Prosinec, rok čtvrtý dva tisíce, město Varšava, stát polský Polsko, co se tu děje? – ptá se Kateřina Lapková sama sebe víc a víc, upravujíc hbitě polohu svých zřítelnic, copak tu chtějí ti dva blížící se od policie pánové? Ať už je to cokoli, tak nevím nic, nic, a i kdyby, nic jim nepovím, já nemám nic s ničím společného, respektive o nic mi nejde, nic, já nic o ničem nevím, nic mi do toho není, nic nepovím, nic jsem neviděla, já podívanou na opačnou stranu měla, potulovali se tu dva týpci nějací? Možná ano, ale můj zrak byl v tu chvíli směrem k pečivu přikován, penis zkunděný. V tu chvíli se Kateřina zalíbila Adamovi, dobrý roští a v pupíku má piercing, dlouhý vlasy a to se mu na ženách líbí, brejvečír nazdar dobrej, polská policie, já a spolukamarád byzme vás tady se spolukolegou chtěli pozatýkat, ha ha, to byl takovej veselej fórek, kozy zkunděný, prosil bych dvě koblihy tady pro mě a mýho spolukámoše, my dostali jsme důležitý hlášení tady opodál, rád bych něco slupnul a kolega by si taky s chutí hákou ňamku dal. Zalíbila se Kateřina Adamovi. Neb v pramenech svých každý z nás je opuštěn a do vnitřní Częstochowy sám samotinký vlečen, i přes rozvleklý rozjuchaný dav, s buketem jakýchsi polámaných květin zeleniny bulóňské v dlaních, kdysi míval kočku, ale ten zkundysyn kouty ochcával, smrdělo to a kdo by to uklízel, a nebylo to o sexu, problém sexu by se ještě v podstatě svým způsobem vyřešit dal, šlo o lásku, o dobro, o existenci dobra na světě. „A dneska tu u mě taky Retro Stanislav nakupoval, to je ten z hitparády Rádia Zet...,“ Kateřina prozradí. „A jasná věc, že pokec byl jenom anglický.“ „A na jaké důvody anglický?“ ptá se Kořený Karel. „Nevím, myslím však, že jsem někde četla, že prý je to zednář.“ „Zednář nezednář, nebo doktor Kundička, já jsem pan Adam, a já pan Karel.“ „A já bych chtěl nějakou jakože víc s polevou, a tady spolukolega spíš takovou kapsičku malou,“ no ale, to já, není problém, a tak dál, hezky se jim povídá, přestože siréna zapnutá jim svým nepokojným hlukem vadí a překáží, až zahlásí: „Hele, kotě, no tak pojď, už je šestý hoďky půl, poď s náma, slečno Káťo, vyrazíme si spolu na město. Jak, nemůžu? Kdo nemůže?! Tohle je pan Adam, já jsem pan Karel, my jsme od policie a my ti tu hned něco můžeme, dovolí nedovolí, penis, kozy, penis kundí penis vejpůl, my tě tu klíďo zatkneme, my tě tu z fleku do auta narveme, pánové na Břeský sou v poho a v počtu nadměrným problémy svý penis vyšetřují.“ A Káťa si v duchu spočítala, a není to kec, že zavření krámu o chvíli dřív nebude těžkej hřích, a než bys řekl švec, vzala ještě pár čerstvých sušenek a taky housek, jakože na zem spadly, načež sní je a zapíše na dodák, aby potom nedostala sprďák, od šéfový přes pomyslnej rypák, protože sakra řikám to už po několikátý, ať prasknou vejpůl pesimismu a negativních stran reality mince, v naší hře už nebude druhá šance a žádnej epilog, rychlej úsměv na foto, protože pak nás z hřiště vodvedou, a nazdar bazar, tohleto je hra bez konce a bez druhý šance, a nanejvejš můžeš za svejma blízkejma na chvilku zaskočit ve stavu letným letmým a vzbudit u toho velký haló, i když nadšenejch bude málo, lidi totiž zbožňujou, když jiný lidi maj´ tělo a gravitaci, i když jde o osob nežijících a mrtvejch diskriminaci a musí se proti ní bojovat, nápad šikézní na pro „Gazeta Wyborcza“ akci, protože to, že nežiješ, vůbec neznamená, že jako seš horší, mrtvýmu ukaž toleranci, každej je jinej, ale všichni lidi bratry jsou, tak řekni „stop“ osobami fyzickými osob metafyzických diskriminaci! Helou, dnes povšimni si stránek reality světlých, sbohem černým myšlenkám, černým nanukům míšám a vydavatelství Czarne nabídkám.

