Redakce časopisu Merian se mě z opačného konce Evropy, z Hamburku, ptá, kde žiji, kde píšu, jaká je moje vlast. Při takových otázkách, které mě zastihnou vždy a znovu nepřipraveného, mě nejprve napadne něco ironického, třeba: tam, kde není nic, tam je země. Babička mého přítele básníka Tomaže Šalamuna v jedné jeho básni nakáže dětem, které nastupují ve Vídni na vlak, ať jen klidně spí, až tam dolů do Terstu že nic není. Jeho slovinští čtenáři pochopitelně tuhle báseň nemají moc rádi, stejně jako nejsou zrovna nadšeni z některých jeho veršů, v nichž lze mimo jiné číst:

Slovinci, vychladlý předmět historie. To skutečně nejsou verše, které by blažily patriotická srdce, ale čtenář, který zná aspoň něco z Heina, ví, že sebeironie a sarkasmu jsou schopni jen sebevědomí a dospělí jedinci a snad i národy. Je-li nějaký národ „vychladlým objektem historie“, pak to znamená minimálně to, že se s ním v dějinách něco dělo, a pokud babička tvrdí, že na cestě z Vídně do Terstu nebo aspoň od rakouských hranic do Terstu „není nic“, pak aspoň trochu zvědavému čtenáři nebo cestovateli vytane na mysli otázka, co tam tedy vlastně je? Jaká to neznámá krajina, je možné, že je uprostřed Evropy ještě nějaká terra incognita? Na té cestě, kterou děti a spolu s nimi mnohý evropský turista prospali  sníce o Benátkách, Serenissimě, která čeká až na samém konci cesty, leží Slovinsko, země, o níž jsou její obyvatelé přesvědčeni, že je sice malá, ale zato nekrásnější ze všech. A to z Boží vůle.

Tak o tom aspoň vypráví jejich stará legenda: „Když Bůh tvořil svět, pozorně a skoupě rozděloval pozemské krásy, něco tady, něco tam. Nakonec mu zůstala plná hrst čiré krásy a nejnádhernějších krajin a rozsypal ji po zemi, která se dnes nazývá Slovinsko.“ Legendy jsou samozřejmě vždycky plné přehánění a kromě toho: který národ si nemyslí, že jeho vlast je nejkrásnější ze všech? No ovšem, řeknou Slovinci, ale jedněm dal Stvořitel široké lány a velké řeky, jiným skalnaté hory a zelená údolí mezi nimi, dalším modré a třpytivé moře, tady však byl obzvláště štědrý: my máme všechno. Kromě pouště. A opravdu, pokud poutník za jarního dne dojde k nejzazšímu výběžku starého městečka Piran, nad blyštivou hladinou Terstského zálivu spatří v dálce skalnaté a zasněžené hory, mezi mořem a horami zelenou krajinu, lesy, louky, oblé kopce s vinohrady, bílými kostelíky a zdmi starobylých měst. Tady dole, kde se Středomoří Jadranem nejhlouběji zakusuje do evropského kontinentu, kvetou mandloně, tam nahoře na alpských vrcholcích září sníh, na severovýchodě nad částí panonské roviny skučí melancholický vítr, o němž se říká, že když je jedovatě ledový, letí až z daleké Sibiře.

Kde píšu? Každé léto pracuji, tedy píšu v Bohinji na samém konci jednoho alpského údolí, kde na počátku světa velký ledovec za sebou zanechal blyštivě tmavou hladinu mlčícího jezera. K lítosti zdejších obyvatel a k radosti mé turisté tenhle kout ještě úplně neobjevili. Pán, který pronajímá apartmány, je pořád ještě sedlák, jeho krávy se pasou na horských lukách. Sedlačí, pronajímá apartmány, jeho manželka pracuje jako úřednice v obchodní firmě, dospělé děti chodí do zaměstnání. Slovinci v Jugoslávii platili za neobyčejně pracovité lidi, taky trochu lakotné, na jejich účet se vyprávěl nejeden krutý vtip. Jejich ekonomika byla navzdory nemožným experimentům socialistického hospodaření poměrně úspěšná, takže Slovinsko po osamostatnění snadno přežilo ztrátu jižních trhů a zapojilo se do evropské ekonomiky. Během několika let v HDP předstihlo dobře subvencované Řecko a Portugalsko. Kde jsou lidé takoví chroničtí dříči, musí hospodářství prospívat. Slovinsko má samozřejmě také schopné manažery; pokud se všichni snaží pohybovat uvnitř postkomunistických zemí, je to také věc vypočítavého pragmatismu, hospodářství to však neškodí. Nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že v poslední fázi jugoslávského socialismu bylo hospodářství už silně liberalizované, tedy že Slovinsko mělo na začátku velký strukturální náskok před Českou republikou nebo Maďarskem.

