Jen když jsem už někde byl dřív, ten pocit nemám: jako bych přicházel z vesmíru. A pokaždé stejné vzrušení – neřekli mi, jaká teplota tam bude. To samozřejmě není pravda, vím, že je na Borneu horko. Ale třeba ten první tenký proužek bílého písku a ta nekonečná zeleň za ním Borneo není. Někdo ve mně, moje oddělení nedůvěry, bude vždycky chtít veškeré předem získané informace zkontrolovat. Vypadá to zeleně, ale třeba tam bude dnes večer sněžit. A v chladu letadla je mnohem věrohodnější představa, že je i tam dole chladno, než že by tam bylo horko. Nejspíš si tyhle věci myslím, protože si chci dopřát nějaké to vzrušení. Chci vystoupit z letadla a být přepaden vedrem. Za stejný počet letových hodin bych se mohl dostat kamkoliv. Chci se nechat překvapit tím, že tu nejsou polární psi zapřažení do saní. Vlastně jsem si měl vzít kožich.

Nevím, proč to tak je, ale člověk vždycky vstupuje na zem pravou nohou. A zatímco pokládám pravou nohu na rozpálený beton letiště v Bruneji, vidím před očima víc než pětatřicet let zpátky školní mapu Holandské Indie, jak visí na tabuli. Borneo bylo celé zelené (prales), část, kde se teď nacházím, k němu nepatřila (ta byla anglická) a na našem kusu byly dvě červené tečky, které jsme se museli naučit: Pontianak a Balikpapan. Teď se indonéská část Bornea nazývá Kalimantan, anglická se rozštěpila na tři díly, Sabah a Sarawak patří k Malajsii a v Bruneji vládne Duli Yang Maha Mulia Panduka Seri Baginda Sultan dan Yang Di-Pertuan Negeri Brunei Sir Muda Hasanal Bolkiah Múizzadin Waddaulah, D.K., P.S.S.U.B., D.P.K.G., D.P.K.T., P.S.P.N.B., P.S.N.B., P.S.L.J., S.P.M.B., P.A.N.B., G.C.M.G., D.K. (Kelantan), D.K. (Johore), takhle na první pohled vlídný, poněkud podsaditý snědý mladý muž, který shlíží v bělostném oděvu a ověšený všemi bázeň budícími rytířskými řády, k nimž patří ty zkratky, z oficiálního státního portrétu na letišti na cizince, kteří přijíždějí navštívit jeho daleké království.

Z celého Bornea tvoří Brunej jen malý kousek, jenže Brunej má ropu, je bohatá, vnitřně nezávislá, ale trochu pořád ještě na Anglii vázaná, Anglie by se té vazby ráda zbavila, ale Brunej ještě ne, protože tu jsou teď ještě posádkou dva prapory Gurků, kteří zaručují sultánovo postavení. Malí, čiperní pracovníci imigračního úřadu chtějí vědět všechno: jak dlouho se zdržím, proč tam jsem, veškerá moje katolická křestní jména, veškerá moje dobrá předsevzetí. Brunej je, jak by řekla moje teta, slušná země. Pokud tam vůbec existují skryté vášně, já je nezaznamenám, protože se rovnou vydávám horkou, ale usebranou krajinou na jih, je to dvouhodinová cesta. Vpravo moře v hnědém, těžní věže, sem tam tanker, na spořádaných, brčálově zelených lukách stojí zvolna přikyvující čerpadla, Dálný východ vypadá blízko. Nocleh mám v nizozemské enklávě tvořené zaměstnanci Shellu, kteří ve spolupráci s Brunejským královstvím čerpají z půdy ropu, po níž svět tak žízní. Je tu všude velký klid, a není to nepříjemné. Dřevěné domy, sympatičtí lidé, tropické květiny, spousta světlovlasých dětí, služebnictvo. Za padesát let bude tohle všechno na fotografiích jistě působit jak z koloniálních dob.

Večer koncertují ropuchy na tubu a kontrabas, přes Jihočínské moře se k nám donese větřík, po chvíli tropický liják. Sedím na verandě lodního klubu v Panaze a dívám se, jak malá vlečná loď hledá reflektorem cestu proti proudu řeky a táhne za sebou napůl neviditelnou černou masu. Hovor se týká vzdáleného Nizozemska, squashe a plachtění a na okamžik zatoužím být někým takovým, členem lodního klubu, časně vstávat, tvrdě pracovat, večer chodit na tenis, podobenky rodičů mít na prádelníku, na nočním stolku naštěstí už starý magazín Elsevier z druhého konce světa, být tím, kdo na verandě poslouchá šumění deště a v Nizozemsku by si už nikdy nedokázal zvyknout.

