem nevěděl, co by si mohla špatně vyložit, kdybych svou ruku odtáhl. Ale no tak, nenech se vysmát, myslel jsem si, veškeré pokusy strhnout někoho do své existence jsou beznadějné. Tam pro jiné není místo, to už by měl člověk v tomhle věku vědět. A jaký význam má vyměňovat si navzájem teplotu své kůže?
Jak jsme tak kráčeli, najednou se před námi rozprostřela široká vodní hladina lesklá jak zrcadlo a na ní směrem ke keszthelyské zátoce žluto-rudo-bledě hnědé, bledě fialové pruhy světla zapadajícího slunce a jedna loďka, která jako by stála, i když čas plynul. Ještě pořád jsme se drželi za ruce. Já viděl Balaton už mockrát, a to, co vidí člověk často, už po nějakém čase nevidí, vidí jen něco abstraktního, jako když člověk poslouchá poněkolikáté tu samou skladbu a už ji neslyší, ale umí zpaměti. Hromada vody, říkal jsem si. Ovšem viděl jsem, že na Livii přicházejí romantické city a ráda by, kdyby přišly i na mě. Zjistil jsem, že velmi chytré, velmi disciplinované, velmi cílevědomé ženy podléhají romantice ve chvílích stejně nečekaných, jako ženy hloupé, nedisciplinované a tupé. Co v nich asi vyvolává tohle rozněžnění? Na každý pád jsme věděl, že ode mě Livie očekává nějaké srdceryvně krásné a romantické vyznání o Balatonu. Jenže pro to jsem nenacházel vhodná slova, zároveň jsem se nechtěl vysmívat jejím citům, vždyť to myslela dobře, vzala mě sem, abych zapomněl na Decebala. Bývalo by mi nevadilo, kdyby hustě pršelo, alespoň bychom si ušetřili tuhle procházku. Takhle jsem tu teď stál před tou nezměrnou vodní hladinou a v každém případě musel říct něco, co bude znít upřímně, a přesto ne nabubřele.
„József Egry,“ řekl jsem nakonec.
„Co?“ zeptala se Livie tónem postrádajícím jakoukoliv romantiku.
„Jeden malíř,“ řekl jsem. „Ten takhle maloval Balaton.“
„Aha,“ řekla Livie. „Tak půjdem zpátky, ne?“
Po studené večeři oplývající zeleninou jsme si sehráli etudu „obkličující nepřítel utočí zezadu a po lítém boji vítězí“. Do rána jsem dostal horečku.
Nebývám často nemocný, ale tentokrát mi to přišlo vhod. Měl jsem strach, že se budu muset jít znovu kouknout na Balaton a co pak vymyslím místo Józsefa Egryho. Bolesti v krku a horečka, kterým jsem vděčil za svou záchranu, mě připoutaly na lůžko, ale zároveň vydaly všanc Liviiunu starostlivému ošetřování. Nad hlavou se mi táhl pořádně silný příčný trám. Představoval jsem si, že se uvolní. A když se uvolní, spadne mi přímo na hlavu. Třeba kdyby bylo zemětřesení. A ta tu doopravdy bývají. Pravda, ne nijak často a ne moc silná. Ale co když je ten trám už povolený? Pak stačí malý záchvěv. Přetočil jsem se na posteli, když mi slítne na nohy, říkal jsem si, tak to aspoň přežiju. Lékárna ve vesnici bohužel nebyla, ale Livie přinesla spoustu citrónů a pomerančů. Přes veškerou bolest při polykání, jsem se kochal výrazem pojmenovávajícím můj zánět mandlí.
„Tonzilitida,“ řekl jsem Livii. „Nemůžu se krásy toho slova nabažit. Určitě se mi vysměješ, ale mně se líbí takové lékařské termíny jako souchotiny, rakovina mléčné žlázy nebo žlázy předstojné. Bez těchhle nemocí bychom ta krásná slova nikdy neužívali. Taková jako například lupénka. Vlčí mlha,“ řekl jsem ještě. „A vlčí tlama. A lupus. Proč pořád vlk? Proč ne medvěd? Nemůžu třeba říct, že bych chtěl políbit tvé mléčné žlázy. To bys mi asi ani nedovolila.“
Poslední den našeho pobytu jsme si v místní restauraci druhé cenové skupiny udělali pěknou hostinu. Dobrou náladu mi ovšem brzy zkazil číšník. V jednu chvíli se zastavil na prahu a vytáhl si povolené kalhoty, které mu neustále padaly. A zíral přitom na nás. Mohl by si vzít pásek, říkal jsem si. Povytahovat si každých pět minut kalhoty, může být docela znervózňující, aniž by si to uvědomil, stává se z toho mrzutý, po nějaké době přímo trudnomyslný, melancholický a roztěkaný, a přitom vůbec neví proč. Kdyby měl pásek a pěkně si ho utáhl, mohl by předejít tomu, aby ho zádumčivost jen tak lehce ovládla. Myslel jsem na to, že kdybych vzal Livii za ruku, určitě by si toho někdo všiml. A hned by si pomyslel: oj, ty starý satyre! Ty chceš něco od takové mladé ženy?! A jakou by měl pravdu! Protože dnes ji chytám jenom za ruku, zítra však možná už za něco jiného. A pak se jednou prostě svlékneme a budeme dělat něco, co chceme dělat dost často, a co děláme místo toho, co bychom dělat měli, zejména považujeme-li se za člověka ducha. Člověk se svlékne, a není-li dost opatrný, může sám přispět ke znásobení příštích generací. Potom se po dvaceti letech znovu octne u Balatonu, vezme někoho za ruku a dělá se mu z toho nevolno.