Můj nájemce říká, že jeho rodina tady žije už odedávna, minimálně od té doby, kdy do farních kronik začali zapisovat jména. Je-li to tak, pomyslím si, kdy se tihle lidé změnili z krvelačných slovanských válečníků, kteří během svého příchodu na toto území ničili stará města a bořili kostely, na pracovité, poslušné a bohabojné poddané? Snad tehdy, když přijali křesťanství? Právě v Bohinji u vodopádu Savica totiž v epické básni romantického básníka France Prešerena dojde ke konverzi: divoký válečník a slovinský kníže přijme novou víru a jeho milá odejde do kláštera.

Co se týče té legendy: existuje opodstatněná pochybnost, že měl na počátku Stvořitel úmysl, aby právě Slovincům nadělil tak nádhernou zemi. Tudy procházeli a obdivovali její krásy Ilyrové i Keltové, zanechali za sebou nádherně tvarované nádoby z doby halštatské, jejichž účel neznáme, Římané na svých výpravách na sever a východ vybudovali významná města: Emonu (dnešní Lublaň), Celeiu (Celje), Petovio (Ptuj), ve středomořské části na Istrii se zachovaly památky byzantské kultury. Předkové dnešních Slovinců si nejkrásnější zemi vybrali za svou až v 6. století, v 7. století tady také založili první slovanský stát Karantánii s centrem v dnešních rakouských Korutanech, kde slovanským jazykem a zvláštním, dnes bychom řekli demokratickým rituálem korunovali svá knížata. Historikové, kteří v jedné pařížské knihovně našli knihu, v níž si Thomas Jefferson podtrhával zprávy o tomto obřadu, tvrdí, že tady našel inspiraci pro model americké demokracie. Možná v tom je zrnko pravdy, možná je to jen jeden z těch velkých příběhů o staré zašlé slávě, kterými se Slovinci po staletí chlácholí a krátí si jimi zimní večery. Neboť od roku 745, kdy se Karantánie stala součástí Franské říše, později Svaté říše římské, a poté co všechna slovinská území ve 14. století pod svým žezlem spojili Habsburkové, vzpomínka na dávnou zemi se pozvolna vytrácela. Fakticky ji probudila až literatura 19. století, kdy se dávná krvavá dramata, obrat ke křesťanství, hrdinství a zrada dávných předků  staly součástí národní mytologie: Křest na Savici.

Kde žiji? Píšu v Bohinji, ale žiji v Lublani, ve městě s milým jménem, které má etymologický základ ve slově „ljubljena“ (česky milovaná). Bez nacionálních politických záměrů, které si ji vybraly v 19. století „za hlavní město všech Slovinců“, zůstala by Lublaň nejspíš Laibach, přívětivé, ale provinční kraňské barokní městečko. Takto z ní bouřlivá historie vytvořila to, co je nyní, metropoli nového státu na mapě Evropy, rušné univerzitní město, jehož rytmus udávají mladí lidé, politické a obchodní centrum. Svými zásahy – mezi nejslavnější patří Trojmostí ve starém centru města – ji zásadně ovlivnil architekt Jože Plečnik, který postavil své stavby také ve Vídni a v Praze, Masaryk ho měl za největšího slovanského architekta, někteří ho nazývají „slovanským Gaudím“. Okna nakladatelství, kde pracuji, jsou obrácena do Kongresového náměstí, pojmenovaného po Kongresu Svaté aliance, který se tady konal v létě roku 1821 a město na krátkou dobu učinil neformální metropolí Evropy. Nedaleko je budova bývalého Zemského paláce, v němž je dnes sídlo Univerzity.