Následujícího rána je moře olověné, vzduch zinkový. Landroverem jedeme do Sarawaku, chatrným přívozem překonáme širokou řeku, vyplníme stejné otázky jako včera, ale teď pro malajské celníky, a pak všechno jaksi zdrsní a změní se. Ze silnice se stane blátivá stopa zhoubně zeleným lesem, na zrezivělém ropovodu sedí opice, po pravici se nám občas objeví kus opuštěné pláže s naplavenými kostrami stromů. Lidé čekají jako pomníky v krajině, povrch zátok je z leštěného černého mramoru. Už pokolikáté v životě si uvědomuji, že pohyb dokáže nahradit veškeré jiné činnosti. Landrover uráží cestu, kterou každopádně – leda že se cestou nebo na místě určení udávím granátovým jablkem – musím urazit nazpátek. Nic teď nečtu ani nepíšu, moje myšlenky sestávají z dívání se, když však hodinu jedu po stejné cestě a dívám se na stále jiné, ale stejné stromy, na co pak ještě myslím? Život cestovatele je pozoruhodný způsob dělání, ale co teď vlastně dělám? Dvojakost cestování spočívá v tom, že obsahuje současně aktivní i pasivní činnost: podnikám cestu (to dělám já) a jsem přepravován, a v tom trpném rodě se skrývá tajný požitek. Zbaven veškerých povinností přece jen něco dělám. Nejnamáhavější cesta je apoteózou lenosti. Vsadím se, že Oblomov byl na sklonku dne mnohem unavenější než já, ale oba dorazíme do svého tajného cíle: plynutí času. Hanba.

V nejlepším případě jsem, jak někdy doufám, kontrolorem skutečnosti. Zeměpisné mapy vyvolávají potřebu: kdo dokáže, že tam, na tom podivném místečku na tom vzdáleném ostrově na jiném světadílu skutečně žijí lidé, kdo dokáže, že to opravdu existuje? Proč by Time-Life Atlas nemohl být geniální lež vymyšlená šílencem? Tak máme rozdělené úkoly: Maarten ´t Hart dokazuje, že sir Walter Scott psal knihy, a já dokazuji, že Borneo skutečně existuje.

Ta podivuhodná, city a pozorovací schopností nabitá věc, kterou nazývám mé já a k jejímuž rozpuštění ve větším celku dojde ve více méně dohledné době, se teď nachází v Miri, o něco severněji než rovník. Pro jednoduchost tomu říkám já, a já sedím na pacholeti v přístavu a vidím, jak zrezivělý jeřáb zvedá z lodi Sin Ching Hin velký náklad proutěných prasečích kotců. Vedle mě se na malém mólu suší ryby. Na bystře proudící řece je čilý lodní provoz. Kolem mě projde muž s ledově modrým slunečníkem. Vzal si s sebou malý stín a kráčí nad ním, dokud nezmizí v Miri Grocery Company. Také vstanu (někdo tu špinavou práci udělat musí) a kráčím kolem hotelu Lover´s Bay a Seaview Café (mám tu v roce 1987 schůzku) mezi čínskými hochy v klasickém bojovném postoji k hlavní ulici s alejí samanů a kolem pomalovaných markýz North Pole Cold Storage k Wong´s Clinic. Odtud už je jen krok k Borneo Printin Cy., odkud lze snadno dojít k New Zealand Insurance a Hup Seng Earth Filling Corporation.

O pár dní později vidím, jak malé a ztracené vypadá Miri ze vzduchu, ubohá sbírka lidských okolností mezi pralesem a mořem. Titěrný Piper Cup, v němž sedím, nad tím jednou, pomalu a trhavě zakrouží. Vypadá to teď tak trochu, jako by někdo udělal uzel na konci řeky, která leží jako šílená opilcova stezka v ohlušující zeleni krajiny. Těch oklik! Není divu, že prámům trvá celé dny, než se dostanou do vnitrozemí. Voda vypadá jako černé ticho, občas konvoj kmenů, sem tam brčálově zelené skvrny vodních rostlin, v pralese nikde jediné holé místo, velké, nezměrné bujení zeleného porostu, které by – kdybychom pokračovali v letu – trvalo hodiny a hodiny. Někdo učesal Boha a chomáčky bílých vlasů leží na převráceném nebeském ubruse. Jinak nikde nikdo. Pilot mluví s řídicí věží v Marudi, kde za chvíli přistaneme, a jeho i ten druhý hlas ubíhá chvílemi prázdným vzduchem. Když přistaneme, jsme znovu ve světě značek: projede kolem nás Datsun s nákladem piva Carlsberg. Teď ještě Coca-Cola v Číně, pak už nebude jediné místo, kde by nebyla.

