Jehnička
varianta Vasila Alecsandriho
Na úpatí svahu
u rajského prahu
sestupují dolů,
ženou do údolu
svoje stáda ovcí
tři švarní mládenci:
jeden Moldavan,
druhý z Uher kmán
a třetí Vrančan.
A ti dva poslední,
když táhlo k poledni,
takto se smluvili,
spolu domluvili,
při západu slunce
že by vztáhli ruce
na toho Moldavana,
prý velkého pána,
že má ovcí více,
skvostných převelice,
koně učenlivé
a psy líté, divé…
Jehnička však milá,
milá, černobílá,
tři dny pobekává,
v nářku neustává,
pastvu zanedbává.
„Ovčičko má milá,
opouští tě síla,
tři dny pobekáváš,
v nářku neustáváš,
pastvu zanedbáváš.
Či tě nemoc sklála,
Jehničko má malá?“
„Přemilý šohajku,
sežeň ovce k hájku,
dost tam trávy pro nás
a též stínu pro vás.
Povolej, můj pane,
k sobě psy oddané,
toho největšího,
nejstatečnějšího.
Při západu slunce
vztáhnou na tě ruce
ten uherský bača
i ten z kraje Vranča.“
„Ovečko huňatá,
darem řeči jatá,
na bérovém poli,
až mě ti dva skolí,
pověz jim oběma,
těm ovčákům dvěma,
ať mě pochovají,
k vám v ohradu dají,
uloží do jámy,
ať jsem pořád s vámi,
vzadu za salaší,
ať své psy uslyším.
To jim pěkně vylož
a mně k hlavě polož
píšťaličku z buku,
vzbouzí v srdci muku,
píšťaličku z bezu,
loudí z oka slzu,
píšťaličku z kosti,
sluch potrápí dosti!
Až větry zadují,
píšťalky zahrají,
ovce se seběhnou
uronit nade mnou
slzičku krvavou!
O té vraždě ale
pomlč i nadále,
pověz jim raději,
že jsem se oženil
s princezničkou vnadnou,
nevěstou vševládnou,
že když jsem byl sezdán,
spadla z nebe hvězda,
slunce, měsíc celý
vínek nám držely,
a za svatebčany
byly jedle, kleny,
hory nás sezdaly,
ptáci nám zahráli,
ptáků na tisíce,
hvězdy byly svíce!
Kdybys však potkala,
kdybys uhlídala,
matičkou mou starou,
pásem opásanou,
jak plání uhání,
nikde nemá stání,
ptá se na potkání,
zdali nepoznali,
zdali neviděli,
ovčáčka švarného,
jak proutek štíhlého?
Tvář jeho ruměná
hebká je jak pěna,
jeho knírek zase
klásku podobá se,
očka mého syna –
polní ostružina
a s černými vlasy
uhel nezadá si…!
Jehničko, s tou paní
ty měj slitování,
pověz jí raději,
že jsem se oženil
s paní všeho kraje
u brány do ráje…
Mé matičce ale
zamlč i nadále,
že když jsem byl sezdán,
spadla z nebe hvězda,
slunce, měsíc celý
vínek nám držely
a za svatebčany
byly jedle, kleny,
hory nás sezdaly,
ptáci nám zahráli,
ptáků na tisíce,
hvězdy byly svíce…!

Libuše Valentová, Jiří Našinec: Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře. Překlady balady Mioriţa do češtiny Jiří Našinec a Jan Vladislav, obálka a ilustrace Teodor Buzu, v roce 2006 vydala Česko-rumunská společnost v Praze s technickou podporou nakladatelství Práh, jako 12. svazek Knižnice Česko-rumunské společnosti, 48 s.