Turisté, kteří si spokojeně upíjejí svou dopolední kávu v kavárně na chodníku, netuší, jak dramatické a patetické události se na balkónu té budovy odehrály ve 20. století. Roku 1918 na něm slovinský důstojník rakousko-uherské armády zlomil meč, odmítl poslušnost Rakousku a přísahal Národní radě Státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. Stát, který se přejmenoval na Království Jugoslávie, se nedlouho potom také změnil na diktaturu, tentokrát monarchistickou. Roku 1941 na stejném náměstí vztyčila vlajku okupační italská armáda. Roku 1944 se na náměstí konala velká protikomunistická demonstrace, mluvilo se o svobodném Slovinsku, o Evropě pod vedením Velkého Německa. Roku 1945 náměstí znovu zaplnil dav, který pozdravoval maršála Tita, který výhrůžnou řečí o zúčtování s domácími nepřáteli Slovinsko zavedl do nové diktatury. Roku 1987 vedle mnoha dalších stál na balkóně také níže podepsaný spisovatel, když na posledním velkém shromáždění padala velká slova o svobodě a demokracii.

Dnes je to všechno jako loňský sníh. Lublaň a Slovinsko si žijí svým obyčejným životem, davy se netlačí na politická shromáždění, ale do obřích nákupních a zábavních center a do multiplexů, která vyrůstajících na okraji města. Staré centrum si žije svým stále tišším životem uprostřed barokních průčelí. Někdy si vzpomenu na Milana Kunderu, kterému se na nábřeží Lublanice ve Staré Lublani zdálo, že se ocitl v nejtišším městě na světě. Návštěvníci milují tržnici pod Plečnikovými arkádami, tady se odedávna mísí ovoce s barvami a vůněmi Mediteránu a Střední Evropy. Už v 17. století nadchla tržnice jednoho šlechtice z Terstu, který si zapsal: „Kdo chce jíst u nás chycené ústřice, musí odjet do Lublaně a tam si je koupit.“ Tenhle městský zvyk mít čerstvé ryby a mušle se zachoval až do dnešních dnů: kdo chce jíst v Dalmácii chycené ryby, ať nejezdí do Dalmácie, sežene je na lublaňské tržnici. Jiný návštěvník tvrdil, že je v Lublani už cítit slunce Mediteránu. Jeho blízkost je zeměpisný fakt, ale slunce Mediteránu? Kvůli blízkým, dnes již vysušeným močálům je v Lublani často mlha; my, co jsme se sem jako mladí umělci přistěhovali, jsme záhy zjistili, že lublaňská mlha je špatným lékem na opičku po proflámované noci.

Není divu, že se každý víkend z Lublaně valí nekonečné kolony automobilů směrem k moři, opravdové slunce Mediteránu je vzdálené jen hodinu jízdy. Lidé zprostřed kontinentu touží po mořských obzorech, odtamtud nepocházejí jen ryby, mušle a italští turisté, často odtud přicházely také svobodomyslné ideje. Právě v Terstu kraňský kazatel Primož Trubar v 16. století získal humanistické vzdělání, nedlouho poté také protestantské názory. Jeho vystoupení je považováno za zlomový bod, který z mýtů a legend konstituuje Slovince jako národ s kulturními základy. Trubar, který hřímá proti „římskému nevěstinci“ a sebevědomě se nazývá pokračovatelem díla Jana Husa a Martina Luthera, nazve tento národ v jednom ze svých homiletických spisů dnešním označením: Moji milí Slovinci. Roku 1551 vyjdou první knihy ve slovinském jazyce Katekizem a Abecedarium, pak dlouhá řada naučných spisů, dopisů, také písní a příběhů, roku 1584 vyjde ve slovinštině kompletní překlad Bible, první do slovanského jazyka. Přes podporu šlechty pod tlakem protireformace Trubar a jeho blízcí musejí do vyhnanství do Německa, kde pokračují ve svém díle. Tübingen, kde vystudovala celá generace slovinských protestantů a kde tiskem vyšla řada knih ve slovinštině, je v povědomí dnešních Slovinců takřka svaté město slovinské kultury a i když v Tubinkách s výjimkou několika univerzitních profesorů sotvakdo ví, kdo byl Primož Trubar, jak svým protestantským zápalem vnesl rozkol mezi pilné slovinské katolíky a jak se tím stal otcem moderního slovinského jazyka a literatury. Protireformace vykonala své dílo důkladně, slovinské knihy hořely na hranicích. Na počátku 20. století spisovatel Ivan Cankar, který z Vídně do Lublaně přinesl modernu, ve svém dramatu Čeledíni sarkasticky poznamenal: „Tehdy v našich zemích pobili polovinu poctivých lidí a druhou polovinu vyhnali. Zůstal smradlavý dav. A my jsme vnuci našich dědů.“

