Když již bylo dílo z větší části dokončeno a trámoví nové a staré budovy bylo spojeno, zbavili jsme se strachu, který nás dlouho sužoval a byl způsoben velkými trhlinami ve starých zdech. S ulehčením jsme se nyní starali o to, aby byly opraveny praskliny ve velkých sloupech a v bázích, jež nesou sloupy. (34) Když jsme se u našich a také u pařížských tesařů dotazovali, kde bychom mohli sehnat klády, odpověděli nám dle svého mínění podle pravdy, že v těchto končinách je to zhola nemožné kvůli naprostému nedostatku lesů, a že se tedy musí přivézt z oblasti kolem Auxerre. (35) Protože se na této skutečnosti všichni shodli, byli jsme sklíčeni jednak z toho, kolik práce budeme mít, jednak z jejího pozdržení. Jednoho dne, když jsem se vrátil z ranních bohoslužeb, začal jsem na lůžku uvažovat o tom, že bych měl sám projít všechny lesy v těchto končinách, všechno prověřit, a kdyby zde kmeny bylo možné najít, zmírnit tak ono zdržení a obtíže.
(36) Brzy nato jsem tedy odložil ostatní záležitosti a spolu s tesaři a udanými rozměry klád jsme časně zrána spěšně vyrazili do lesa zvaného Iveline. (37) Když jsme procházeli naše území v údolí Chevreuse, povolal jsem naše služebníky, správce a ty, kdo se v lese dobře vyznali, a zapřísahaje je ve jménu víry a svátosti, radil jsem se s nimi o tom, zda bychom tam mohli - ať už s jakýmkoli úsilím - nalézt kmeny příslušné velikosti. (38) Usmívali se, a kdyby se toho odvážili, zcela jistě by se mi vysmáli. Divili se, že skutečně nevím, že v celé oblasti nelze nic podobného nalézt. Zejména Milo, kastelán na Chevreuse a náš vazal, který od nás obdržel polovinu tohoto lesa a rovněž jiné léno za to, že dlouhé roky trpěl vojenskými rozbroji jak ze strany pana krále, tak ze strany Amalricha z Montfort, nenechal totiž žádné kmeny tohoto druhu nepoškozené a nedotčené, ale využil jich ke zřízení obranných věží a cimbuří. (39) Já jsem však tomu, co nám sdělovali, odmítal uvěřit, s jistou dávkou odvahy způsobenou naší vírou jsem začal pročesávat les a již během první hodiny jsme nalezli jeden kmen, který měl dostatečné rozměry. (40) A tak jsme postupně do deváté hodiny, či o něco dříve, k údivu okolostojících nalezli v hustých křovinách, temných zákoutích lesa a hustých trnitých keřích dvanáct kmenů, tedy přesně tolik, kolik jich bylo třeba, označili jsme je a dali je odvézt ke svaté bazilice. S jásotem jsme je nechali umístit jako kryt nové části stavby ke slávě a chvále Pána Ježíše, který si je pro sebe a svaté mučedníky vyhradil a uchránil před rukama zlodějů tak, jak se mu zlíbilo. (41) Boží štědrost, jež není nikdy nadbytečná a zároveň ani nijak omezená, se rozhodla uspořádat vše s váhou a mírou; projevila se rovněž v tom, že mimo kmeny, kterých bylo zapotřebí, jsme nemohli nalézt žádný další.

De administratione 124-131

(124) Považovali jsme za správné - jak jsme přislíbili - zaznamenat jako druhý v pořadí další zázrak. (125) Jedna žena stižená vodnatelností, napuchlá jako těhotná, křičela z veliké bolesti podobně jako šílení lidé, protože byla nesnesitelně tížena nashromážděnou tekutinou. Za pomoci přátel byla donesena na zmíněné místo [tj. Champs] k blahoslavené Marii. (126) Po řadu dní se krčila před svatým oltářem a svou tělesnou nákazou a pachem zkažené tekutiny odháněla četné příchozí. (127) Když již nezbývala žádná naděje na vyléčení a otok i hnis zohyzdily také její obličej téměř až k beztvarosti, tehdy mnozí zdraví i nemocní reptali a pokorně žádali, aby byla z tohoto kostelíku odnesena. (128) Naši bratři, ctihodní muži, chtěli raději milosrdně snášet její nevítanou přítomnost, než aby nemilosrdně dopustili její nepřítomnost. (129) Jedné nedělní noci - tehdy je božská ruka nejúčinnější - se stalo, že se této ženě podařilo usnout, čemuž tou dobou již nebyla zvyklá. Tehdy k ní náhle neviditelně přistoupila slavná vládkyně Panna Marie a nechala z jejího lůna vytéci všechnu tekutinu a její tělo opět navrátila do krásné a štíhlé podoby. (130) Viděl bys, podobně jako ti, kdo byli přítomni - jak naši bratři, tak i mnozí jiní, jak se z těla vylilo tak velké množství tekutin a hnisu, že vše bylo nutno vzápětí odstranit miskami, kbelíky a džbery. (131) Čím více však přítomní žasli nad velikostí věci samé, tím zbožněji vzdávali díky Bohu všemohoucímu a jeho rodičce. S pláčem pěli Te Deum laudamus a pokorně prosili, aby tam, kde Bůh všemohoucí započal slávu své matky, ji prokazoval i nadále.

vybrala a přeložila Iva Adámková