Maličké přístaviště na řece, ranní mlha, kokrhání kohoutů. Nejhlubší touhou každého cestovatele nejspíš je, aby se ocitl ve světě bez názvů, aby mohl pojmenovávat místa sám, ale na to už je tady pozdě. Vykládají loď Sunge Bila, za zeleným závěsem se činí Great Wall Dentist a u krejčího O´Kay Taylor sedí u šicích strojů dívky s uzavřenými obličeji. Hospůdka, trh, nějaké obchody, pár landroverů, palmy, čínská banka, řeka, to je všechno.

Pach časných ohýnků, smrdutých plodů durianu a solených ryb, klokotání čínských hlasů, malajské drmolení, štěkot závěsného lodního motoru a slunce napřahující pálku, aby uštědřilo světu ránu po hlavě, sametový motýl velký jako dlaň poletující kolem planoucích květů faja lobbi, Borneo v listopadu.

Tohle je poslední výspa na řece Batang. Teče samozřejmě k moři, ale na mapě to vypadá, jako by si všemi rameny razila cestu do vnitrozemí. Sem připlouvají Ibanové – jeden z dayakských kmenů – mnohdy po několikadenní plavbě a prodávají Číňanům sušený kaučuk a pralesní plody. Nelze je přehlédnout, ani když jsou oblečení evropsky. Tajemný, trochu mongolský vzhled zdůrazněný rovně seříznutou ofinkou jim dodává jakousi antickou důstojnost, jejich chůze je chůzí svobodných lidí, vznáší se kolem nich kruh klidu, jako by – lépe než pobřeží obývající Malajsijci a Číňané – zachovali tajemství, k jehož vzdálenému původu se nelze přiblížit. Nezávislí, bojovní, lovci lebek, bývalí poddaní bílého rádži ze Sarawaku, obývající podlouhlé chýše u řeky až hluboko do vnitrozemí, komuny třiceti až šedesáti rodin pod jednou střechou, animisté, kteří si udrželi velkou část obřadů a obyčejů až do pozdního dvacátého století, odsouzení k tomu, že budou pomalu, ale nevyhnutelně vtaženi do století jednadvacátého.

Teď když tohle píšu, leží v Nizozemsku sníh. A přesto jsem teprve před měsícem kráčel po té úzké, bahnité stezce k chýši – a když zavřu oči a sedím potichoučku, jako by za chvíli došlo k výbuchu: něco praskne, zlomí se, rozprskne na sto kusů a já vidím zelený požár světla a slyším klapot, klokotání, chechtot ptáků, a ten železný, žíravý zvuk, jako by celý národ cikád byl napojený na elektrickou síť. Mě a fotografa Eddyho Posthumu sem zavezlo několik přátel, kteří tu už byli dřív. Jdeme husím pochodem až tam, kde za hustým a divokým stromovím musí stát ten dům, ale než někoho zahlédneme my, objevily nás už děti. Pokřikují a poskakují, protože je zvykem, že návštěvníci přinesou dárky. Chýše je podlouhlá stavba na vysokých kůlech, vstupuje se do ní šplháním po vztyčeném kmeni, v němž jsou nahrubo vysekaná stupátka. Děti kolem nás křepčí, mocný zvuk chřestících bambusových destiček, a už jsme v protáhlém prostoru připomínajícím kostel zvaném ruai. Nejdřív nevidím skoro nic, bledé světlo zvenku padá v bledých pruzích dovnitř, pak rozeznám skupinky lidí, kteří se vsedě opírají o proutěné stěny po levé straně. Matka s maličkým děťátkem, apatický stařec, tetovaný a s bronzovými náušnicemi v dlouhých, vytahaných ušních lalůčcích. Později uvidím, že mladí muži je už nemají. Zůstaneme trochu bezradně stát v očekávání věcí příštích a zatím se pokouším uspořádat si pro sebe ten prostor pohledem. Vpravo je řada asi třiceti zavřených dveří, za každými se skrývá bilek, prostor pro jednotlivé rodiny. My stojíme na veliké verandě, to je veřejný prostor, něco jako náves, a vlevo, zase venku, je ještě jedna veranda, nezastřešená, kde se suší prádlo a ženy přebírají rýži na rákosových ošatkách. Kohout přivázaný u jednoho z bileků táhle a hlasitě zakokrhá, pár vychrtlých psů se dá do štěkotu. Ticho, pak zase lidské hlasy, tiché, melodické. Někdo ukazuje nahoru a já vidím prakticky přímo nad sebou na jednom z opěrných kůlů síť z tuhého, vláknitého provazu, v níž visí začernalé lebky jako obrovský vysušený hrozen. Dlouhou dobu to bylo zakázáno, ale za druhé světové války vlastně už nikdo neměl zásadní námitky proti tomu, aby Ibanové lovili Japonce, a tak se tam nad mírumilovnými scénami z rodinného života vznášejí ohořelé japonské lebky.