Nad marnostmi marnosti tu vidíš, ty bys jistě lepší svět vymyslel, leč chudák Bůh to tak neuměl, nedovol, aby to osobě starší bylo líto. Spatři dnes stránku světa světlou, je-li stín, musí být i světlo! Spatři dnes stránku světa světlou, stín je jen tam, kde je temno!

Prosinec, rok čtvrtý dva tisíce, možná, že bude čtenář šokován, ale tenhle příběh už končí, vidět lze pouze dohořívající město večera, světel obsesi, pouličních lamp žlutá žihadla, hle, jak u řeky Visly policejní auto houká a stojí, realita stránku nese pozitivní, poslouchá sirénu řvoucí v podivném zamyšlení aspirant Karel Kořený, jakési tramvaje, jakési věci, jakési jedou tu vlaky, kol kolem rozhlíží se po nějakém trní a větvích Stěžňový Adam, aby z nich mohl uplést kolo věnečku, natolik si totiž oblíbil onu obchodantku, Kateřina celým jménem Lapková Káťa, která při make-upu a činnosti obličeje zvýraznění do zpětného zrcátka zrak svůj zaměřuje, na příhodu dnešní se známým pop-star idolem Stanislavem dávno již nemyslí, vždy pro ni byl býval vzduchem, možná že někdy přes víkend pojede na bazén s tamtím Adamem? Nedělitelný svět, penis, pochva, Varšava, malý Petříček, který kupoval koblížek na samém počátku, po bitce v krámu Naše Dítě na rohu s názvem neonu, přijde domů a zdá se mu sen z šedého kartonu, do čehož přes noc puštěnou má bednu a stará babka bonbóny z cukru a vody šedožluté smaží, chleba s margarínem jí, s černošským panáčkem si vypráví, dírek v grepu hledá příčinu, copak je to špatný? Je špatně, že lidé žijí? Stanislav Retro sms své dívce z čísla, které koupil v prodejně před chvílí, posílá: „Tady táta Stanislava. Stanislav je mrtvý.“

Tohle ještě není konec, to je spíš jakási nekonečnost, jasná jako facka, jasnou dnes vidím stranu světa, žádný kozy, žádnej jejich kamarád penis zkunděný, svět s tím stopro souhlasí, žádnej omyl, žádná reklamace, žádnej blbej penis, žádný kašpárci, ale hlavně ať dýdžej nebalí gramce, ještě máme přehled, ještě je nadohled osoba jistá, podivným světlem domácím nasvícená, ach, penis, kozy, kunda, to je přece MC Doris – Dorota Masłowská, co probůh v onen večer prosincový na balkóně dělá, proč prostor své persóně ve vlastní knize dává, to je pěkná kravina? Co tam dělá? Stojí. Vedle ní záhadná bedýnka leží a ona z ní tahá předměty ovoci podobné, kapesním nožíkem či háčkem do nich otvůrek dolbí, malé dítko, nejspíš její, vedle ní stojí, nemluvně nebo nějaký netvůrek, co to může být? A také tam jakési samolepky lepí, cosi s lepidlem kutí, a ještě tam každou chvíli týpek chodí a pořád něco nosí, nějaké krabice a kartony, penis zkunděný. Prosinec. Varšava, rok čtvrtý dva tisíce, národnost polská, ulice Jagelonská, pozitivní stranu světa spatřit a je-li stín, tak i slunce musí někam patřit.