Ráj je možné ztratit v každé minutě. Třeba jen tím, že máte náladu a za zvuků písní Björk sjedete z cesty a ocitnete se v pekle favely Sao Paula. Peklo vás pozře, pošramotí, vyvrhne a pak už nikdy nejste jako dřív. Takový osud uchystal jeden z nejpozoruhodnějších současných nizozemských autorů Cees Nooteboom (1933) své hrdince v knize Ráj ztracený.

Jistěže tu autor odkazuje na Miltonův Ztracený ráj, stejně jako na další tisíc a jednu věc z dějin malířství a kultury vůbec. Nooteboom je dodnes schopný číst Tacita v originále, je to svérázný samouk, jehož vyhazovali ze všech škol, na kterých se kdy ukázal, znalec umění, o němž také píše knihy, básník a cestovatel. Vůbec si neláme hlavu tím, že by třeba čtenář nějakou narážku nepochopil. Vždycky totiž chtěl psát „divné knihy“ a jeho přístup k čtenáři by se dal shrnout do lakonického „ber, nebo nechej být“.

Smrt, čas a láska
Přes všechnu lásku k umění je dnes Cees Nooteboom – literárně plodný je především, když si něco zapisuje v letadle nebo ve svém studiu na Ibize – vnímán především jako spisovatel, jenž píše jakési zvláštní cestopisy. Kariéru ostatně zahájil právě na „cestovatelském stipendiu“, které získal jako dvacetiletý za své rané básně: knihou Filip a ti druzí z roku 1955.

Přestože se děje jeho knih odehrávají všude po světě a Nooteboom velmi často rozverně skáče z nejrůznějších časových rovin a epoch na jiné, nejsou jeho příběhy nečitelné nebo zmatené. Právě naopak. Obsahují v sobě záhadné tajemství života, s nímž autor počítá a jemuž se pokorně pokouší prošlapávat cestu tím, že o něm píše. Toto tajemství se nizozemskému potomku námořníků a potulných kupců nezřídka vyjevuje právě během cest. Protože cesta je stav vytržení, odpoutání se od každodenních rituálů a zároveň je sama o sobě rituálem, řemeslem a uměním přesnosti, vždycky počítajícím s nezastupitelnou náhodou.

Hrdiny Nooteboomových knih jsou velmi často vzdělanci, spisovatelé nebo tak jako v Ráji ztraceném stárnoucí literární kritik. Ten jednoho dne přijede do odtučňovacího sanatoria a nalezne v něm svou kdysi ztracenou ženu-anděla, s níž se setkal na divadelním happeningu v australském Perthu. Hlavní ženskou hrdinkou knihy je pak Alma, jež se dopustila osudného omylu, když sjela z cesty svého pohodlného života-ráje v luxusní čtvrti Jardins v Sao Paulu přímo do chřtánu pekla. Vyvázla živá, nicméně jedinou útěchou se jí poté stalo cestování, potulný život, který si zvolila jako lék.

Motiv cesty využívá Nooteboom podobným způsobem jako předčasně zemřelý anglický kultovní autor Bruce Chatwin. A stejně jako Chatwin ve svých Songlines umístil část příběhu do Austrálie: dotýká se zde evropské fascinace místními původními obyvateli, neuchopitelnými a záhadnými, kteří nakonec dokážou Almě pomoci.

Cees Nooteboom se zabývá tématy, která jsou v literatuře nosná: smrtí, časem a láskou. Tyto „základy“ pak skládá do roztodivných tvarů. Podmínkou výsledku pro sebesložitější skládačku nebo knihu je přesnost a ukázněnost a obojí má Nooteboom v malíčku. Bezesporu ale patří k autorům, pro které platí: buď od nich přečtete všechny knihy a budete jejich fanoušky nadosmrti, nebo „necháte být“.