Úplně takhle to nebylo. Slovinci se vnořili do bezpečné náruče katolické Habsburské monarchie, pro ni umírali ve válkách s Prusy a Italy, u Leuthenu a u Custozzy, v šílené Maxmiliánově mexické expedici a v zákopech Galicie a Sočské fronty. Rakouska se pokoušeli zbavit jednou jedinkrát s pomocí Napoleona, který z Lublaně udělal hlavní město Ilyrských provincií a zavedl slovinštinu do úřadů a do škol. Možná proto je Lublaň jediné evropské město mimo Francii, kde stojí Napoleonův památník. Po této epizodě se Rakousko stalo vůči slovinštině vstřícnější, s jejím rozvojem rostla města, školství, zdravotnictví, v 19. století získali divadlo a filharmonii, literatura a malířství na přelomu století navázaly plnohodnotný styk s evropskými směry. Do 20. století vkročili jako zformovaný národ, nejen kulturně a politicky, ale do značné míry také hospodářsky.

V jiné legendě, podstatně jiné než byla ta, v níž Bůh rozděluje přírodní krásy, opět vystupuje Bůh, tentokrát Bůh Syn: „Ubíral se náš Spasitel po venkovské cestě a vidí na patníku sedět člověka, a ten člověk hořce plakal. Co ti je, člověče, zeptal se Spasitel, kterému se nebohého člověka zželelo, proč pláčeš? Já jsem tvůj Spasitel, mohu ti pomoci. Člověk pozvedl uplakané oči a řekl: jsem Slovinec. Jestli je to tak, pokračoval Spasitel, pak ti ani já nemůžu pomoci. Pak se k němu posadil a také on se hořce rozplakal nad jeho osudem.“

Nebyli tak plačtiví, bezmocní a nevinní, jak to vypráví sebeironický příběh. V politickém programu Sjednoceného Slovinska z druhé poloviny 19. století byly kromě rakouských zemí Kraňska, Štýrska a Korutan také přímořské oblasti a s nimi Terst. Jenže jak Itálie po rozpadu monarchie vojensky obsadila území téměř až k Lublani, byl těm snům konec. A když nastoupil Mussolini, jeho první obětí se stala slovinská menšina. Rozpustili slovinské spolky, zkonfiskovali jejich majetek, uprostřed Terstu Černé košile v roce 1922 poprvé ukázaly Evropě svou brutální tvář. Vypálili slovinský Národní dům, nádhernou stavbu slovinského architekta Makse Fabianiho se sály, knihovnami a kavárnami. O několik let později odsoudili k smrti a na Krasu zastřelili čtyři slovinské antifašisty. Slovinská menšina, která po druhé světové válce zůstala v Terstu a jeho okolí, udržuje ty události v živé paměti, stejně jako Italové nezapomínají na kruté represe, které v roce 1945 během okupace města prováděla jugoslávská partyzánská armáda.