Jsme pozváni k náčelníkovi chýše, zvanému tuai ramah. Všichni jsou už vevnitř, ale já pořád nemůžu rozvázat tkaničky polobotek, a vstoupit v botách je proti etiketě. Je horko, uzel odolává, kohout kokrhá, pes štěká, děti se smějí, lebky se šklebí, a s výrazem toho, kdo u královny zvrhl křišťálovou číši vína, se konečně připojuji k hostům v náčelníkově domě. Všichni ostatní už sedí a zdvořile mlčí. V pološeru svítí karbidka. Sedíme v půlkruhu proti půlkruhu Ibanů, obklopujících při tomto obřadu náčelníka. Nejprve předáváme dary, krabici tenisových míčků pro děti. Připadám si jako bílý misionář, ale přijmou dar nadšeně. Pak nám předvedou polaroidové snímky, které tu zanechali předchozí návštěvníci: stále stejný náčelník, usměvavý a důstojný, obklopený stejnými zdobnými postavami, a pokaždé jiní běloši s úsměvem překypujícím dobrou vůlí ve tváři a s velkými těly poskládanými neohrabaně na tvrdé, lesklé zemi, popíjející stejný neurčitý sladký nápoj jako my teď, nebo s okázalým požitkem cucající velký bonbón. Za náčelníkem visí jeho hrůzostrašná svatební fotografie v evropském obleku, ženil se v Marudi, a postup civilizace je ještě zřetelnější na fotografii syna v barbarském oblečení výrostků, jaké se nosilo před pár lety, poslední módní výkřik ze Singapuru, boty na nekonečně vysokém podpatku, aby se křehká asijská postava vyhnala do evropské výšky, provázené dalším módním humpoláckým materiálem z nejlacinějších hongkongských či tchajwanských továren, skrývajícím nepochybně pěkné a svalnaté tělo a zesměšňujícím vážný ibanský obličej, který se tyčí nad tou nádherou. Stále stejné dilema: nejdřív něco pokazit, pak na to naříkat. Po celé zadní stěně visí pestré plakáty malajské nadace srdečních chorob, na nichž ohnivě rudé srdce už už podléhá velkému napětí: „Down with high bloodpressure!“ – to je asi to poslední, co by tyhle štíhlé obyvatele pralesa s jejich dietou mohlo sužovat. Ale možná to vidím moc černě. Návštěvníci jsou, rozhodně dál ve vnitrozemí, vzácností, plakáty jsou prostě nádherná výzdoba, nikdo kromě nás nemá na sobě to příšerné oblečení z fotografií, a my tam sedíme u vzdáleného a cizího dvora a pozorujeme ty potichu mluvící, betel přežvykující, zvolna se pohybující postavy, jako by měly tajemství, které jsme my kdysi dávno, v některém strašném obchodním domě historie ztratili. Čas tu propadává jinými, pomalejšími přesýpacími hodinami, my se svou kosmickou lodí za chvíli zmizíme, oni tu zbudou a zapomenou tu anekdotu, kterou jsme my, a budou žít dál svůj život určovaný zákony tradice, pralesa a řeky. Žádostivými pohledy zíráme na předměty, všechno ručně vyrobené, spletené z rákosí, vyřezané ze dřeva, košíky, sítě, pěchovače, dýky parang, koberečky, prsteny, naše žádost je žádostí lidí, kteří nikdy nic nevyrábějí vlastnoručně, natož aby něco zdobili, a padá to na nás jako stesk po domově, a ten stesk nás provází, když zase slézáme po chřestících destičkách z ruai, každý se uzavírá do sebe, jako by si chtěl odnést svou vlastní vzpomínku, definitivní, uchovatelný obraz, mladou ženu, která jde pro vodu k řece a ani se na nás nepodívá, muže brousícího nůž o kámen, rochnění prasátek pod domem, ševelení rýže prosívané na ošatkách, tvrdé světlo venku, které se směrem dovnitř filtruje a změkčuje.

