V létě 1945 na bleším trhu na okraji Paříže stojí mladý člověk s párem německých vojenských bot v rukou a nabízí je kolemjdoucím. V lidském mraveništi, plném nejrůznějších překupníků a spekulantů, se prodávají a kupují nejpodivnější a sotva užitečné věci – německé vojenské boty, jakkoli jsou vyrobené z pevné kůže a vypadají zcela použitelně, nekoupí nikdo. Lidí na trhu je stále méně, „dav odtéká jako neslyšná voda“. Mladík s vpadlými tvářemi si stále víc uvědomuje absurdnost svého postavení: „Ale kdo si vezme obuv, která je symbolem všeho zla a možná dokonce i zlo samo. I kdyby byl francouzský člověk bos, neoral by raději neobutý, než aby si musel obout takové boty? A právě on musel přinést takové zboží na prodej, nikdo nenabízí nic podobného…“ Právě on, bývalý koncentráčník, který ještě před pár měsíci nosil vysušená těla svých spolutrpitelů do krematoria. Věc se stává nesmyslnou, mladík u jakési zdi zuje své sešmajdané střevíce a obuje si německé vojenské boty, zakryje je nohavicí… všechno dohromady se stává malicherným a neplodným… Vždyť je všechno nesmyslné, rychlé automobily, které projíždějí po kamenitém úvoze pod ním, a ti lidé, kteří chodí po nadjezdu…“

Neúspěšný prodavač bot je hrdina románu Borise Pahora Souboj s mládím, kterého na jaře toho roku z Belsenu, pobočky Buchenwaldu, přes holandské roviny přivezl vlak s „hroznými cestujícími“. Ti „hrozní cestující“ byli tělesně i duševně zlomení lidé z celé Evropy, kteří unikli děsivé a nesmyslné likvidaci. Ocitli se v jakémsi pařížském sanatoriu na okraji města, které bylo svou explozí jarního a osvobozeného života naprostý opak zásmrtných zimních krajin, které nechali za sebou. A hrdina tohoto románu, v němž se proplétají eros a thanatos, terstský Slovinec, zcela osamělý mladík, který za sebou nemá jen vyhlazovací tábor, ale také hroznou zkušenost s fašismem, se službou v italské armádě v saharském písku, se slovinským odbojovým hnutím po kapitulaci Itálie, s výslechy Gestapa a smrtí své milované, ve skutečnosti není nikdo jiný než autor sám pod jiným jménem, alter ego Borise Pahora. To pařížské jaro a léto mu připadalo takové, „jako by nebyl mrtvý a ani nebyl živ.“ Ale byl živ. Stále víc. Z Paříže se vrátil do svého rodného Terstu. Tam o několik let později, kdy se pod mediteránským sluncem jeho vzpomínky uklidnily, začal psát své vynikající romány, Vila u jezera, Nekropolis, Město v zálivu a další, mezi nimi zmíněný Souboj s mládím, který je plný sílícího vitalismu a erotismu a je v něm energie celého nového života, vzniklého z bodu nula rozvalin evropské civilizace.

Letos na konci srpna se spisovatel Boris Pahor v Terstu, ve svém domě uprostřed úzkých uliček, které na Kontovelu od moře šplhají po krasových úbočích, dožil devadesátého léta života (a letos 2008 již pětadevadesátého, pozn. překladatele).

Dětství prožil dole v centru města u Ponte rossa a odtamtud pochází také první zkušenost s násilím zdivočelého davu, zkušenost s ohněm, který se v jeho vzpomínkách a jeho textech opakuje i potom, kdy ji zakryly plameny ohně krematoria. Ještě než se v Itálii dostali k moci fašisté, v Terstu v samém středu města podpálili slovinský Národní dům, nádhernou budovu architekta Makse Fabianiho. Pahorovy dětské oči viděly rozpálené obličeje, které oslavovaly plameny, a Černé košile, které s výkřiky přesekávaly hasičské hadice, aby stavba mohla vyhořet do základů. Viděly také hranice před Verdiho památníkem, na nichž hořely slovinské knihy. Právě v Terstu v době, kdy na něj futuristé psali oslavné verše a odvážné činy, fašismus poprvé ukázal svou skutečnou tvář, nenávist ke všemu „cizímu“ a „barbarskému“, svou uniformovanou teatrálnost a pouliční brutalitu. Borise Pahora poznamenala zkušenost s fašismem na celý život. Právo na kulturní, nedlouho potom také na fyzickou existenci Slovinců v Itálii se stalo a také po válce zůstalo leitmotivem jeho díla, později také angažované publicistiky. Kritikové, kteří mu vyčítali, že se příliš zabývá „nacionální“ problematikou, zapomínali, že za tím stojí hluboká existenciální zkušenost zakázaného jazyka, utlačované kultury a ohrožených životů. Zapomínali také na to, že se Boris Pahor v době studií humanitních věd na univerzitě v Padově dobře seznámil s italskou literaturou a nejenže ji v letech po válce na lyceu v Terstu vyučoval, ale také o ní napsal celou řadu esejů plných obdivu k jejím estetickým a etickým hodnotám. Boris Pahor svým obhajováním práva na existenci slovinské menšiny nebyl nepřítelem Itálie, nýbrž fašismu a po válce jeho nacionalistických recidiv, které se zvlášť výrazně objevovaly v Terstu. Město, které se rádo chlubilo svým literárním kosmopolitismem, však ve vztahu ke slovinské menšině ještě ve druhé polovině 20. století vykazovalo krajní netoleranci a často provinční surovost.

