„Následkem komplexu kulturní méněcennosti, který jsme už měli dávno překonat, zaměstnává hledání velkého amerického románu představivost mnoha amerických spisovatelů a kritiků, přičemž všichni z nich prahnou po jediné chimérické knize, jež zachytí ducha a historii našeho několikajazyčného národa…. Velký americký román je v podstatě pouhou pohádkou, kterou si sami vyprávíme – o tom, co Amerika znamená, a co to znamená psát o Americe.“ (Z eseje Laury Millerové, Salon 3. června 1998)

Snad od samotného počátku existence nezávislých Spojených států volali tamní myslitelé též po svébytné americké kultuře, jež by se tvůrčím způsobem osvobodila od evropských vzorů a zároveň jaksi odrážela či přímo vyjadřovala národní identitu „Nového světa“. A ne náhodou se primárním cílem jejich snah záhy stal právě román, tedy literární forma, kterou intelektuálové 19. století téměř shodně označovali za formu vrcholnou. Rozpory však panovaly (a stále panují) v odpovědi na otázku, jak by takový velký americký román měl vypadat. Má kriticky reflektoval nedávnou americkou minulost srovnatelně s Nathanielem Hawthornem, jenž v Šarlatovém písmeni (1850) poukázal na nechvalně známé puritánské dědictví, nebo se má naopak po vzoru Bílé velryby Hermana Melvilla zaobírat střetem přírody a civilizace a hledáním smyslu existence vůbec? Měl by se zabývat typicky americkým prostředím a hodnotami a vypovídat příznačně americkým jazykem, jako to činí Huckleberry Finn Marka Twaina (1885), nebo se spíše pokoušet konfrontovat americkou realitu a životní styl s mnohem tradičnější evropskou společností a navázat tak na linii Henryho Jamese s jeho Američanem (1877) či Portrétem dámy (1881)? A konečně je úkolem amerického románu beletristicky ilustrovat ideu tzv. amerického snu, nebo ji naopak podkopat chmurnými příběhy z běžného bytí Američanů neúspěšných a nešťastných?

A třebaže se obdobně bouřlivé debaty vedou i dnes, za jisté vodítko lze ve 20. století (přesněji od roku 1917) považovat každoroční udílení Pulitzerovy ceny v kategorii próza. Joseph Pulitzer (1847-1911), sám původem maďarský žid a slavný novinář, totiž ve své závěti rozhodl, že onu cenu přiřkne odborná porota konkrétnímu dílu publikovanému vždy v uplynulém kalendářním roce, přičemž autorem musí být americký občan a upřednostňuje se zejména tvorba s americkou tematikou. Což je samozřejmě opět definice do značné míry vágní, a nezaškodí si proto alespoň výběrově připomenout, jakým obsahem byla kdy naplněna. A rozpětí je tu vskutku nemalé – najdeme zde jak svazky vypořádávající se s bolestnou minulostí (Jih proti Severu Margaret Mitchellové z roku 1937), tak popisující bezútěšnou současnost deprese (Hrozny hněvu Johna Steinbecka z roku 1940), jak tituly zachycující kouzlo i hrůzy amerického Jihu (Pobertové Williama Faulknera z roku 1963), tak implicitně, na základě jednoho historického případu antisemitismu z Ruska, nastiňující zvěrstva holocaustu (Správkař Bernarda Malamuda z roku 1967), jak fikci vyjadřující zkušenost amerického indiána (Dům z úsvitu N. Scotta Momadaye z roku 1969), tak pojednávající o bělošské střední třídě (Králík je bohatý Johna Updika z roku 1982), a konečně rovněž romány afroamerických žen, soustředící se na nezměrný útlak a ponížení, ale i finální triumf nezlomného ducha (Barva nachu Alice Walkerové z roku 1983 či Milovaná Toni Morrisonové o pět let později). Ovšemže nikdo netvrdí, že dějiny Pulitzerovy ceny nemají své omyly, význam jí však upřít nelze – poměrně spolehlivě indikuje, kterému aspektu americké skutečnosti se v té které době přisuzuje důležitost, a nositeli pak kromě peněžní částky přináší též určitou prestiž.
Není tedy divu, že když se 16.4.2001 v Berkeley Chabonova manželka Ayelet Waldmanová po telefonu dozvěděla, že její muž tuto cenu získal za Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay), vydala ze sebe srdceryvný výkřik, který Michael ze své pracovny přes dvorek nejprve špatně identifikoval jako předzvěst porodu (Ayelet právě byla v osmém měsíci těhotenství). A ještě dříve, než si spisovatel stačil vše ujasnit a zaradovat se, rozvířil se kolem něj hotový mediální kolotoč. Skoro by se chtělo říci, jakpak by ne – vysoký, štíhlý a modrooký autor (odmítl vystupovat v reklamní kampani na oděvy značky Gap i nabídku časopisu People, který ho chtěl zařadit mezi 50 nejkrásnějších lidí USA), jehož koníčkem je mimo jiné též vaření (ovládá vše od slepičí polévky až po židovskou specialitu gefilte fish), ukázkový otec, který se po odpolednách stará o děti (zpravidla totiž píše v noci, zhruba od desíti do tří do rána), a hlavně mistrný prozaik, který dostál pověsti zázračného talentu. Přesto nebyl jeho život pořád jen růžový, a začít je nutno tak říkajíc od Adama.

Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu, DC, formativní léta dětství nicméně strávil v marylandské Columbii, městě, jež z počátku existovalo pouze na papíře – bylo totiž navrženo jako ideální komunita, a stavělo se tudíž od základů a postupně. Snad už tady si malý Michael uvědomil, jakou moc mají slova a jazyk – téměř vše, co bylo v plánech pojmenováno (navíc často podle míst z děl Faulknera, Hemingwaye či Fitzgeralda), posléze opravdu stálo coby součást hmatatelného světa. A tady také začal nejen číst (především J.  R.  R. Tolkiena a E.  A. Poea, tj. autory, kteří se dokázali volně přenášet do jiných prostorů a časů), ale i psát (svůj první kousek, v němž vystupuje Sherlock Holmes a v kterém tedy nutně imituje styl A. C.  Doyla, vyťukal celý na matčině psacím stroji), a třebaže též dobře kreslil, rozhodl se pro dráhu spisovatele. Potkala ho tu ale i první těžká rána – rozvod rodičů, přes který se nikdy zcela nepřenesl, ačkoli s bratrem Stephenem otce, dětského lékaře a později ředitele nemocnice v Pittsburghu, často navštěvoval. Jak sám přiznává, hodně v té době přibral, a přestože se nikdy nestal úplným samotářem, stáhl se do sebe.

Zásadní zlom přišel až na studiích. Po absolvování anglické literatury na Pittsburghské univerzitě se Chabon účastnil kurzů tvůrčího psaní na Kalifornské univerzitě v Irvine (což je podle něj naprosto přirozený postup, neboť všechna umění se dají smysluplně vyučovat – viz třeba malířství nebo sochařství), a titul M.F.A. (Master of Fine Arts) hodlal získat na základě rukopisu nazvaného Tajemství Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh). Jeho profesora však text zaujal natolik, že jej zaslal jistému newyorskému literárnímu agentovi, a tehdy pětadvacetiletý Michael byl rázem nejen o 155 000 dolarů bohatší, ale též čtenáři i kritikou vítán jako nová literární hvězda. Prozatím postačí vědět, že již tady autor zkoumá různé podoby vztahů a přátelství mezi muži a figuruje tu velice neklasický milostný trojúhelník, jehož jeden vrchol tvoří mladý homosexuál – na základě čehož ostatně Chabona několik recenzentů nadšeně oslavovalo jako dalšího nadějného takto orientovaného autora.

