Tento text přednesl Cees Nooteboom 11. října 2005 v amsterodamském sále Melkweg na zahájení cyklu „Don Quijote ve filmu“. Večer byl společnou akcí devíti evropských kulturních středisek činných v Nizozemsku: Instituto Cervantes, Maison Descartes, Goethe Institut, Istituto Italiano, British Council, Vlámský kulturní dům Brakke Grond, České centrum, Rumunské kulturní středisko, Litevské kulturní středisko

Quijote Quichot Quichotte Quixote
Netopýři rojící se v temné jeskyni, tak vypadá moje paměť na data. Lovím je síťkou na motýly, ale ihned ji prokousnou, a přece jsem teď jednoho lapil: číslo 54. Takže to muselo být v roce 1954, když mi jakýsi přízrak v Barceloně řekl, abych zašel pozdě večer do baru La Bohemia, někde... Kde? Přímo na Ramblas nebo někde poblíž. Že uvidím něco „velice španělského“. Katalánsko sice není Španělsko, ale měl pravdu.

Odmyslete si všechny ty současné turisty, přidejte sem tam nějakého mladého vojáka ve velké německé přílbě. Přihoďte špetku chudoby, lidi, kteří ještě prodávají cigarety po jedné, a jsme tu, 1954, Barrio Chino. Tam někde to muselo být, někde mezi bordely pro důstojnictvo a děvkami pro námořnictvo, s obličeji vytmelenými šminkami. Vzpomínka se rozjasní, až když vstoupím dovnitř, po netopýrech ani památky, nevelký prostor, rozesmáté a mírně rozpálené obecenstvo, nízké podium, sporé osvětlení, staré piano.

Co je definice krutosti? Kdy je něco kruté a kdy je něco zábavné?

Jsme ještě v baru La Bohemia, dvacet mi snad už bylo a co vidím, vnímám jako krutost, kdežto lidé okolo se tím baví. Smějí se na celé kolo, a přitom vidí totéž co já. Staré lidi. Staré zpěváky a tanečnice, archeologii zábavy, sopránové vykopávky, zvadlé tanečníky. Ve své branži už zemřeli desaterou smrtí. Máme před sebou minulost, která se ještě pohybuje. Jestli nezní falešně piano, tak hlasy ano, čím je to ubožejší, tím halasnější smích. Řídké vlasy, lysiny a jaterní skvrny kryjí silné vrstvy líčidel, pod věkovitým nánosem prachu prosvítá gesto hrdinského tenora, artrózní pasodoble je provázeno jásavým „olé“. Propadám se hanbou, zbloudilý seveřan přísných mravů na nesprávném místě.

Později večer se mi dostane exemplárního ponaučení. Přidám se k jednom ze zpěváků. Ani si neodlíčil růž, je mu to srdečně jedno. Kráčíme temnou uličkou. Narazíme na otevřenou hospůdku. Nabídnu mu něco k pití a on si objedná šálek čokolády a kouří Ideales. Nevím, zda ty cigarety ještě existují, byly tlustší než ty současné a plněné černým, barbarským tabákem. Dřív? No jo, dřív vystupoval v Teatro Colon v Buenos Aires a v Riu de Janeiro, rok co rok se plavil luxusním zaoceánským parníkem tam a zpět do Jižní Ameriky. A pak můj bláhový věk položí otázku, na kterou jistě již mnohokrát odpovídal svému odrazu v zrcadle. Má roztřepený límec košile, na sobě vyrudlý lázeňský oblek a dívá se na mě jako náš matykář, když jsem zase jednou plácnul nesmysl. Vydělávám si tím na živobytí, říká, a z čeho bych měl žít jinak? Navíc, dodá s glancem starého herce, který ví, jak vyslovit závěrečnou repliku: „Hay pocas verdades en la vida.“ V životě je málo pravd.

Je Don Quijote k smíchu? Podle Thomase Manna jistě (Meerfahrt mit Don Quijote). Kapitolu se lvy četl hned dvakrát pro „komický pathos“ a „morální inteligenci“. Nabokov, který ostatně Thomase Manna nemá rád, považuje román především za krutý. Jak španělský byl ten večer v baru La Bohemia? Má pravdu Ortega y Gasset, když tvrdí, že Španělsko jeho doby ztratilo duši a mohlo by ji znovu nalézt v Cervantesově knize? Nabokov i Ortega přirovnávají trpícího Quijota k trpícímu Kristovi. Byl pohled na Krista na kříži zábavný? Ne, býčí zápasy necháme tentokrát stranou, koně, který i s picadorem upadl, býka, jehož rohy našly pod ochranným koženým pancířem břicho, vyhřezávající střeva, načež koně ležícího na boku odtáhli ostatní koně z arény a zůstala po něm jen krvavá stopa. Tomu se nikdo nesmál, ale ani nikdo neplakal.

