(7 .10. 1922 Kluž – 18. 9. 2007 Budapešť)

Ve věku 85 let zemřela Alaine Polcz – vynikající maďarská spisovatelka, ženská polovice literárního manželského tandemu Polcz-Mészöly, proslulého svou harmoničností, ale také arteterapeutka, dětská psycholožka se specializací na smrtelně nemocné pacienty a jejich rodiny, předsedkyně Nadace maďarských hospiců a nositelka Maďarského kříže za zásluhy středního stupně. Žena, která strávila větší část 2. světové války v místech, přes která se přehnaly všechny myslitelné fronty, jejíž životní osud byl i na dobové poměry nebývale drastický, a přesto (či právě proto) dokázala svou životní zkušenost plně zúročit v literatuře.

Její vysoce autobiografické texty – především dokumentární román Žena na frontě (Asszony a fronton) z roku 1991, který obdržel v Maďarsku titul „Kniha roku“ – jsou přímočaré, bez známek slovní ekvilibristiky, která by zasťiňovala sdělení, nevyznačují se ani strohostí, již často volí za svůj prostředek „naturalistická“ válečná vyprávění. Přesto jsou od prvního momentu naprosto strhující, svíravé a neúprosné někdy až na samou hranici snesitelnosti.

Kromě krásné literatury se Polcz věnovala literatuře psychologické – především s tematikou smrti a umírání, určené jak pacientům, tak jejich rodinám či terapeutům. Za všechny uvádím publikace Já taky umřu?, Tajemství života a smrti či Poslední míle.

K uctění její památky vychází v těchto dnech v Maďarsku sborník s příspěvky významných maďarských autorů, jako je Péter Esterházy či básnířka Ágnes Nemes Nagy. Její odchod neznamená jen ztrátu jednoho z nejosobitějších a nejnaléhavějších hlasů maďarské literatury, ale i moudré, hluboce empatické opory a bojovnice za právo na důstojné umírání.