Čeští čtenáři, alespoň ti blažení, kteří jej objevili v záplavě knižní produkce připluvší obvyklými kulturními kanály, znají Stefana Benniho již z knih Časoskokan a Podivínsko. S posledně jmenovaným titulem má Bar Sport leccos společného. Tak jako je Podivínsko panoptikem podivných úkazů a podivných bytostí, které obývají zemi zmíněnou v titulu a kterým jsou v knize věnovány samostatné, dokonce ilustrované kapitoly, lokál zvaný Bar Sport tvoří rámec šestadvaceti povídkám z barového prostředí. Jejich náměty jsou kromě některých obzvláště důležitých okamžiků z historie baru (třeba připevnění neónového nápisu), jeho inventář, jako flipper, biliár, fotbálek, telefon nebo nástěnka, postavy jako barový vševěd („expert“), barový všeuměl („Bovinelli-všechnospraví“), barový intelektuál („profesor“), playboy, poskok a řada vedlejších postav (tzv. „komparsistů“). Dvě kapitoly jsou věnovány životu a skutkům dvou polobohů barové populace cyklistovi Pozzimu a fotbalistu Pivovi a nechybí ani „odborná“ pojednání jako Kant-Hobbesův spor o filozofickou definici opilce. A mezi tím vším se ještě vyjímá adaptace Popelky zasazená do prostředí baru, jejímž hrdinou je umouněný poskok Popellino.

Barová kultura má důležité místo v životě italského národa. Italové si v baru dávají svou snídani (cornetto a cappuccino), a pokud to jde, několikrát za den sem utíkají z pracoviště na kávu. Po práci se zde zastaví na grappu či aperitiv a největší vytrvalci zde stráví i zbytek dne s povaleči z okolí diskutujíce o ženských, politice, fotbalu a dalších vznešených tématech.

Benni, vědom si závažnosti kulturně-společenského fenoménu, jakým je bar, se mu věnuje skutečně z gruntu, nezanedbávaje ani historický úvod: „Primitivní člověk bar neznal. Když se ráno probouzel ve své sluji, pokaždé hned zatoužil po kávě. Ale káva v té době ještě nebyla vynalezená, a tak primitivní člověk svraštil čelo, čímž získal charakteristický opičí výraz.“ (s. 5) Již tato první věta knihy napoví, v jakém tónu se kniha ponese. A nejen tato kniha, neboť Benniho inspirace se ukázala jako nevyčerpatelná, Benni svůj styl nikdy nemusel změnit a sklízí s ním úspěchy až do dnešních dní. Byl to právě Bar Sport, který byl pro Benniho prubířským kamenem a který ho vynesl na výslunní čtenářské přízně. Poprvé tato dnes již kultovní kniha vyšla roku 1976 a od té doby se opakovaná vydání a dotisky počítají na desítky, o dalších desítkách překladů po celém světě ani nemluvě. Časem povídkové sbírce přibyly i mladší sestřičky Bar Sport Dvatisíce (Bar Sport Duemila, 1997) a Podmořský bar (Il bar sotto il mare, 1987).

Benni ve své prvotině oslnil jako gejzír fantazie, která ve jménu humoru neuznává žádné hranice. Satira vedle nonsensu, geografie a chronologie vykloubené ze svých obvyklých souřadnic, situační i slovní humor, v jeho knihách není snad jediný odstavec, v němž by některá z těchto ingrediencí chyběla. Benni nenechává svého čtenáře ani na chvíli oddechnout, jeho humoristický výkon vytrvává v jakési orgastické intenzitě od první do poslední stránky. Možná je tato vysoká intenzita občas i na škodu, neboť poté, co si čtenář zvykne na Benniho šílené tempo, některé jen tak nadhozené vtípky nebo bonmoty, které by v každé jiné knize ocenil, už ani nevnímá a pěstuje si něco jako hroší bránici (mohu-li si taky přisadit jeden nonsens).

V Baru Sport je jeho humor ještě v čirém stavu, oproštěn od pozdějších někdy příliš schematických ideologických pozic (není to případ hlubokého a skvělého románu Časoskokan, který spojil silný mravní a ekologický étos s téměř smrtelnou dávkou humoru). Fašista či komunista, anarchista či katolík, mytologie Baru Sport rozesměje všechny.

Ano, mytologie. Podstata Benniho humoru je totiž to, že barové postavičky a jejich groteskní příhody se nacházejí pár centimetrů nad zemí, na polštáři fantazie. Každý detail je podroben jazykovému překroucení, hyperbolám, metaforám a nonsensizaci, každá drobnost utíká z reality do říše éterické mytologie, jak bublinky ze šampaňského. Ožívá nábytek a němé tváře hovoří, živočichopis štamgastů rozkročený mezi satiru reality a fantazii ve volném stylu připomíná středověké bestiáře (soupisy známých nebo vymyšlených zvířat a hybridů mezi nimi, tak jako již v Podivínsku, ostatně). Benni vystupuje jako laskavý vypravěč: svým zároveň chápavým, zároveň pobaveným pohledem ulpívá na svých postavičkách míchaje vznešené a komické a podrobuje jejich snahu o image nemilosrdné demystifikaci.

Vzpomínám si, že mě kdysi v jedněch britských novinách zaujala kampaň podporující četbu knih. Jeden ze reklamních sloganů zněl: „You can take it everywhere. And vice versa“ (Knihu si můžete vzít kamkoli. A ona vás také). O Bennim to platí dokonale: můžete ho číst opravdu všude, bez obav, že vás někdo nebo něco dokáže vyrušit. A tam, kam vás vezme Benniho Bar Sport, to skutečně stojí za to.