Nejvýznamnější literární výročí roku je letos pro Slovince 500. výročí narození Primože Trubara (6. nebo 9. června 1508-28.6.1586), protestantského kazatele a zakladatele slovinského písemnictví. Zdá se tedy samozřejmé, že se k jeho postavě váže řada akcí a událostí, které mají jeho odkaz připomenout. Zmiňme se aspoň o některých: byla otevřena velká výstava v Národní a univerzitní knihovně v Lublani (Trubarjev in Ungnadov dar Evropi), slovinští evangelíci se zasadili o zřízení stálé expozice k jeho dílu v knihovně v Murské Sobotě, v Lublani v prostorách Národního muzea byl vystaven jediný dochovaný exemplář Trubarova díla Cerkovna ordninga, vlastněný Vatikánem, konají se konference (reformace a Trubar je letos hlavním tématem známého mezinárodního sympozia Obdobja a řady dalších menších konferencí), přednášky (v Praze např. přednáška pořádaná Společností Stanislava Škrabce v prostorách Národní knihovny), různé diskusní večery apod. 

Stejně však jako u podobných postav naší literatury, Balbína, Komenského či Husa, dá se i v Trubarově případě říci, že opravdový hlubší zájem o dílo těchto osobností starších období je velmi vzácný. Všichni je známe, málokdo však o nich něco ví. Čestnou výjimkou je vůbec první kritická vědecká edice Trubarových spisů (ed. Igor Grdina, Jonatan Vinkler et al.) a monografie Trubarjev album Michaela Glavana, který obsahuje také cenné obrazové materiály.

Trubarova postava je velmi barvitá. V první řadě byl knězem a kazatelem, ovlivněným reformačními myšlenkami Martina Luthera, méně také švýcarskými reformátory, což je jeho primární profese, poslání a klíčová motivace většiny jeho prací. Jako katolický kněz s nebývale širokým rozhledem a kvalitním vzděláním, které mu umožnil jeho mecenáš a přítel terstský biskup Pietro Bonomo, se k protestantství teprve postupně musel dopracovat. Pro lublaňské katolické kruhy byl nepřijatelný ještě coby katolický kněz, oč více později, kdy otevřeně přešel na stranu protestantismu a stal se posléze také hlavou (superintendentem) slovinské protestantské církevní obce. Ovlivňoval ji jak přímo doma v Lublani, tak později z vynucené emigrace v Německu. Sepsal její hlavní stanovy (Cerkovna ordninga, 1564), zabezpečil její činnost sepsáním katechismu, postily, základu budoucího kancionálu apod. Stal se také iniciátorem ústředního projektu celé slovinské reformace, kterým byl celkem logicky překlad Písma. Trubar k němu přispěl překladem několika novozákonních a starozákonních knih, většina překladu je pak spojena se jménem Jurije Dalmatina. Překlad se ubíral podobnými cestami jako překlad kralických bratří (např. překlad z originálních jazyků), s nimiž také Slovinci v záležitosti překladu vešli v kontakt. Překlad byl završen v r. 1584 vydáním ve Wittenbergu.

Dnes bývá Trubar oslavován především jako otec slovinské literatury. Je totiž autorem první tištěné knihy psané slovinsky (Katekizem, 1550) a pokud nepočítáme několik středověkých církevních rukopisů, tak první knihy vůbec. Poprvé zřetelně vymezil národní identitu Slovinců jazykově a provedl ten zásadní „cyrilometodějský“ čin – zpřístupnil lidem slovinského jazyka biblické texty v domácím jazyce a ustanovil církev a bohoslužbu v jazyce jim srozumitelném. Znalci jazykové podoby Trubarova díla dosvědčí, že šlo o čin mimořádný a současně nelehký, není proto divu, že výsledky právě v  oblasti jazykové nejsou z odstupu vždy hodnoceny jednoznačně. Trubar stál před úkolem promluvit ve své knize ke svým spolubratřím jazykem co nejsrozumitelnějším všem. Vždyť Slovinci postrádali kontinuální tradici písemného jazyka a obyvatelstvo je jazykově roztříštěno mezi mimořádně velké množství dosti různorodých dialektů. Což je ostatně problém, který Slovinci řešili ještě v době národního obrození, které teprve dokázalo vytvořit pevný jazykový metasystém, abstrahovaný z nářečí, který kodifikovaný jako spisovný jazyk dokázal sjednotit všechny kulturní snahy Slovinců, dlouho tříštěné mezi jednotlivé krajové separatismy (Zámuří se svou protestantskou literární tradicí, Štýrci, ilyristé aj.).

Trubar nabídl řešení tohoto problému jako první. To se časem ukázalo jako ne příliš vyhovující, podobně jako později akcent rodící se spisovné slovenštiny na západoslovenská nářečí. I u Slovinců došlo k posunu podoby jádra spisovného jazyka od doleňsko-lublaňské oblasti ke kompromisnější goreňské.

Nic to však nemění na uchvacující jasnozřivosti a titánské zakládající síle, s níž Trubar vytrhl z temnoty („Ještě víc však duše bez knih/zdá se být v lidech mrtva.“ Proglas) Slovince a jejich jazyk, dal jim první knihy, a tím je postavil na roveň ostatním evropským národům.