S uznáním však přišlo i napětí a stres, pod jehož tíhou se Michaelovi rozpadlo první manželství. A třebaže se roku 1991 objevila první spisovatelova sbírka povídek s titulem Vzorový svět (A Model World), následujících pár let Chabon bojoval s ustavičně se rozrůstajícím monstrrománem o architektuře a baseballu, který nabýval obludných rozměrů, nikoli ovšem pevného tvaru. Onen nevydařený projekt opustil až poté, co se „na první pohled“ zamiloval do své nynější ženy, a zajímavým způsobem ho využil jako námět v pořadí druhého publikovaného románu Wonder Boys, který vyšel roku 1995. Jeho hrdinou je totiž profesor a literát středního věku, jenž také zápasí s nedokončeným veledílem, a i tady vystupuje homosexuální postava, tentokrát v podobě redaktora. Ohlas na tak svérázný univerzitní román byl opět mohutný a následovala i filmová verze, jakož i o čtyři léta později druhý povídkový svazek Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth), nicméně myšlenky na velký americký román se Michael Chabon nikdy nevzdal. Svůj druhý pokus v daném směru dotáhl do vítězného konce snad až symbolicky na prahu třetího tisíciletí – roku 2000. A předchozí zklamání a frustraci si vynahradil hned několikanásobně, jelikož Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye představují nejen velký americký román, ale též panoramatický román historický, židovský, tragikomický, lyricko-epický a postmoderní zároveň. Než však přistoupíme k podrobnější analýze, pár poznámek ke genezi.

Malý Michael byl vášnivým čtenářem komiksů, jež dostával převážně od svého otce, kterému je zase ve 30. a 40. letech předával jeho otec (pracoval totiž v tiskárně, kde se vyráběly). A třebaže dospělý Chabon skoro celou vlastní sbírku za pouhých 1000 dolarů prodal, ponechal si alespoň sešity z dílny svého oblíbence Jacka Kirbyho. A když v polovině 90. let otevřel krabici, v níž je přechovával, cosi na něj dýchlo. Toto cosi se pak smísilo s otcovými vzpomínkami na mládí v Brooklynu a s Chabonovým zájmem o dobu, jíž se nikoli neprávem přezdívalo zlatý věk komiksů, a autor zahájil podrobnější výzkum. Pořídil si průvodce New Yorkem z roku 1939 a procházel všemi doporučenými trasami, ať už byly k poznání nebo ne, hodiny a hodiny strávil v knihovnách, kde pročítal dobové časopisy (zejména společenské rubriky New Yorkeru, které patrně nejlépe vystihovaly atmosféru místa i času), a pořizoval rozhovory snad se všemi žijícími legendami – tvůrci komiksů. Svou ústřední dvojici pak matně načrtl podle skutečné dvojice židovských mladíků z Clevelandu, Jerryho Siegela a Josepha Shustera, kteří jedné horké letní noci vymysleli Supermana, načež na něj prodali veškerá práva a na dlouho upadli v zapomnění, a inovační zápal Joea Kavaliera zase vymodeloval podle opravdového zaujetí a novátorství Willa Eisnera, jenž kdysi jako jeden z mála věřil v umělecký potenciál tohoto údajně pokleslého žánru. A konečně využil, jak se smíchem tvrdí, i jistého autobiografického prvku – ony epizody, v nichž si Sammy s Rosou vyměňují nápady a názory na svou práci, odpovídají plodné kooperaci mezi ním a Ayelet Waldmanovou, bývalou právničkou a nyní také spisovatelkou, která jako první posuzuje zápletky a psychologii postav jeho próz (a naopak).