V Marudi přestoupíme do člunu. Bude to divoká, hodiny trvající plavba. Uvnitř lodi jsou úzká sedadla, loď je zastřešená, ale brzy nás z úzké otevřené zadní paluby vyžene tropická přeháňka. Déšť nás obklopuje jako šedá, svislá mlha z vody a skrývá oba vzdálené břehy. Rychlost je vysoká, prořezáváme hladkou vodu jako nůž a osamělý Iban v člunu perahuh, kterého potkáme, se rozhoupá jako za velké bouře. Když přestane pršet, zahlédneme břehy: dva zelené valy, lesní stěny, nikde nekončící šiky stromů, které si vzájemně usilují o život. Na palubě leží také několik pytlů s duriany, velkými, ostnatými plody šířícími odporný zápach. Pokaždé, když se zase spustí déšť, musíme se schovat a stojíme tam tiše přitisknuti k sobě, než se venku ta monotónní nekonečnost přežene. Není skoro nic vidět. Občas chýše, kde se suší na šňůře stříbrné ryby, přístavní můstek, na nějž někdo musí vyskočit z lodi, která téměř ani nezastaví. Na okamžik ještě vidíme postavu v zeleni, pak zmizí – stěna se uzavřela, za ní jsou lidé, kteří nás vidí, ale my nevidíme je. Malé dřevěné vlečné čluny s dlouhým chvostem kmenů z hlubokého vnitrozemí, domek na kůlech, vysoké a nepřátelské rákosí, ojedinělý rybář, ticho, které se jistě snese, jakmile proplujeme dál, malý černý pták, kterého dobře nevidím, nám velkou rychlostí přetne cestu, such is life on the river.

Na trhu v Miri si připadám, jako bych procházel knihou Marie Dermoûtové. Učím se malajské názvy ovoce, koření, zeleniny – rebong, lobak merah, bawang puteh, buah palah, kas-kas, limau nipis, gula melaka, vokalíza koloniální nostalgie. Část Nizozemců, kteří tu pracují pro Shell, pochází z bývalé Holandské Indie a mluví ještě malajsky, a tak získají dny v těch prostorných bílých dřevěných domech něco ze starých časů, které už nejsou ve fóru, vzdálené opakovací cvičení v tom, jak to bylo, ale už nikdy nebude. Trávníky jsou vesměs perfektně zastřižené, plumerie, musaendy a sapany se třepotají v mořském větru jako vlajky tropických království, cinkání ledu ve sklenicích, slunce klesající k obzoru pozorované přes gin and lime, dávné a zašlé dny.

S těžními věžemi ve vzdáleném, snášejícím se večeru se hovor stočí k moci ropných společností. Říkají, že Shell v Malajsii ve skutečnosti žádné slovo nemá, pro koncese a všelijaká rozhodnutí, co se týče řízení, je jako v mnoha jiných zemích plně závislý na národní vládě a musí s ní zacházet s velkou obezřetností. „Jsme možná poslední generace, která ještě vyráží do světa, zaučujeme lidi a poskytujeme jim know-how.“ „Nelze ale popřít,“ říkám, „že ty společnosti, které ovládají celkový přísun ropy, které pořád ještě mají z velké části v rukou distribuci a prostřednictvím různých složitých a mnohdy neviditelných cest ji mohou ovládat, jako v případě Rhodesie, pořád ještě uplatňují určitou formu moci.“ Chýlí se to pomalu ke konci, ale co zamrzí, poznamenává jeden z nich hořce, je, když člověk po roce tvrdé práce v tropech a v izolaci, která k tomu na Borneu rozhodně patří, přijede domů na dovolenou a od dětí, které chodí v Nizozemsku na střední školu, se dozví, že je vykořisťovatel. Potomci buržoazie kážou o revoluci, prohodí posměšný hlas, a v nastalém tichu slova odplynou. Tma nás zazdí, netopýři začínají svůj temný tanec svatého Víta a já vidím ještě matně stínové obrysy proutěných křesel, která stojí čelem k příboji, jako by na někoho čekala.

