Každý spisovatel touží po tom, napsat jednou velký román. Obzvláště v Americe, kde je románová tradice už odnepaměti velice silná. Dost možná je tato meta všech literátů jen konstrukt, součást slavného amerického snu, nic to však nemění na tom, že by se pro začínající literáty nějaké ty slavné vzory našly. Herman Melville, Mark Twain, Henry James, John Steinbeck, Ernest Hemingway, William Faulkner. Všichni tito velikáni své opus magnum napsali a zajistili si jím jednou provždy nesmrtelnost. Jenže spisovatelé také bývají dosti křehké nádoby, sužované nízkým či naopak přehnaně vysokým (případně předstíraným) sebevědomím a nestálé v názorech i citech. Ostatně, jak píše Michael Chabon v románu Zázrační hoši, jsou to také lidé trpící tzv. „půlnoční nemocí“. Ta se projevuje emocionální nespavostí, roztěkaností. Začíná to „mnohdy jako prostý pocit odloučenosti, neschopnost zapadnout, jenže může čase přejít i v cílenou izolaci. Právě proto jsou spisovatelé – stejně jako insomniaci – tak náchylní k nehodám, tak posedlí počtem smolných dní a propásnutých příležitostí, tak zaměstnaní hloubáním a průvodní neschopností změnit téma, ač jsou o to opakovaně žádáni.“ Navíc mohou někteří po čase ztratit „schopnost rozlišovat mezi fikčním a skutečným světem, plést si sám sebe se svými postavami a náhodné události svého života s úklady zápletky“.

Známý spisovatel Grady Tripp, jinak též profesor tvůrčího psaní na místní univerzitě, rozhodně „půlnoční nemocí“ trpí. Možná kdysi býval oním příslovečným „zázračným hochem“, který se navzdory ne úplně ideálnímu dětství dokázal vypracovat a shodou okolností a řízením osudu uspěl ve světě literatury. Jenže doba, kdy šlo všechno nějak samo, je ta tam. Táhne mu na padesát. Je bezdětný, má za sebou několik nepovedených manželství, oddává se nadměrnému pití a konzumaci marihuany, a aby toho nebylo málo, práce na jeho životním románu, Zázračných hoších, poněkud vázne. Má sice již 2 611 stran, ale moc dobře víc, že jeho kniha nestojí za nic. Navíc ho zrovna opustila manželka, protože se dozvěděla o jeho poměru s kolegyní Sarou, a k tomu za ním ještě přijel jeho přítel a redaktor v jedné osobě Terry Crabtree, který chce rukopis vidět, a přivlekl s sebou jakousi slečnu Sloviakovou, která je ve skutečnosti transvestita.

Pro Gradyho situaci má Chabon víc než pochopení. Zázrační hoši totiž vznikli v podstatě neplánovaně. Chabonův první román, Záhady Pittsburghu (česky 2010), který napsal ještě jako práci na škole, poslal učitel tvůrčího psaní bez autorova vědomí nakladateli a Chabon za něj obdržel nevídaných 155 000 dolarů zálohy. Jenže každá mince má dvě strany. Román sice Chabona katapultoval mezi známé literární osobnosti, ale zároveň ho nečekaná popularita (prý) připravila o první manželku a také mu dosti svázala ruce, pokud jde o další práci. Chabon si vyzkoušel na vlastní kůži tzv. syndrom druhého románu. Do úmoru pracoval na knize Fountain City, která nabobtnala až na neuvěřitelných 1500 stran. Práce však nikam nevedla a ani přepracovaná a značně zkrácená verze nenašla u redaktora pochopení. Zcela frustrovaný Chabon – dost možná v rámci jakési duševní hygieny – pak během několika horečných dní vychrlil padesát stran o spisovateli, který zápolí s krizí středního věku a hlavně se svým nedokončeným dílem. Těchto padesát stran se posléze stalo základem recenzovaného románu.