Na konci 30. let se dostal Pahor do kontaktu s intelektuálně pronikavým, evropsky orientovaným hnutím křesťanských socialistů, kteří se v Lublani shromáždili kolem básníka Edvarda Kocbeka a jeho revue Dejanje (Čin). Skupina, která pěstovala vztahy s francouzskou revue Ésprit a personalismem jeho redaktora Mouniera, se dostala do konfliktu s tehdy dominantním slovinským klerikalismem a silně se přiblížila levici. Ale uvědomovali si také nebezpečí komunistického totalitarismu. Edvard Kocbek ve svém Rozmýšlení o Španělsku varoval před oběma totalitarismy. Navzdory tomu se po vypuknutí války křesťanští socialisté připojili nejprve ke koaliční Osvobozenecké frontě, kterou si na konci zcela podřídili komunisté. Ale na počátku války vlastně ani jiná volba nebyla. A také pro Borise Pahora, který už dobře znal pravou tvář fašismu, bylo toto rozhodnutí samozřejmé. Po kapitulaci Itálie a návratu z Libye, kam byl poslán po narukování do italské armády, se připojil ke slovinskému odboji v Terstu, nedlouho potom byl zatčen, přežil výslechy gestapa, které už tehdy ovládalo město, a byl poslán do koncentračního tábora.

První Pahorovy knihy v poválečných letech z něj ve Slovinsku udělaly oblíbeného a žádaného autora. Ale ne nadlouho. Když jeho přítel Edvard Kocbek v Lublani vydal knihu novel s názvem Strach a odvaha, která poprvé otevřela hlubší morální souvislosti a také negativní stránky partyzánského odboje, rozpoutal se proti němu pravý ideologický pogrom. Komunisti už dávno nebyli Osvobozenecká fronta, ale už jen diktatura. Boris Pahor se ve slovinských novinách, vycházejících v Terstu, velkého básníka zastal. A tak se sám dostal do konfliktu s novým totalitarismem, který byl o to tvrdší, že slovinský, či vlastně jugoslávský komunismus právě pro Slovince v Itálii pořád ještě znamenal velkou naději. Kolem Pahora se začala svírat smyčka zamlčování, následovala řada politických útoků a pak roky samoty. Ve Slovinsku byl přítěží, v Itálii byl menšinový autor, který píše ve slovinštině, neexistující osoba. Začátkem 70. let jeho knihu publicistických textů Odyseus u stěžně, které obhajovaly politický pluralismus a větší samostatnost Slovinska uvnitř Jugoslávie, agenti tajné policie zabavovali v knihovnách a bytech. O několik let později mu zakázali vstup do Slovinska, protože v rozhovoru s Edvardem Kocbekem, otištěném v Terstu, otevřel hrůznou pravdu o politických popravách politických konkurentů. Ale Pahor psal své romány i články dál, v Terstu vydával revue Záliv a byl velice aktivní v evropských organizacích na obranu národních menšin.

V 80. letech se vrátil reedicemi svých děl, četnými rozhovory a články před slovinskou veřejnost, 90. léta mu přinesla překlady ve Francii, Německu a Americe. Jen v jeho Terstu italští spoluobyvatelé, s výjimkou nemnoha intelektuálů, ho ještě nevzali na vědomí. A ještě ani dnes jich není mnoho, které by Pahorovo dílo zajímalo, jako je nikdy nezajímaly problémy slovinské menšiny, stále víc asimilaci podléhající. Někdy mě napadá, že jednoho dne Pahorovo dílo, které z většiny vychází z tísně ohroženého života této menšiny, pozná celý svět, ta menšina však už nebude.

S Borisem Pahorem jsem se setkal asi před třiceti lety, já byl ještě student, začínající s literaturou, a záhy jsem se ocitl také v politickém konfliktu se svým úzkoprsým a indoktrinovaným okolím. Ihned jsem v něm našel nejen spisovatele, ale také svobodomyslného člověka a člověka vzdoru. Říkal mi „můj mladý příteli“ a říká mi tak dodnes, i když už nejsem zrovna nejmladší, on zase ne tak starý, jak bychom si mohli podle jeho věku myslet. Letos v červnu jsme byli oba na knižním veletrhu v Saint Malo na bretaňském pobřeží, kde jsme představovali já svůj první, on už pátý nebo šestý knižní překlad do francouzštiny. Pahor v sále, který do posledního místečka zaplnilo dobře osm set posluchačů, úplně zapomněl na literaturu a svou slávu a se vší vehemencí promlouval o právu bretaňské kultury a jazyka na existenci a ostře kritizoval aroganci centralistické Francie. Sál ho neustále přerušoval potleskem.

Když jsme jeli vlakem zpátky do Paříže, řekl jsem mu, že je vlastně šťastný člověk. Nejen proto, že jeho dílo, které ve Slovinsku četní kritikové znevažovali a Itálie ho až teď pomalu poznává oklikou přes francouzské a německé překlady, zná a oceňuje velký kus Evropy a Ameriky, nejen proto, že jeho mnohé zakazované myšlenky, třeba o demokratickém Slovinsku, se staly skutečností, ale proto, že prožil století ideologie a totality jako camusovský l‘homme révolté a chuť do kritiky a disputování ho neopustila ani v devadesáti letech. „Co já vím,“ řekl, „možná máš dokonce pravdu.“ Pak se zadíval do kouzelné francouzské krajiny, kterou sledoval už kdysi v roce 1945 z jiného vlaku, kterým z koncentračního tábora jeli „hrozní cestující“.

(2003)