Výsledkem je strhující román-dokument, který přesvědčivě zobrazuje Spojené státy v průběhu čtvrt století – od doznívající deprese přes naznačený vývoj za druhé světové války až po nebývalý komfort předměstí 50.let, kdy se ovšem kromě ech studené války ozývá též eisenhowerovsko-mccarthyovská hysterie stran čehokoli, co jen vzdáleně zavání antiamerikanismem či sexem. Román, který je přímo napěchovaný ikonami Ameriky – od proslulé Empire State Building až po ony ústřední komiksy, po muzikálu a jazzu patrně jediný umělecký útvar, který se ve Spojených státech zrodil a stal se pro ně až příslovečný. A konečně román, jímž se stejně jako Doctorowovým Ragtimem mihne i hrstka osobností dějin 20.století – od surrealisty Salvadora Dalího a režiséra Orsona Wellese až po první dámu-humanistku Eleanor Rooseveltovou či nejznámnějšího kouzelníka, mága a iluzionistu všech dob Harryho Houdiniho. Román, jenž podobně jako Dos Passosova trilogie oslavuje nesmírnou energii, dravost a příležitosti Ameriky, aniž by přitom zakrýval její stinné stránky.
Jak už naznačuje titul, v románu se umně proplétají hned dva hlavní příběhy. Oba jsou archetypálně židovské, zároveň ale zásadně rozdílné: Sammyho osudem je přistěhovalectví, zatímco údělem Joea je být uprchlíkem. Sammy se totiž v Americe narodil, zná ji a touží v ní nejen asimilovat, ale také vyniknout (chce se stát bohatým a slavným), zatímco pro Joea je Amerika poslední šancí. A třebaže se rovněž „poamerikaničťuje“ (z až kafkovského Josefa K. se stává Joem, zatímco jeho bratranec se přerodí v Claye, přičemž jeho nové příjmení lze do češtiny přeložit jako hlína nebo jíl), nechává za sebou rodinu, přátele, jazyk i vlast. Když je pak všechny ztratí, léta trpí tzv. traumatem přeživšího – přijde o schopnost milovat, normálně komunikovat a do značné míry též tvořit a zachrání jej jen nezměrná láska. A přestože nám Chabon neukazuje běsnění holocaustu přímo, dává nám nahlédnout do Prahy doby bezprostředně předcházející, v níž houstla úzkost a beznaděj a kdy se židé (v autorově fantazii) pokusili zachránit alespoň legendárního (a pozor, z hlíny uhněteného) Golema rabbiho Loewa, jehož k životu přivádí opět „pouhé“ slovo. (Sluší se dodat, že spisovatel sám Prahu těsně po sametové revoluci krátce navštívil.) A pro židovskou literaturu jsou koneckonců charakteristické i tři hlavní typy vazeb, s nimiž Chabon tak často pracuje: pouta mezi dvěma mladými nadanými muži, mezi učiteli a žáky a otci a syny (ne náhodou věnoval Michael knihu svému otci).

Původně se celý román měl jmenovat Zlatý věk, název však autorovi připadal málo originální a pohrával si s titulem Kavalier a Clay, k němuž v záchvěvu inspirace připojil ona úžasná dobrodružství. Což byl dotek génia – rázem se totiž vyjasnila spřízněnost jak s Dobrodružstvími Toma Sawyera a Huckleberryho Finna výše zmíněného Marka Twaina, tak s Dobrodružstvími Augieho Marche Saula Bellowa, a adjektivem úžasná se zase podbarvil jistý komiksový nádech nadsázky, který textem organicky prostupuje. A obratem se tak dostáváme k hlavnímu motivu všech tří příběhů (včetně příběhu Eskapisty), jímž je únik v různých podobách, a nejednou doslova na poslední chvíli. Zatímco Sammy prahne po úniku z malého stísněného bytu a omezujícího Brooklynu a později se pokouší uniknout své pravé identitě (načež se ji v závěru příznačně vydá hledat na západ), Joe v jedné z úvodních temně groteskních scén uniká v rakvi do Litvy (Chabonovi předkové byli polsko-ruští židé a jedna z rodinných větví sahala až k vilniuskému vrchnímu rabínovi) a až zázračně dokáže ze všech pout (kromě pekla protektorátu) uniknout i Kavalierův pražský učitel Kornblum či jeden z předobrazů Eskapisty, již vzpomínaný Harry Houdini. A konečně musíme zmínit i únik z reality, z něhož byly a jsou komiksy obviňovány, avšak tady je nahlédnut i z druhé stránky – cožpak není každá literatura svým způsobem únik, a cožpak únik do časoprostoru, kde dobro vždy vítězí nad zlem, není v našem nejistém a nezřídka krutě nespravedlivém světě pozitivní hodnotou?

