Cestování je s tvorbou Ceese Nootebooma (Haag, 1933) spjaté od samého začátku. Po neshodách s katolickým otčímem a opakovaném vyloučení ze školy pro „špatný vliv“ na spolužáky se časně postavil na vlastní nohy, avšak místo bankovního úředníka v Hilversumu mu posloužilo pouze k dostudování večerního gymnázia. Když v roce 1953 neprošel u odvodu („příliš hubený“), rozjel se dvacetiletý Nooteboom ve společnosti fotografa Philipa Mechanicuse autostopem na jih. Putování po Francii a letmá setkání s vrstevníky, kteří v poválečné Evropě houfně vyrazili na zkušenou a ochutnávají volnost plnými doušky, jak je Nooteboom ztvárnil v prozaické prvotině Philip a ti druzí (Philip en de anderen – 1955), je současně obrazem ohledávání možností na prahu dospělosti i jinošské pouti za vidinou.

Novinářský křest prodělal v roce 1956, kdy pod dojmem vlastních zážitků napsal pro deník Het Parool rozsáhlou reportáž „Maďarské povstání“. Od té doby jeho zájem o dění v naší části Evropy neutuchá a například pád železné opony, který shodou okolností prožil v Berlíně, je mu záminkou k obecnějším úvahám o lidské paměti, významu dějin apod. Jinou významnou historickou událostí, kterou zažil jako dopisovatel zblízka a jež na něj udělala hluboký dojem, byly studentské bouře v Paříži v květnu 1968.

Črty z cest (v případě Nootebooma často spíše eseje, v nichž se zamýšlí například nad určitým uměleckým dílem) publikoval od konce padesátých let v časopise Elsevier, v šedesátých letech v deníku De Volkskrant, kde pracoval jako redaktor, a od roku 1968 Nooteboom cestovatelskou zálibu proměnil v povolání, když se stal cestopisným redaktorem časopisu Avenue. V této funkci projel Afriku, Asii i Jižní Ameriku – v doprovodu fotoreportéra Eddyho Posthumy de Boera a své tehdejší partnerky, významné nizozemské šansoniérky Liesbeth Listové.

Cestopisné črty průběžně vydával knižně: například Een middag in Bruay, (Odpoledne v Bruayi, 1963), Een nacht in Tunesië (Noc v Tunisku, 1965), Voorbije passages (Minulé cesty 1981), Een avond in Isfahan (Večer v Isfahánu 1991) – celkem na dvacet titulů.

Cestování a cizokrajná prostředí však pronikají i do jeho románové tvorby, a tak např. Dušičky (Allerzielen, 1998), jejichž dějištěm je Berlín a kosmopolitní stolní společnost intelektuálů, obsahují i následující úvahu o smyslu cestování: „Pokaždé, pomyslel si, zanechává celý svůj život za sebou, protože tam, ať už to je, kde chce, je pro něj připravený jiný život, jen do něj vkročit; někdo jiný, kým také je, takže to nebude on, kdo se pohnul nebo změnil, ale výhradně svět, okolí. Přechod, stěhování duše, někdy bolelo, než se kolem něj skutečnost toho jiného místa sevřela a z něj se opět stalo oko, co se dívá, zaznamenává, sbírá, jiný, a přece týž, někdo, kdo se oddává místu, kde je, kdo sám neviděn proklouzává mezi životy těch druhých.“

Podobně román Ráj ztracený (Paradijs verloren, 2004), který právě vychází česky v nakladatelství Paseka, propojuje očistnou pouť Almy, Brazilky německého původu, do vysněné „země zaslíbené“ – Austrálie, s příběhem nizozemského literárního kritika, který si bolavé tělo i duši muže na sklonku středního věku jede léčit do alpského sanatoria v Rakousku.

Sám Cees Nooteboom se ani k stáru neusadil na místě, a tak střídavé pobývání v Amsterodamu, Berlíně či na ostrově Menorca nepřestává kombinovat s dalekými i bližšími cestami, které i nadále zpracovává v knihách. Výsledkem nemusí být vždy próza, ale třeba fotografická publikace o náhrobcích slavných spisovatelů a myslitelů (Tumbas: graven van dichters en denkers), v níž Nooteboom doprovodil textem fotografie své nynější partnerky Simone Sassenové. Smrt totiž nepatří jen k životu, ale je v různých podobách („Partir – c´est mourir un peu“) přítomná i ve zhuštěném životě, jakým v Nooteboomově pojetí cestování je.