No dobře, ale jak španělský je Don Quijote? Podle úvodu Alberta Navarra ke knize Život dona Quijota a Sancha od Miguela de Unamuno tak španělský, že my ostatní snad ani nemáme šanci. Zahrnuje v sobě celou filosofii Španělska (Unamuno), je to naše nejlepší zrcadlo a symbol (Azorin), klíč k naší existenci (Ortega), zkrátka dokonalý prostředek, jak znovu probudit k životu týrané, dekadentní a téměř mrtvé Španělsko začátku dvacátého století. Vše, co k tomu poznamenaly „cizí duše“ (říká Ortega), byly snad „iluminaciones“ (komentáře) a „claridades“ (vysvětlivky), ale „stručné“ a rozhodně „neúplné“. Nemohly proniknout k „velikánovi Donu Quijotovi, který se tyčí nad širokou plání la Mancha jako otazník a střeží tajemství Španělska, omyl španělské kultury“. Pro nás, nešpanělský zbytek světa, je Quijote snad „božská kuriozita“, ale nikoliv – jako pro Španěly – „problém jejich existence“.

U Nabokova není po ničem takovém ani stopy. Rozebírá Cervantesovu knihu na součástky jako inženýr. Deset strukturálních prvků. Desátý: mystifikace. „Nejprve vnesu svou příruční pochodní světlo do kouta mučírny – příklady veselé krutosti v prvním díle, pak proberu duševní krutosti druhého dílu.“

A pak vyrukuje s příběhem Filipa III., proslulého šílence, který se z balkonu paláce dívá na mladého, bláznivě se smějícího studenta pod dubem. „Buď je to blázen, nebo čte Dona Quijota,“ pravil král, a spisovatel se o čtyři sta let později ptá: „Co vzbudilo ve Filipově vražedně temném světě tak divou radost?“ A odpovídá dlouhým seznamem krutostí, počínaje hostinským ve třetí kapitole, který poskytne nocleh zdivočelému pomatenci, aby se mu společně s ostatními hosty mohl vysmívat.

Tím se vracíme do baru La Bohemia a prozatím tam zůstaneme. Řičíme smíchy, když sedlák řeže řemenem polonahého kluka (čtvrtá kapitola), svíjíme se smíchy, když honák oslů v téže kapitole zmlátí bezbranného Dona Quijota, když v osmé kapitole vytrhají Sanchovi všechny vousy, smějeme se i tehdy, když dostane v patnácté kapitole Rocinanta takový výprask, že to ubohé zvíře klesne polomrtvé na zem.

A to jsou tedy pouze tělesné útrapy, utříděné do stylové figury, podle níž Nabokov knihu přepisuje a kterou využívá naplno, aby vyjmenoval duševní muka druhého dílu. Jeho první věta mluví sama za sebe: „V porovnání s legrací v prvním dílu dosahuje rozveselující krutost druhého dílu vyšší a ďábelštější úrovně, co se týče duševních způsobů, kdežto fyzický aspekt klesá k novým hlubinám neuvěřitelné krutosti.“ Borges to věděl: jeho Pierre Menard není jediný, kdo píše vlastního Dona Quijota - není spisovatele, který by dokázal odolat. A to obvykle znamená, že pro čtenáře platí totéž, protože čtenáři jsou prostě spisovatelé, kteří ještě nepřišli o nevinnost.

Quijote Ortegy y Gasseta je jiný. Dotýká se sice Nabokovova Quijota, pokud jde o Krista (Ortega: „protože v jistém smyslu je don Quijote parodie na božštějšího a vyrovnaného Krista, je to gotický Kristus, marinovaný v moderních hrůzách“ – Nabokov: „a tam stojí don Quijote, ubohý zjev, chlapci zírají na jeho smutnou postavu – jediné, co chybí, je trnová koruna“), ale ve svém vlastním Quijotovi hledá Ortega hlavně idealizovaný obraz dřívějšího Španělska, k čemuž mu má dopomoci autor: „Cervantes – trpělivý hidalgo, který napsal knihu – přebývá už tři sta let v zahradě Elysia, melancholicky se rozhlíží kolem a čeká na zrození vnuka, který mu porozumí.“

A můj vlastní don? Hledal jsem ho v Madridu, u Cervantesova hrobu, který tam už není, a u takzvaného pomníku, kde stojí někdo, kdo tu knihu měl napsat, libovolný Španěl v dobovém oděvu, někdo, koho vymazalo vlastní dílo jako Hamlet a Lear Shakespeara. A hledal jsem ho ve sklepení v Argamasille, kde Cervantes snad vymyslel ženu, která nikdy neexistovala, ale jejíž dům stojí v El Tobosu. To vím jistě, protože jsem tam byl, viděl jsem její postel a její kuchyň, opravdovou postel vymyšlené ženy. A nakonec jsem ho hledal u větrných mlýnů.

