V doslovu překladatelky k českému vydání románu Ráj ztracený (v originále kniha vušla roku 2004) je citován výrok Ceese Nootebooma (1933), že chce psát „divné knihy“, a také je tam zmínka o tom, že v recenzích na Ráj ztracený se často opakuje slovo „neuchopitelný“. A musím ho použít i já, neboť jiné mě nenapadá. Stejně jako to, že jde o „divnou“ knihu – ovšem v tom dobrém slova smyslu. A možná to platí i o dalších dílech tohoto nizozemského autora románů, básní, her a esejistických cestopisů, z nichž česky vyšel ještě román Rituály (1980; č. 1999) a novela Následující příběh (1991; č. 1999).

Nooteboom je autorem rozsáhlého díla, vydal téměř šedesát knih, z toho dvanáct románů či novel – i s dlouhou pauzou mezi lety 1963-1980, kdy nevydal žádný román. Doma není nikdo prorokem, zaslouženého uznání se Nooteboom dočkal až v posledních letech a dnes je počítán mezi nejvýznamnější nizozemské spisovatele. Často se o něm mluví i v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu (a že by si ji nizozemská literatura konečně zasloužila, ať už v osobě Nootebooma či jiného autora!). Ona „neuchopitelnost“, jeho „divné“ příběhy ovšem vycházejí z toho, že i sám život je často divný a neuchopitelný. Málokdo to zřejmě dokáže popsat jako právě Nooteboom, byť je jasné, že takové knihy, jaké píše on, zdaleka nejsou pro každého; ne každý jimi pronikne, ne každého chytí.

Ráj ztracený je opravdu zvláštní kniha. Přes skrovný rozsah toho autor dokáže říci neuvěřitelně mnoho. Nevypráví jen jeden příběh, ale celou řadu, s mnoha odkazy k jiným dílům, zejména ovšem k Miltonovu Ztracenému ráji, jak už napovídá titul. Jeho styl je velmi poetický, básníka, za kterého se sám pokládá především, nezapře ani v próze. A také esejistu – krátké esejistické pasáže dokáže do svého díla zakomponovat naprosto nenásilně. Poetika se tu tak mísí s esejem, příběh realistický se snem. Autor většinou sice jen naznačuje, dotýká se různých problémů, klade otázky, ale dokáže čtenáře zaujmout a vybudit ho k zamyšlení. Glosuje literaturu („Erik Zondag má Thomase Bernharda v oblibě, ani ne tak proto, že v nizozemské literatuře po Hermansovi nikdo neumí tak úžasně nadávat, ale také proto, že – stejně jako u Hermanse – souvisí ta zlost spíš s hořkou, zklamanou láskou než s čímkoliv jiným,“ s. 79) i literární provoz či kritiky („Někteří spisovatelé nepříjemně stárnou, časem už známe všechny jejich posedlosti a manýry, v nizozemské literatuře se málo umírá. Reve, Mulisch, Claus, Nooteboom, Wolkers psali, když byl ještě v kolébce…“ – autor tu myslí hrdinu druhé části, literárního kritika Erika Zondaga, a sebeironicky zmiňuje mezi spisovateli i své jméno, s. 75), megapoli São Paulo, domorodé obyvatele Austrálie, zdravou stravu či pobyt v sanatoriu a především milostné vztahy („Vleklé milostné románky, to je něco pro televizní inscenace, ale v obyčejném životě jsou jenom pro zlost. /…/ Je záhada, proč se všichni dopouštějí stále znovu stejných chyb,“ s. 78). Dovede trefně charakterizovat (Alma říká o svých rodičích: „Jestliže je on Wagner, je ona Verdi na druhou, nejlépe je to slyšet, když se hádají,“ s. 35), je břitce ironický i umírněně patetický. Vše je ve znamení andělů a ústřední myšlenkou je hledání ráje a nemožnost jeho nalezení, respektive to, že nakonec musíme najít jinou cestu či jiný příběh, který pro nás bude znamenat hledaný ráj („To přece vždycky každý hledá, ztracený ráj,“ s. 50). Krátký text má také široké rozpětí zeměpisné: odehrává se v Brazílii a v Austrálii, v Nizozemsku i v Rakousku a v Německu (byť na některých místech jen letmo nebo jen v retrospektivách). Začíná příznačně a symbolicky v letadle a končí na nádraží: hodně se zde cestuje.

Děj je rámován prologem a epilogem, v němž vypravěč pozoruje ženu čtoucí knihu: nejprve se domnívá, že jde o tuto knihu (tedy o Nooteboomův Ráj ztracený), pak ale zjistí, že jde o Miltonův Ztracený ráj… Hrdinkami první části jsou dvě mladé Brazilky s německými předky Alma a Almut, které se vydají do Austrálie, aby zde Alma překonala trauma z brutálního znásilnění. Alma tu prožije milostný románek s domorodým malířem. Obě dívky se pak zúčastní andělského projektu v Perthu. Autor zde vytváří krásný poetický obraz: lidé převlečení za anděly jsou schovaní na určitých místech a zájemci je musí hledat… Druhá část zpočátku zdánlivě s předcházející vůbec nesouvisí (a na rozdíl od ich-formy první části – vypravěčkou je Alma – je druhá část v er-formě): nizozemský literární kritik Erik Zondag jede na léčebnou kúru do jakéhosi snobského sanatoria v Rakousku, kde se však nečekaně setká s tajemnou dívkou, k níž před časem zahořel, když na ni narazil v australském Perthu, kde vystupovala na festivalu jako anděl. Stejně jako tehdy, i teď je jejich setkání letmé, krátké: dívka druhý den odjíždí… Znovu prožít jednou prožité je nemožné, neopakovatelné. Jako ztracený ráj. Ale možná je to tak dobře, protože co když ráj není tak úplně blažené místo, jak si ho představujeme? Ne nadarmo říká v epilogu žena s Miltonovou knihou v ruce vypravěči: „Přemýšlel jste někdy o tom, kdo vymyslel ráj? Místo bez nedorozumění? Ta nezměrná nuda, co tam musí vládnout, může být míněna jedině jako trest.“ (s. 123)

Můžeme najít ráj nebo alespoň jeho slabý odvar? Můžeme se do něj vrátit, když už jsme ho jednou ztratili? Můžeme řídit své osudy? Ovlivnit své vztahy, lásku, život, smrt? Zahojit rány minulosti? Setkat se s andělem? Patří lidé a andělé k sobě? Je všechno jen náhoda jako setkání Erika s dívkou, která byla andělem – možná jen ve hře, možná doopravdy? Můžeme porozumět umění, obrazům, domorodému malíři v Austrálii? Můžeme uniknout svému původu, svým kořenům? Jsme navždy odněkud vyhnáni – z ráje, z dětství, z domova, z lásky? Poetický, magický text Ceese Nootebooma toho v sobě skrývá mnoho a záleží jen na čtenáři, jak přístupný mu jeho zvláštní svět bude.