Když Sir Arthur Conan Doyle nechal slavného detektiva Sherlocka Holmese spadnout v povídce „The Adventure of the Final Problem“ (česky jako „Poslední případ“), vydané v prosinci 1893, do Reichenbašských vodopádů, myslel si naivně, že bude mít od Holmese navěky pokoj. To však ještě netušil, jaké způsobí toto jeho rozhodnutí pozdvižení. Odolával dlouho, ale nakonec podlehl tlaku okolí a po deseti dlouhých letech geniálního detektiva oživil a vrátil jej nedočkavým fanouškům. Tím však literární účinkování Holmese zdaleka neskončilo. Odnepaměti byl inspirací mnohým následovníkům, ať již na poli detektivního žánru, či v literatuře jako takové. Po desítkách bezzubých snah přiživit se na jeho popularitě se v posledních letech objevilo i několik kvalitních románů renomovaných autorů, kteří se po bezmála sto letech otevřeně přihlásili k jeho odkazu.

Prvním z britských autorů, který se ve svém díle k detektivovi z Baker Street vrátil, byl Kazuo Ishiguro románem Když jsme byli sirotci. Ne, že by v něm přímo slavný detektiv vystupoval, ale jeho vliv je více než patrný. Ishigurův detektiv Christopher používá podobné vědecké metody jako jeho velký vzor, bohužel však nikdy jeho geniality nedosáhne.

Mnohem vážnější pokus, jak vzdát hold slavnému autorovi detektivek Doylovi, učinil v roce 2005 Julian Barnes, když vydal svůj zatím poslední román Arthur & George. Tam jde ve stopách Holmese samotný autor, Sir Arthur Conan Doyle, jenž se snaží dostát pověsti výborného vypravěče, ale rovněž i moudrého člověka, a pouští se do pátrání, které má očistit mladého muže křivě nařčeného ze zločinu. Mnohem více než o oživení Holmese jde v tomto díle spíše o snahu zachytit nevšední cestou životní osudy slavného Skota.

Rozhodně nejzajímavějším pokusem jak probudit Sherlocka Holmese z věčného spánku je útlá novelka Konečné řešení amerického autora Michaela Chabona, která vyšla jako další svazek Světové knihovny Odeonu. Chabon, jenž za svůj pravděpodobně nejznámější román Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye získal v roce 2001 Pulitzerovu cenu, se v něm vydává do válečné Británie, aby naposled dal příležitost teď již značně vetchému a nerudnému Holmesovi (v románu nikde není výslovně řečeno, kdo je oním geniálním devadesátiletým starcem, ale veškeré indicie, řečeno jeho hantýrkou, tomu nasvědčují), který je již celá desetiletí v důchodu a který se uchýlil na venkov, aby měl klid a aby se mohl věnovat svému velkému koníčku – včelaření. Vše změní až náhodné setkání s malým chlapcem, devítiletým židovským uprchlíkem z Německa, kterého doprovází věrný přítel, papoušek Bruno. Teprve vražda a následná krádež právě tohoto papouška dokáží vytrhnout Holmese z letargie. Své někdejší povolání v sobě zapřít nemůže, nedokáže přehlížet chyby místní policie, která dle jeho mínění opomněla zcela jasné stopy. Ještě jednou si zapálí dýmku a s pověstnou lehkostí komplikovaný příběh vyřeší.

Chabon bravurně napodobil styl Holmesova stvořitele; jeho příběh jako by v mnoha rysech skutečně vypadl z oka všem těm povídkám, které po dlouhá léta vycházely v časopise The Strand Magazine. Na jeho novelce je však hodnotné i něco jiného – to, jak dokázal postihnout veškeré změny, které se za třicet let, jež detektiv trávil v ústraní na penzi, odehrály. Svět se zásadně proměnil, ten tam je dávný lesk britského impéria, idylická atmosféra, kterou jen sporadicky rozvířil nějaký ten skandál či zločin. Jako kdyby byl Sherlock Holmes návštěvníkem, který se do válečné Británie přesunul strojem času. Mnohé nechápe, především politické pozadí celého případu, on sám ví, že do této nové doby nepatří. Ale pokud jde o úkol, který si předsevzal splnit, a to chytit vraha a vrátit chlapci papouška, nic ho nemůže zastavit, žádné novoty nebo válka jako taková. Lidská povaha je a bude vždycky stejná, zločinci stejně omezení a neopatrní.

Jistou slabinou Chabonova díla je značná nevyrovnanost. Tam, kde se držel stylu daného předlohou, funguje Konečné řešení stoprocentně. V okamžiku, kdy opustil bezpečné vody detektivního žánru a vydal se na nejistý led špionážního thrilleru okořeněného reáliemi druhé světové války, včetně holokaustu, začíná kniha ztrácet na dechu a pokulhávat. Moc tomu nepomůže ani pokus o literární experiment, když nechá uneseného papouška osobně vyprávět jednu z kapitol. Pokud by tato hříčka měla v románu své opodstatnění a nebyla jen jakýmsi izolovaným výkřikem, byla by dozajista zajímavým zpestřením. Bohužel však v kontextu celého díla příliš nefunguje, naopak působí rušivým dojmem, navíc ani nepřináší v detektivním pátrání nic nového.

Největší slabinou knihy je však nevýrazný konec. Pátrání dospěje ke zdárnému cíli, všichni mohou být spokojeni, ale přesto se nelze zbavit dojmu, že si skutečně poslední případ Sherlocka Holmese zasloužil velkolepější finále. Takto se dá říci, že v románu Konečné řešení nebylo cílem celého snažení nějaké konkrétní rozuzlení, ale právě cesta, jež k němu vedla. Tedy pátrání, které naposledy vrátilo mezi živé jednu z nejznámějších literárních postav všech dob a představilo ji v nezvyklé roli člověka žijícího stranou veškerého zájmu a především člověka, který žil déle, než měl. To však rozhodně nemění nic na faktu, že je kniha Konečné řešení příjemným a jazykově vytříbeným čtením, které nikoho nezklame.