Samozřejmě to byli obři, kteří dokáží srazit se svahu starce i s koněm, zatímco Sancho ví své a jen přihlíží. Smějeme se, ale vidíme opravdu to, co vidíme? Roberto Calasso píše ve své nové knize K., že Kafka viděl něco úplně jiného. Viděl spisovatele Sancha Panzu, jemuž se podařilo setřást ďábla, „kterému bude později říkat don Quijote“. Nebo je to všechno příliš přehnané a vrátíme se raději na chladnou anglickou půdu Virginie Woolfové, abychom si poslechli, co si zapsala do deníku 5. srpna 1921? „Nejvýraznější motiv D.Q. podle mého je, za každou cenu udržovat naši pozornost. Pokud dokážu posoudit, vloudila se tam krása a hlubokomyslnost bezděky: Cervantes si hlubšího významu téměř nebyl vědom a viděl D.Q. jinýma očima než my. V tom je má potíž – trudnomyslnost, satira, nakolik je to něco, co tam vkládáme sami, co tak nebylo míněno? Nebo tyto velké postavy existují právě proto, aby se měnily s každou generací, která na ně pohlíží?“

To poslední je docela možné, možná přivedla právě tato otázka Borgese na myšlenku stvořit Pierre Menarda, spisovatele Dona Quijota, té zázračné neexistující existující knihy, „v naší době snad nejvíc nabité významem“, která sestává z deváté a osmatřicáté kapitoly prvního dílu Cervantesova Dona Quijota a pak ještě z úryvku z dvaadvacáté kapitoly? Kdopak to ví? Možná přece jen Ortega, když píše: „Chybí nám kniha, v níž by se naprosto jasně dokazovalo, že každý román v sobě nese Dona Quijota jako skrytý vodotisk,“ a na důkaz cituje Flauberta, který říká: „Veškeré své zdroje objevuji v knize, kterou jsem znal zpaměti, než jsem uměl číst, Don Quijote.“

Pro tu krutost, pro tragédii? Ne, ta je Nabokovova. Tak přece jen opět pro humor, protože Flaubert prohlásil, že moderní svět potřebuje Aristofana? Čechov považoval své divadelní hry za komedie.

A mám na to nějaký názor já? Na závěr svých meditací se Ortega dostane na počátek, k Platónovi, kde Aristodémos ke konci Hostiny, když se probere z polospánku, slyší, jak Sókratés mluví s Aristofanem a mladým autorem tragédií Agathónem. Sókratés říká, že komedie a tragédie by neměli psát dva různí spisovatelé, ale jeden a týž. S tím souhlasím, pokud pak ovšem čtenářům nepředpisují, jak knihu číst.

Každý čtenář dochucuje knihu, kterou čte, po svém. Od Maxe Broda víme, že se přátelé srdečně smáli, když Kafka předčítal ze svého díla. Ale to jistě nebyl ten smích, který jsem slyšel v baru La Bohemia. Proto může říct Guy Davenport závěrem svého úvodu k Nabokovovým Lectures on Don Quixote: „A dokonce i Nabokov, vždy střelhbitě odhalující a pranýřující krutost ve všem, co je sentimentální, dochází k závěru: ´Už se mu nesmějeme. Má v erbu soucit, na korouhvi krásu. Symbolizuje všechno, co je jemné, ztracené, čisté, nesobecké a galantní.´“

Ještě na jednoho spisovatele jsme v tom hemžení zapomněli. Borges kdysi prohlásil, že některé překlady jsou lepší než originál. A Gregory Rabassa, který překládal do angličtiny Gabriela Garcíu Márqueze, Cortázara a další velikány, říká ve své právě vydané autobiografii, že překladatel je spisovatel, který si nepotřebuje vymýšlet zápletku, ale píše knihu znovu. Všichni spisovatelé, které jsem tu vyjmenoval, psali jako čtenáři svého vlastního Dona Quijota podle Borgesova receptu. Nikdy se nedozvíme, co by si o jejich verzích pomyslel Cervantes. Je ale škoda, že neumí číst nizozemsky, protože v tom jazyce vyšla kniha o důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha, která by ho překvapila - už jen proto, že je jejím autorem žena.

Přeložila Magda de Bruin-Hüblová

Tento text přednesl Cees Nooteboom 11. října 2005 v amsterodamském sále Melkweg na zahájení cyklu „Don Quijote ve filmu“. Večer byl společnou akcí devíti evropských kulturních středisek činných v Nizozemsku: Instituto Cervantes, Maison Descartes, Goethe Institut, Istituto Italiano, British Council, Vlámský kulturní dům Brakke Grond, České centrum, Rumunské kulturní středisko, Litevské kulturní středisko.

Autor naráží na nizozemský překlad tohoto díla: Miguel de Cervantes Saavedra: De vernuftige edelman Don Quichot van la Mancha, přeložila Barber van de Pol

Přeloženo z tištěné verze, která vyšla 21. října 2005 v kulturní příloze deníku NRC Handelsblad.

Vyšlo v časopise Host 2005/10
Foto: České centrum Haag