Píšu v Bohinji, žiji v Lublani, ale dětství jsem prožil v Mariboru, ve městě při slovinsko-rakouské hranici. Bylo to socialistické dětství, které rozveselovaly fotbalové zápasy a filmová představení v sálech s černým dehtovým pódiem a vrzajícími sedadly. Ve filmových týdenících jsme sledovali maršála Tita, který se v bílé uniformě procházel po Brijunech. I když ve městě tehdy ještě žily vzpomínky na Adolfa Hitlera, který ho navštívil a vyslovil tady svou slavnou větu: „Udělejte mi tu zemi zase německou“, bylo to všechno už jen vzdálená minulost. Mnohem později jsem začal přemýšlet o tom, že ve městě, které ze všech stran obklopují vinohrady a dobrá nálada, žili po staletí německy a slovinsky mluvící měšťané pospolu. Společně se starali o vinohrady a pole, obchodovali a pracovali v hamrech, společně slavili lidové svátky a církevní poutě, společně se bránili před Turky a stáli při sobě při povodních a zemětřeseních, zasedali v městské radě a tančili ve společenském domě, rovněž umírali jeden jako druhý v míru i za války. Ale na konci 19. století začali jeden druhého čím dál víc nenávidět. Lidé téhož nebo příbuzného jazyka se v tom období cítili stále blíže svým jazykovým příbuzným, vzdáleným tisíce a tisíce kilometrů, a stále dál byli od lidí jiného jazyka, kteří žili v jejich sousedství. Slovinci nebo Češi z Rakousko-Uherské monarchie hledí na dalekou Moskvu, i když o ní vědí zoufale málo; německy hovořící Rakušané byli zahledění k Berlínu a Frankfurtu. Roku 1918 se mnoho německy mluvících měšťanů vystěhovalo do Rakouska, ve městě zůstala menšina, která se v roce 1941 s nadšením dočkala příchodu německých oddílů. Následovalo období hrůzného nacistického teroru, vystěhovávání a poprav rukojmí. Ale když v roce 1945 spolu s partyzány přišla svoboda, trvalo nadšení pouze krátce. Sedláci z okolí říkali: „Teď když je svoboda, musíme dávat pozor na to, co říkáme.“ Můj přítel dramatik z jejich životní moudrosti napsal komedii, která se stala symbolem té doby: Můj táta, socialistický kulak. Ale všechno nebyla legrace: Nové represe, opět plná vězení, mezi lidmi, kteří byli brutálně vyhnáni, byli také příslušníci německé menšiny.

Ironii dějin, které se kvůli svým velkým nacionálním a ideologickým záměrům k jedinci chovaly vždycky násilně, jsem pochopil až v roce 1974, kdy jsem se octl ve svém městě ve vězení, odsouzený za nepřátelskou propagandu. Bylo mi 26 let. Dostala mě tam znamenitá komunistická tajná policie Udba. A tehdy jsem si najednou uvědomil, že sedím ve stejném vězení, kde přesně o třicet let dřív vyslýchalo Gestapo mého otce kvůli spolupráci s Osvobozeneckou frontou a odsud ho poslalo do koncentračního tábora.

Když roku 1990 v Mariboru tanky Jugoslávské lidové armády najížděly do městských autobusů, nemohl jsem uvěřit, že by se mohly násilné dějiny uprostřed Evropy znovu opakovat. Ale opakovaly se, zejména v Chorvatsku a v Bosně a nakonec v Kosovu. Ve Slovinsku válečná epizoda skončila po deseti dnech. Mezi oběťmi vojenských výstřelů byl také nejryzejší pacifista, překladatel Šrí Aurobinda Janez Svetina, s nímž jsme si o několik měsíců dříve povídali o zařazení přeložené knihy do programu nakladatelství, které vedu. Když vyšel z knihovny, zasáhl ho výstřel. Kniha, kterou přeložil z hindštiny, měla název Lidský cyklus.

Ale teď už je to všechno jen historie, krvavé boje, davy na náměstích měst, tanky v ulicích, patetické proslovy, státy s různými politickými systémy, které padaly jeden po druhém. Ve Slovinsku člověk, kterému je dnes osmdesát let, zažil pět států, viděl nové a nové uniformy a vyměňoval si doklady, aniž by se musel hnout ze své vesnice nebo města. Teď se zdá, že je tomu jednou provždy konec, ano, na hranicích a před státními úřady visí nová modrá vlajka s hvězdami. Proto cestující, který jede z Vídně do Terstu nebo Benátek, může klidně spát. Během cesty se skutečně neděje nic vzrušujícího. Od té doby, co je Slovinsko členem Evropské unie, ho nevzbudí ani celníci na rakousko-slovinských hranicích. Pokud četl tyto řádky, možná stejně vystoupí a trochu se rozhlédne kolem po nějaké krajině a jejích barokních městečkách, po někdejší terra incognita, kde mají svůj domov současně Stará a Nová Evropa a kde snad Stvořitel štědře dal krásu, která mu zůstala v rukou.

Drago Jančar: Příběh, který můžete zaspat (2004). Překlad Aleš Kozár z originálu Duša Evrope, Slovenska matica, Lublaň, 2006