Překladatel ze slovinštiny František Benhart obohatil české knižní překlady ze současné slovinské literatury dvěma významnými knihami prozaika Drago Jančara: výborem povídek Přízrak z Rovenské a románem Kateřina, páv a jezuita. Obě knihy představují vyvrcholení Jančarova prozaického díla 2. poloviny 90. let. Za Kateřinu získal řadu prestižních ocenění, mj. cenu Kresnik za nejlepší slovinský román roku.

Kateřina navazuje na znovu objevený žánr historického románu, který ve slovinské literatuře aktualizovali např. Dušan Merc, Miloš Mikeln, samotný Jančar v předchozím Galejníkovi a další. Tři postavy nás zavádějí do 18.století – Jančar tak připomíná typické poutě ze Slovinska a dalších krajů do Kolína nad Rýnem, kde se postavy setkávají a rozehrávají své dramatické osudy.

Jezuita Simon je stigmatizován svými zážitky z jihoamerických misií, které musí opustit v důsledku politického tlaku, který na řád vyvíjely evropské mocnosti. Prochází hlubokým osobním střetem mezi poslušností vůči generálovi řádu a odpovědností vůči pokřtěným indiánům, které do své misijní stanice přivedli, přijali je do svého světa a jsou nuceni je opustit a zříci se jich.

Důstojník Windisch je v mnohém Simonovým protikladem. Je představitelem druhého stavu se zásadně odlišnými hodnotovými prioritami. Je vojákem, který velí svému oddílu a současně podléhá veliteli – je součástí systému, pyramidy moci, po níž touží šplhat vzhůru. Oba zasáhnou rozhodujícím způsobem do života i chápání světa mladé Kateřiny.

Dobrodružná cesta, provázená přírodními překážkami (hory, počasí) i problematickým přijetím ve městech, se postupně mění v tragické osobní drama zmíněných tří postav. Ve střet vášní, pudů i rozumem usměrňované viny a povinnosti.

Jančar se vynikajícím prokreslením historického pozadí i rozehráním ústředního konfliktu primárních emocí blíží k vrcholným klasickým textům autorů 20. století. Česká literatura, i přes velkou tradici vynikajících historických románů, v posledních letech jako by na tomto poli ztrácela dech. Absurdně mnohovrstevnaté romány Miloše Urbana jsou kvalitou i tématy čestnou výjimkou. Způsobem vyprávění je však Jančar bližší spíše Körnerovi, Šotolovi či Křelinovi. Jančar však využívá náročnější rozložitou durychovskou větu plnou vsuvek a přerývání. Zdá se, že tedy také výběr tohoto románu pro překlad do češtiny by mohl vyústit v hlubší a soustředěnější zájem českých autorů o žánr historické prózy, zvlášť je-li zprostředkovaným dílem podobně silný text.

Drago Jančar je autor nesmírně oblíbený, těší se mezinárodnímu věhlasu – ten byl patrný i v českých recenzích na jeho předchozí knihy. Přesto se zdá, že s dnešní českou literaturou příliš typově nesouzní, ostatně jako většina současných slovinských autorů. Ale snad právě proto může slovinská literatura v našem prostředí otevírat neobjevená zákoutí, žánry i formy.