Dobrým příkladem tak náročného záměru je patnáctý svazek řady přinášející Sugerovy Spisy o Saint-Denis, přeložené a komentované brněnskou medievalistkou Ivou Adámkovou.

Proč překladatelka sáhla právě po benediktinském opatovi Sugerovi, jednomu z předních osobností prvé poloviny12. století ve Francii? Zajímal ji – současník Abélardův a Bernarda z Clairvaux – jako obnovitel kláštera Saint-Denis u Paříže, nebo ji oslovila věhlasná kniha E. Panofskyho Abbot Suger. On the Abbey Church of St.-Denis and its Art Treasures (Princeton 1979²), která se snažila Sugera představit jako stavebníka ovlivněného mystikou křesťanského novoplatonika Pseudo-Dionýsia Areopagitského? Zdá se, že podnětů byla řada, ale Panofskyho výklad a jeho kritici vzbudili zájem, s kterým se bylo třeba vyrovnat (srov. Iva Adámková v Českém časopisu historickém 104, 2006). Adámková Panofskyho tezi o Sugerovi jako „otci“ gotického slohu, inspirovaného Pseudo-Dionýsiovou světelnou metafyzikou, zamítla. Přidala se ke kritikům, kteří poznali, že proměna slohu nepředpokládá žádné novoplatónské znalosti, ale organicky vyrůstá z nových potřeb pojednání prostoru a jeho funkcí. Suger tak v jejím výkladu jednak navazoval na tradice, ale zároveň byl i „obnovitelem“ a hledačem, který v neposlední řadě usiloval o vybudování důstojného prostředí, symbolizujícího spolupráci opatství s královskou mocí.

Suger žil v době, kdy křesťanský Západ prošel společenskou proměnou, založenou na významu beneficií, udělovaných feudály jejich vazalům za služby a věrnost. Rodila se pevná a pružná síť vztahů, zaručující stabilitu a prosperitu. Francouzská monarchie překonala období úpadku a za Kapetovce Ludvíka VI. se profilovala jako mocnost stejně významná jako „německé“ císařství nebo anglické království.

Zájem o Sugera přivedl Ivu Adámkovou k přání poznat a přeložit jeho hlavní spisy.

Sugerovi, pocházejícímu z prostředí nižší šlechty, se dostalo vzdělání v klášterních školách, ale jeho silnou stránkou nebylo pěstování filozofie nebo teologie, ale smysl pro hospodaření, diplomacii a reprezentaci. Když se roku 1122 stal opatem v Saint-Denis, neprodleně se začal starat o povznesení hospodářství, o obnovu kostela a zničených předmětů a začal pěstovat dobré vztahy s královstvím, reprezentovaným králem Ludvíkem VI. Jeho politický vliv stoupal i klesal a po roce 1140 – jak Iva Adámková připomíná – spíšel slábnul. V té době napřel však již své síly k obnově klášterního kostela, jehož přestavbě (západní průčelí a východní chór) věnoval pozornost ve svých spisech.

Sugerovo literární dílo je členité a překladatelku zaujaly tři texty, nazývané Ordinatio, De consecratione a De administartione. Spojuje je niterný vztah k opatství Saint-Denis a jeho kostelu sv. Dionýsia.

Ordinatio, které je vlastně listinou vystavenou opatem pro klášter Saint-Denis (projednáno bylo za účasti dalšího panovníka Ludvíka VII. na společné kapitule roku 1140), uvádí řadu konkrétních opatření pro život bratří, vzpomíná Karla Holého a věnuje se změnám provedeným v klášterním kostele. Obnovení památky císaře mělo svůj důvod: Sugerovi záleželo na hlubším propojení opatství s francouzským trůnem, které by posílilo výjimečné postavení Saint-Denis v zemi.

Spis De consecratione (vznikl mezi lety 1141–1145) pojednává ve dvou hlavních oddílech o třech liturgických slavnostech, které se konaly v opatství Saint-Denis. Jednalo se o svěcení dvou nových, Sugerem vybudovaných částí opatského kostela (západního průčelí a východního závěru) a o položení základního kamene v chóru. Všechny úkony měly symbolický charakter a překladatelka právem zdůrazňuje význam translace relikvií klíčových světců kláštera při svěcení kostela. Přenosem ostatků (Dionysius, Rusticus, Eleutherius) spis vrcholí. Relikvie jsou sice předmětem translačního aktu, ale skutečnými hybateli dění jsou zástupce opatství a představitel královské moci. Záměrem spisu je tedy opět přání co nejzřetelněji manifestovat úzké vztahy mezi kostelem sv. Dionýsia v Saint-Denis a královstvím. Konsekrace stavby („Bůh sem položil svou ruku“) měla podtrhnout vědomí stálé přítomnosti Boží v kostele a založit živou liturgickou tradici.

Nejmladší Sugerův text o Saint-Denis De administratione vznikl po roce 1149. Má tři části, z nichž první pojednává o obnovení nebo zvýšení příjmů náležejících opatství, druhá popisuje stavební práce provedené v kostele, a třetí předkládá výčet nově nabytých, opětovně získaných nebo nově vytvořených předmětů, které zdobily kostel. Kostel (ecclesia materialis) je symbolem duchovního společenství (ecclesia spiritualis), kde umělecky pojednané liturgické nástroje (ornamenta ecclesiae) mají svou krásou odkazovat k vyššímu, duchovnímu světu. Suger tak otvíral cestu uměleckému ozvláštnění liturgie, která se v nové podobě stávala terčem kritiky pro stoupence jednoduchých obřadů, silných jenom „svatou myslí, čistým srdcem a zbožným záměrem“.

Zájem o Sugera není v poslední době v Čechách výjimkou. Překladatel Petr Šourek však bohužel neuspěl (srov. kritiku I. Adámkové v Listech filologických 127, 2004). Úkol není lehký. Sugerovy věty jsou neúměrně dlouhé a není snadné najít jádro sdělení. Suger podává barvitý obraz středověké společnosti, vnímá předivo lenních vztahů, nabízí pohled do chodu středověkého kláštera a uvádí do světa liturgických slavností. Překladatel musí proniknout do reálií středověkého života, orientovat se v jeho různých duchovních polohách. Jenom tak může uspět.

Překladatelka Iva Adámková přistoupila k svému úkolu zodpovědně a s pokorou. Překládá přesně a její text se čte plynule a lehce, jako by v latinském originálu nebylo obtížných míst. Obdivuhodným výkonem je 783 připojených poznámek, které – mnohdy až formou drobných pojednání – přibližují jednotlivé pojmy, informují o místech, jménech a vysvětlují nejasnosti a problémy, vždy s odkazem na nejnovější literaturu. Hluboké studium textů usnadnilo autorce formulovat i cennou a věcnou úvodní studii, představující Sugerovu osobnost, jeho působení a literární dílo. Knihu doprovázejí obrazové přílohy, ediční poznámka, soupis Sugerových spisů a překladů do moderních jazyků, seznam citovaných pramenů, velmi obsáhlý soupis literatury, seznam zkratek a rejstřík zeměpisných názvů.

Nakladatelství Oikúmené dbá o vysokou úroveň svých publikací. Pro ediční řadu Knihovna středověké tradice jsou jejími přísnými strážkyněmi Lenka Karfíková a Hana Šedinová. Není pochyb, že i ony (a korektorka překladu Lucie Pultrová) se podílely na úspěchu knihy.