Nedlouho poté mi opět volal t.-ský starosta a já musel jet znovu do T. Tentokrát jsem v jeho kanceláři našel pouze jeho a on mi bez okolků sdělil, že byly na mém statku nalezeny další kostry, Decebalus byl jen předvoj. Ta věc jím velmi otřásla, stěžoval si, že už několik dní nezamhouřil oka. Ve vsi se nemluví o ničem jiném, někteří dokonce už zvažují, že se odstěhují. V poslední době vzrostla i vážnost faráře, všichni očekávají od něj místo od úřadů, že záhadu objasní. Situace je kritická, řekl. Já měl mezitím dojem, jako by starosta neměl vůbec hlavu, jako by mu na krku vyrostl jenom nějaký pahrbek. A tenhle pahrbek ke mně promlouval a jeho slova praskala ve vzduchu jako bubliny.
„Rád bych se tam podíval,“ řekl jsem.
„To nejde,“ odpověděl přísně starosta. „Uzavřeli jsme okolí. Kapitán zařídil, aby se k němu nemohl nikdo přiblížit.“
Nato jsem starostovi připomněl, že je to území přece jen mým statkem. Pahrbek na jeho krku chvíli vypadal, jako že přemýšlí, až se v něm otevřela štěrbina, odkud vycházely zvuky.
„Dobře,“ ozvalo se ze štěrbiny. „Z právního hlediska by to mělo být v pořádku.“
Trval však na tom, že mě doprovodí, a vymínil si, že se nesmím podívat do jámy. Kdybych byl přesto zvědav na kosti, vezme mě na policejní stanici. Kvůli nedostatku místa totiž kosti skladují v jedné z cel v místním vězení a obvodní lékař dohlíží na to, aby se nepomíchaly nebo některá neztratila. Ujistil jsem starostu, že na kosti nejsem zvědav. Beztak si umím představit, jak vypadá lebka nebo pánevní kost – ženská je jistě širší a mužská užší. Některá holenní kost je delší, jiná kratší. Zhruba jsou ovšem všechny stejné.
Na místě dřepěli na kraji jámy tři dělníci a obědvali. Celý den byli na studené stravě, protože od rána do večera kopali, jen doma k večeři si mohli dát nějaké teplé jídlo. Starosta si s nimi srdečně potřásl rukou a zeptal se, co je nového. Dělníci krčili rameny, jeden měl kotník v sádře.
„Ještě že neprší,“ řekl starosta. „To by tu bylo bláta.“
„To teda jo,“ přikyvovali dělníci. „Teďka to ještě trochu prohloubíme.“
„Dobře,“ souhlasil starosta. „Tento týden to ještě prohlubte, a od příštího týdne začněte kopat támhle u toho janovce... Pozdravuje vás pan kapitán.“
„Děkujem,“ řekli dělníci. „Taky ho od nás pozdravujte.“
Cestou zpátky mi starosta prozradil, že je nucen učinit v zájmu zabránění panice další opatření. Na můj dotaz, jaká opatření má na mysli, zmínil na prvním místě očkování proti tyfu a choleře, jelikož se vesničané bojí propuknutí epidemie. Ale no tak, řekl jsem, vždyť je to směšné. Jistě že je to směšné, souhlasil se mnou starosta, avšak on, jelikož ho zvolili právě tito lidé, musí mít na zřeteli jejich názor, a pokud se obávají epidemie cholery, musí to brát vážně. To vše mi říká také proto, řekl, protože až přijedu příště, budu muset taky předložit očkovací průkaz. Přikyvoval jsem a myslel si, než příště sem, to radši na Severní pól. Poté starosta s jistými rozpaky vyjádřil své politování, že s ohledem na zvláštní vývoj událostí bude na nějakou dobu nucen odložit záležitost mého čestného občanství, ovšem nemám se bát, až se bouře utiší, znovu ji vytáhne a uvidím, že bude vše v nejlepším pořádku.
Ve starostově kanceláři jako by se za dobu naší nepřítomnosti změnil vzduch. Ne, že by to tu nějak víc zapáchalo, jen kancelářský pach jakoby vyplňoval prostor místnosti koncentrovaněji, zhuštěn do bloků. Zdálo se mi, že se změnil také tlak. Ale možná, že se mi nezdál jenom starosta, protože se mi nelíbilo to, jak gestikuluje. Je taky možné, že jsem na jeho čele spočítal moc vrásek, které svědčily o falešnosti nebo vychytralosti. Už si nevzpomínám. Snad z něj jen vyzařovalo něco, z čehož se mi dělalo zle. I pro mě nečekaně se začal ospravedlňovat.