Ani zdaleka to ovšem není motiv jediný a najdeme tu celou řadu témat, z jakých sestává snad každý silný příběh. Kromě klíčové lásky a přátelství je nutno uvést i touhu po svobodě, odpovědnost, zklamání a pro všechna dobrodružství nezbytné putování, v případě Joea až do Antarktidy. A volba to je v podstatě logická – vždyť právě tam se na sněhových pláních střetl Frankenstein se svým výtvorem, a právě tam zabije Joe svého prvního Němce, který ale zlomyslnou ironií osudu není žádný nelidský nacista. (Jak kdysi poznamenal Chabon v interview, nechtěl se pustit na evropská bojiště, která před ním bravurně zachytili jiní, a Antarktida mu přišla jako další ideální ztělesnění motivu úniku). Stejně však jako se v textu mísí prvky tragické s komickými (viz třeba vykreslení excentrického Rosina otce), výraznou epickou linií prostupují elementy a tóny lyrické (například při popisu ženy, oblohy nebo i pouhé barvy, prostě jakéhokoli objektu, který se právě stává předmětem spisovatelovy zobrazovací touhy).

Nicméně jako by to nestačilo – Úžasná dobrodružství jsou též skvělým příkladem románu postmoderního, a to přinejmenším na několika rovinách. Za prvé je Chabon opatřil úmyslně mystifikujícími poznámkami, jimiž se nás snaží přesvědčit, že Kavalier a Clay skutečně byli komiksovými tvůrci, a dále tak nabourává už tak tenkou hranici mezi fakty a fikcí (nenechte se zmást, naopak studie doktora Frederica Werthama nazvaná Svádění nevinných, která dokazuje neblahý vliv komiksů na vzrůstající násilí a zločinnost mezi mladistvými, jakož i následná vyšetřovací senátní podkomise se velmi přesně opírají o reál). Za druhé se cíleně zaobírá uměním, které bylo a je konzervativci chápáno jako nízké, a danému žánru tak vzdává hold – mimo jiné i proto, že proti Hitlerovi bojoval na svých stránkách mnohem dřív, než Spojené státy oficiálně vstoupily do války. Za třetí obsahuje pasáže, které se už zase „pouhým“ slovem pokoušejí přiblížit vybrané příhody Eskapisty, které se nějak váží k centrálnímu ději. Za čtvrté proto, že komiksy bere též jako výnosný obchod a neváhá tak rozebírat tvrdé a často nekalé konkurenční praktiky, hromady peněz, které povětšinou shrábli nakladatelé a nikoli autoři, či dnes i u nás poměrně rozšířené bitvy o značku. A za páté proto, že je to literatura o literatuře a její tvorbě, tedy jakási metaliteratura, jež vidí své limity (stejně jako Golem neuchrání před koncentráky pražské židy, ani Eskapista nespasí Joeova milovaného bratra Tomáše), zároveň ovšem opěvuje to, co umí – nabídnout alternativní světy, naprostou volnost a dokonalost, jaká je ve fyzickém reálu zhola nemožná.

To nejúžasnější však nakonec – Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye žijí dál! Michael Chabon už dokončil scénář ke stejnojmennému filmu a podílí se na Úžasných dobrodružstvích Eskapisty, čtvrtročních komiksových svazcích, které již spatřily světlo světa a měly by to co se akční kostry týče dotáhnout až do žhavé současnosti.

Ovšemže svébytná variace na velký americký román a Pulitzerova cena neznamenají, že Michael Chabon završil spisovatelskou dráhu. Stihl už vydat svou první knihu pro děti nazvanou Summerland (2002) a pilně pracuje jak na dalším románu, tak na dalším svazku povídek. Zdá se tedy, že tradice americké židovské literatury zastoupená jmény jako Bernard Malamud či Philip Roth také žije dál. A to je úžasná zpráva.