Plul jsem po okraji pralesa, letěl jsem nad ním, teď se chci podívat ještě dovnitř, trochu dětinská touha, ale lze ji splnit. Skutečně projít napříč pralesem člověk samozřejmě musí s mačetou a kompasem, sužován žízní, hady a moskyty, až se po roce vynoří na druhém konci Bornea a napíše reportáž pro National Geographic, takže co teď podnikneme, je jen slabý odvar, ale aspoň to. Budou nás s Eddym doprovázet dvě počestné dámy z nizozemské kolonie. Hodinu cesty od Miri, na silnici do Bintulu leží malajská státní přírodní rezervace a v ní je stezka, kterou lze sledovat až k vysokému vodopádu. Velmi časně už jsem připraven ve sportovní obuvi, hotový Rod McKuen na safari. Máme s sebou kávu a obložené housky a pocit kluků na prázdninách: po půlhodince nás ale rozjívenost přejde. Hezky dlouho se brodíme potokem, boty a ponožky nasáklé vodou, později šplháme a klopýtáme po skalách a přidržujeme se lián, lezeme po čtyřech tlejícím listím pod stromy. Ticho a tma na mě začínají působit. Když se zastavím, jako bych cítil, jak les žije, jako by člověk slyšel souboj všech těch přetlačujících se a postrkujících stromů a keřů o světlo. Neděje se nic dramatického, ale vnímám to jako kruté prostředí, probíhá tu bez hlesu boj – se silným vysílačem, který zvětšuje jako mikroskop, bychom to i uslyšeli, křik, nářek, chřestění. Spadané suché palmové listy leží na úzké stezce jako kostry obrovské ryby, všechno u nohou je cítit zmarem a hnilobou. Vzdušné kořeny se kroutí jako šílené potrubí pod sebou, kolem sebe a přes sebe, plísně, houby, mechy obsazují kmeny, občas vykřikne pták, kterého nevidíme.

Zkouším si přestavit, jaké by to bylo, kdybych tudy měl táhnout osm měsíců nebo kdyby, jako za války, všude mohl číhat nepřítel – jak bylo Japoncům, když věděli, že každé šustnutí může být šíp lovce lebek –, a při chůzi po uměle úzkém prostoru stezky vím, že během pár měsíců bude zarostlá. Chceme-li vědět, jaké to je, stačí udělat pár kroků stranou, ze stezky. Sevřou nás dřevěné, houževnaté paže, šaty se zachytávají na ostrých trnech, není kam šlápnout, pot nám stéká po obličeji a všude okolo stojí, visí, bují tisíc odstínů zeleně, hrozivá, agresivní, unylá, pronikavá, uvadlá, a v té zeleni jsou podloubí, křížové klenby, prostory jak od Piranesiho, sluje, vysoké síně. Mučidla, štíty, sítě, látky ve velkém chaosu bez významu kolem nás, a každý z těch předmětů, rostlin, stromů, mechů, parazitů má název a byl popsán.

Po čase se dostaneme opět k vodě. Proud je teď širší, a kde voda teče po skalnaté plošině, mění barvu, nebo vlastně charakter, stane se z ní jiný živel, voda, pro niž by mělo být vynalezeno jiné slovo, průhledná, lesklá, vodorovně se posunující hmota, která se tam, kde se přehoupne přes skalní stěnu, stane stříbrobílým, pěnivým, vzpřímeným vodním útvarem, předchůdcem opravdového velkého vodopádu, cíle naší cesty. Zuřivá bílá voda se řítí z velké výšky do malého jezírka tak prudce, že to bolí, když člověk připlave blíž. Ale to vzrušení je nezapomenutelné – plavat v té temné, náhle podivně chladné vodě, kterou vedle nás trhá ta prudká sprška, překlápějící na tomto otevřeném místě v lese slunce dolů, na místě, které na všech stranách kolem nás pokračuje, možná až na konec světa.

Červen 1979