„My nejsme tamti,“ řekl. „Ti, co to byli, už to dneska nejsou. Časy se hodně,“ řekl, „hodně změnily. Já to byl dřív, a jsem to i teď. Ale mé dnešní to není to samé to jako to dřívější. Dřív bychom proti sobě možná stáli jako nepřátelé, ale to se teď obrátilo. Teď jsme přátelé, pomáháme si navzájem i jeden druhému. Máme společný vektor,“ řekl ještě. „To naše to už není to samé to. Víte, já jsem byl někým jiným včera a zcela určitě budu někým jiným i zítra, přestože jsem stejný, můj nos se třeba nezvětší, ani nezmenší, ale to je teď jedno.“
Jo, jo, říkal jeho pohled a úsměv, začne to kopáním studny a nakonec jsou z toho vykopávky. V pracovním procesu nastane kvalitativní skok. A během cesty se změní i cíl. Není nikterak unáhlené usuzovat, že na tom kusu půdy, kterým je moje usedlost, probíhá odkrývání masového hrobu. Dosud se nedá jednoznačně prokázat, kdy se tam odkryté kosti dostaly, a není ani jasné, zda na udaném místě práchniví kosti židovské, německé, ruské, slovenské, maďarské anebo cikánské. Můžeme-li věřit vědě i svým vlastním očím, je možné konstatovat, řekl, že bílé jsou i kosti černochů. Na moji poznámku, že kosti nemají národnost, se starosta zachmuřil a důrazně zaujal jiné stanovisko. Smrtí národnost člověka (etnicita, jak říkal) nezaniká, protože ačkoli tělo je pomíjivé, duch je nesmrtelný. Duch má i složku národní, tudíž lze určit také jeho historickou hloubku i jeho podélný a příčný řez. Odkrytý masový hrob se může lehce stát pramenem sváru, což by bylo nežádoucí věcí. Jedná se tak o velmi choulostivou otázku. On by byl nejšťastnější, kdyby archeologové konstatovali, že narazili na ostatky těl různých národností, nebo že na tom místě drancovali Tataři, nebo že tam byl před staletími veřejný hřbitov, čímž by se dalo rozptýlit podezření na masovou vraždu.
Protože pobouření v T. je skutečně velké. Je sice pravda, že moje nevina je mimo jakoukoliv pochybnost, přesto čím dál tím více vesničanů a čím dál častěji vznáší otázku, proč se tak zvláštní události dějí právě na téhle usedlosti, proč ne u někoho jiného. Ani náhoda není náhodná, nanejvýš jen zakrývá příčinu lépe než to, co náhoda není. Proto, řekl starosta, je v úředních hodinách nucen se na mne zlobit, kdyby to nedělal, nemohl by si zachovat důvěru voličů. Ovšem hned po pracovní době na mě myslí se stejnou láskou jako v den, kdy jsme se poznali.
„Víte, stejně je ale zvláštní, že vy jste zrovna učitelem historie,“ řekl.
On je velitel, řekl potom. Jistě, být velitelem nemůže každý, kdo by pak plnil příkazy? To by se prostě život zastavil. Továrny a závody by přestaly pracovat, nefungovaly by elektrárny, vodárny, plynárny, hromadná doprava, policie, armáda ani hasiči. Mohli by zavřít nemocnice i školy. On si to představuje tak, říkal mi, že kdysi dávno, ještě předtím, než se objevil člověk, žily na zemi dva druhy opic. Opice dravé, masožravé a býložravé opice. Jedny byly archetypem člověka iniciátora, druhé člověka vykonavatele. Celé to mohlo vypadat nějak tak, že dravé opice chytaly a hubily opice býložravé. Ani ne tak kvůli potravě jako spíš pro ten požitek. Přišly na to, že dravý způsob života podněcuje činnost mozku lépe než vegetariánská pasivita založená na věčném popásání. Tráva či listí nikam neutečou, není se třeba obezřetně plížit nebo vymýšlet různé rafinované plány, jak kořist ulovit. Způsob života nutil dravé opice k tomu, aby byly aktivnější a chytřejší než jejich pasoucí se příbuzní. Skutečná kvalitativní změna však následovala až poté, co dravé opice přišly na to, že mohou svoje býložravé příbuzné zapřáhnout do práce, vykořisťovat je, mít z nich užitek a pářit se s jejich samicemi, kdykoli se jim zachce. Smísením obou těchto druhů opic pak vznikl člověk, který si tudíž v sobě nose geny obou opičích rodů, a je naprosto nevypočitatelné, kdy se v něm aktivují geny kterého druhu. Já například, řekl starosta, jsem takový mírný, domácký typ, ovšem nechybí mi ani rozhodnost.