Ljuba s dětmi si sbalily věci za úsvitu, ještě než z baňatého, obstarožního radiopřijímače zazněla rázná hymna Sovětského svazu, odjely na venkov. Ionel Pîslari se posadil na gauči, zjistil - jak se dalo čekat -, že po obložených chlebech a čaji není ani památky, a začal nadávat jako špaček. V hlavě mu hučelo. Cítil, že se ocitl na životní křižovatce, ale měl i naléhavý pocit vlastní nicotnosti, mocně přiživovaný neschopností učinit nějaké rozhodnutí.

Po oficiálních zprávách, přečtených profesionálním hlasem, následovala reportáž o setkání kolchozníků z vesnice Doibanî s nejvýznamnějším spisovatelem, národním umělcem MSSR. Žijící klasik se pracujícím svěřoval s tím, že své romány píše tak, aby si čtenář „uvědomil, že každý sovětský člověk hraje důležitou úlohu v životě společnosti, v posilování mocné Vlasti, v boji za vítězství leninských idejí“. Ionel nastražil uši. Spisovatelé pro něj byli trubci a tlučhubové mluvící zvláštní hatmatilkou. Probouzeli v něm však zvědavost jakožto představitelé jakési záhadné vyšší kasty, obyčejnému smrtelníku nepřístupné.

Pomalu vstával, shrbený chronickou svalovou horečkou, která ho trápila už celé roky, vztekle zašátral ve skříňce, ale obálku s penězi nenahmátl, rozhlédl se po pokojíku, podíval se pod otoman, zaklel, otevřel rozhrkanou lednici a znechuceně zkoumal její obsah: jedno vejce, pár sklenic se zbytky jídla, jedno zkažené rajče, svazeček kopru, kyselé okurky. Podíval se na hodinky: kdyby se pokusil usmažit si vejce v kuchyňce, kde hospodyně kmitaly už od časného rána, nestihne to do fabriky. Zhltl okurky a vyrazil celý rozechvělý úzkostí, jako by táhl do války.

SPISOVATEL B.I.:
My, lidé práce, bez rozdílu,
s Leninem radíme se navečer,
s ním po ránu se máme k dílu,
on je náš moudrý dispečer.

Tvrdě pracoval celý den a tížilo ho pomyšlení, že pro ženu a děti už nic neznamená. Jak to mohlo dojít tak daleko, aby jím Ljuba takhle pohrdala? Hlavou mu bleskla strašná myšlenka: ženinu lásku a soucit by mohl získat zpět jen tehdy, kdyby zahynul při nějaké hrozné nehodě. A co by měl teď udělat? Spáchat sebevraždu? Tůdle!

Když se těsně před půlnocí pracně snažil vsunout klíč do zámku, z umývárny vyšla s ručníkem přes rameno Veronica Lapteacrová. Stoupla si proti Ionelovi, křehká a svůdná. Přiblížila svou andělskou hlavinku k zsinalému obličeji užaslého muže a pošeptala mu: „Mně je to jedno, co si o mně myslí ti neotesanci ze svobodárny, ale nesnesla bych pomyšlení, že s nimi i vy, Ione Pantělejeviči, držíte basu!“