PS

Pavel Spunar

Letos si připomínáme dvojí výročí Růženy Dostálové, jejíž jméno se pojí zejména s budováním a záštitou české neogrecistiky a byzantologie na fakultách v Praze a Brně, dlouholetým působením v Akademii věd a také s bohatou překladatelskou činností. Sté a zároveň desáté výročí dávají příležitost k ohlédnutí za touto mimořádnou osobností: osobní vzpomínkou přispěli Pavel Spunar, Jiří Pelán, Beata Lejtnarová a Pavlína Šípová.

Podnětem pro vznik práce bylo přesvědčení, že kazatelská činnost sv. Augustina zůstává v rámci širokého augustinovského bádání nedoceněna. David Vopřada se o téma začal postupně zajímat a ke zrodu knížky přispěla i horlivost kněze a dominikána, zklamaného plytkostí slavení Vánoc, zahlcených konzumem. Ponořil se do studia Augustinova kazatelství a vytěžil ze své práce knížku, jejímž základem se stal překlad Augustinových kázání na svátek Narození Páně a Epifanii.

Třebaže zkoumání husitství dnes nepatří mezi žádaná témata našich dějin, František Šmahel – nepodlehnuv módním proudům – zůstal věrný svému programu. Nejnověji připravil hutnou knížku o basilejských kompaktátech, která patří ke šperkům jeho vědeckého úsilí.

Osobnost M. Jeronýma Pražského byla pro F. Šmahela již od studentských let výzvou – vydat však o něm dvě knižní publikace během jednoho kalendářního roku je opravdu husarským kouskem. Ve spolupráci s filologem G. Silagim připravil nejprve kritickou edici Jeronýmova literárního díla (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis 222, Turnhout 2010; srov. Listy filologické 134, 2011, s. 202–208) a nyní pokračuje bilanční monografií, v níž představil své výzkumy a shrnul výsledky.

Monografie o knížecí Moravě přibližuje Čechům zemi, která po velkomoravské předehře byla od počátku spjata s Přemyslovci a českou státností. M. Wihoda si vytkl ambiciózní úkol. Jde mu o syntetické zpracování dějin Moravy s akcentem na roli přemyslovských knížat, ale nezanedbává ani dějiny kultury spjaté s rolí a vlivem církve.

Dějiny středověkého lékařství a lékařského písemnictví patří, jak medievisté vědí, do širokého proudu kulturní historie. Lékařská odborná próza, zvláště v některých žánrech, měla i literární ambice. Studium středověkého lékařského písemnictví získává od poloviny minulého století na intenzitě i významu. Nové podněty přináší zejména medievistka Milada Říhová, která nejnověji ve spolupráci s mladší generací dokončila a vydala knihu Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského.

S potěšením vítám vydání druhého svazku Příběhů raně křesťanských mučedníků, volně navazujícího na prvý svazek vydaný v pražském nakladatelství Vyšehrad roku 2009. Vydavatel Petr Kitzler v něm shromáždil třináct mučednických textů, které přibližují vývoj hagiografie po konstantinovském obratu a reprezentují mučednickou literaturu v různých historických, ideových, žánrových a teritoriálních souvislostech.

Cisterciák Bernard z Clairvaux, zakladatel spekulativní mystiky 12. století, byl jednou z nejvýznamnějších osobností své doby. Vlivný církevní politik a kazatel vtiskl novému cisterciáckému hnutí zásady směřující k obnově apoštolské prostoty.

Nevelký zájem o Gallovu kroniku ve středověkých Čechách způsobila asi častá kritika Čechů, jimž je vytýkána – v duchu klišé o vždy nehorázných sousedech – zákeřnost, hrabivost a zbabělost. Nepříznivý obraz, zakořeněný i v dalších pramenech, ovlivňuje smýšlení Poláků o Češích až podnes.

Není v českých humanitních vědách mnoho projektů, které by si vytkly velký cíl a soustavně jej – třebaže v nepřízni doby a v nepravidelných intervalech – plnily. Připomínám namátkou Slovník středověké latiny v českých zemích, opera omnia M. Jana Husa a Jana Amose Komenského či záměr přeložit a vědecky komentovat všech dvacet knih pozdně antické encyklopedie Isidora ze Sevilly († 636) Etymologiae – Origines.

Stáří je obtížné. Mysl se raději obrací do minulosti, nové nápady tlumí ohled na vyměřený čas. Jak si poradit? Jak se vypořádat se skepsí z přebujelosti slov a zbytečných informací? Sebezáchova ke konci života hledá různé cesty. Lze se obracet k sobě samým revokací osobních zážitků a událostí „minulého života“ zastíněných „velkými dějinami“, lze však být i důvtipnějším.

Desátý svazek prestižní řady Colloquia mediaevalia Pragensia přináší osmnáct studií a Předmluvu podepsanou (2008) Petrem Charvátem. Všechny statě byly předneseny na mezinárodní konferenci v Plzni (2006), která byla věnována osobnosti a dílu minority Odorika z Pordenone a misiím do Asie ve 13. a 14. století. Jako obvykle se jednotlivé studie liší záběrem i pojetím, a dávají tak nahlédnout do širokého rozkročení medieválních studií.

Pozoruhodným průhledem do mentality raného křesťanství je nenápadný výbor z nejstarší řecké a latinské martyrologické literatury Příběhy raně křesťanských mučedníků, uspořádaný klasickým filologem Petrem Kitzlerem, který se postaral i o stručnou předmluvu, v níž připomněl význam křesťanského mučednictví pro Evropu...

Vydání Quadragesimale admontského, doprovozeného obsáhlou a poučenou předmluvou, pořídily čtyři latinistky – medievalistky, které nasbíraly své zkušenosti o vývoji jazyka a středolatinského písemnictví v Čechách při přípravě a redakci Slovníku středověké latiny v českých zemích (od roku 1977).

Není pochyb, že překlady patřící do Knihovny středověké tradice nakladatelství Oikúmené, nechtějí jen kultivovat české prostředí, ale mají i vědeckou ctižádost přispět úvodní studií a bohatými poznámkami k poznání autora a jeho díla.