Chabon se nikdy netajil zálibou v literárních vzorech, ostatně mnohá jeho díla přímo na některé autory odkazují. Už jako dítě napsal na matčině psacím stroji první literární kousek v duchu velkého Arthura Conana Doyla a záliba v žánrové literatuře mu zůstala i nadále. V případě Zázračných hochů není sice hra s literárními styly a žánry až tak zjevná, přesto si tu Chabon neodpustil jednu ze svých oblíbených propriet – mystifikaci. Podobně jako v některých svých dalších dílech si pohrává s fiktivní postavou Augusta Van Zorna, pravým jménem Alberta Vetche, profesora anglické literatury a autora stovek gotických povídek. Grady Tripp jako dítě nejenže bydlel ve stejném hotelu jako záhadný Vetch, ale také využil jeho tvorbu ve svých literárních začátcích. Vetch pro něj představoval doslova prototyp spisovatele stiženého „půlnoční nemocí“, ostatně byl to vůbec první spisovatel, kterého kdy viděl. Navíc, jak přiznává, z obskurnosti tohoto člověka se mimo jiné zrodilo jeho přátelství s Terrym Crabtreem. Chabon ovšem tuto skoro až cimrmanovskou mystifikaci dovedl mnohem dále. Vdechl život fiktivnímu literárnímu kritikovi Leonu Chaimovi Bachovi, který je odborníkem právě na Van Zornovo dílo, a osobně pak dokonce založil literární cenu Augusta Van Zorna, která se uděluje autorovi, jenž dokáže v povídkové tvorbě nejlépe navázat na dílo Edgara Allana Poea a samozřejmě i Augusta Van Zorna.

Pokud bychom měli román Zázrační hoši někam zařadit, nejspíš bychom směřovali kamsi k lehce nahořklé satiře. V některých okamžicích je román fraška, která se může směle měřit s nejlepšími díly anglické humoristické školy. Nelze si nevzpomenout na slavný tzv. univerzitní román, Davida Lodge a krize středního věku, které sužovaly jeho stárnoucí intelektuály (ať už třeba v Hostujících profesorech, či pozdější Terapii), či Jakeův problém Kingsleyho Amise (byť tam nešlo o krizi tvůrčí či intelektuální, ale sexuální). V podstatě jde o sérii gagů, počínaje absurdním zastřelením rektorova psa, krádeží tuby a svatebního saka Marilyn Monroe přes přejetí obrovského hada-škrtiče po nepříliš povedené rodinné židovské oslavě až po již zmiňovaný grandiózní konec neméně grandiózního románu, který skončí rozfoukaný v kalužích na parkovišti. Zázrační hoši jsou však také trochu smutná sonda do života střední generace, která hnána honbou za úspěchem někdy poněkud zapomněla žít normální život. Grady se potácí ze vztahu do vztahu, od jednoho jointa ke druhému, tak trochu hřeší na někdejší slávu, ale dnes již spíš parazituje na mládí a talentu svých studentů. V jedné chvíli se skoro až obáváme, zda ho nenapadne přisvojit si skvělý román svého studenta Jamese Leera, který na rozdíl od jeho vlastního nabubřelého veledíla srší nápady a originalitou. Grady naštěstí tak hluboko neklesne.

Záchrana totiž nakonec přijde – navzdory veškeré Gradyho pasivitě, náchylnosti k nehodám a smolným dnům. Nějak se to prostě samo vyvrbí. Crabtree dostane svůj rukopis, byť jiný, než původně čekal, svatební sako Marilyn Monroe je navráceno majiteli, mrtvý pes a had konečně opustí kufr Gradyho auta. Hlavně však Grady nezůstane sám a jeho život nabere směr, který ani on sám nečekal.

Zázrační hoši možná v kontextu ostatní Chabonovy tvorby představují odbočku. Některé jeho pozdější romány dosáhly většího ohlasu, minimálně Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, za který dostal Pulitzerovu cenu a jímž si dost možná spravil chuť po nikdy nedopsaném Fountain City. Nic to však nemění na faktu, že je to jak obsahem, tak formou skvělý román – román o psaní, spisovatelích a věčných (a věčně nespokojených) snílcích, jimiž se to v literárních a akademických kruzích jen hemží.