V příběhu dospívajícího chlapce autor dokázal zachytit historii poválečné Itálie, a zejména pak Itálie 60. let, se všemi průvodními společensko – politicko – ekonomickými jevy. Některé pasáže jsou otevřenou kritikou špinavých politických praktik zapouštějících kořeny stále hlouběji, jinde je nepřátelský pohled upřen na projevy hospodářského a urbanistického boomu 60. let, který devastoval historicky prověřené jistoty končící symbolicky pod sutinami části hory sesuté kvůli nepřiměřené výstavbě na jejím úbočí. Kniha se tak stává jakousi kronikou poválečné Itálie, v níž jsou zachyceny všechny zásadní reálie oné doby.

S protagonistou a tehdejší mladou generací se mimo jiné intenzivně účastníme myšlenkového a ideologického kvasu v pohnutém období šedesátého osmého roku. V této obsáhlé části Benni vtipným způsobem upozorňuje například na nebezpečí zaslepenosti lidí až fanaticky přesvědčených o jediné možné správné cestě (té jejich), kteří nemají dostatečně otevřenou mysl pro vstřebávání podnětů nabízených ostatními. Takový je jeden z účastníků schůzí mladých levicových studentů, pro něhož jsou všechny výroky kolegů něčím „pravicové“ a pouze jeho postoj je dostatečně levicový, i když ani sám přesně netuší, co vytoužená nálepka vlastně obnáší. Levicovost je ale v módě, a co je v Itálii zrovna „in“, to je svaté. Jak typické i pro dnešní italskou společnost. V pasážích líčících obsazování škol studenty čtenář pochopí, že jednou z mála jistot, které v dnešní době společnost má, je onen naivní, a přeci tak potřebný entuziasmus mladých lidí a jejich lačnost po diskusích o nejrůznějších společenských a politických problémech. Něco podobného zažila země na Apeninském poloostrově nedávno, když se Itálie zapojovala do operací v Iráku a italští studenti se opět zmobilizovali, pořádali diskusní fóra, demonstrace, obsazovali univerzity. Kdo tam byl a přečte si Časoskokana, rozpozná to samé ovzduší, tu samou energii.

Na pozadí velkých historických událostí se odehrávají malé dějiny malé vesnice. Sledujeme její „rozvoj“ způsobený pokrokem moderní doby, znamenající pro obyčejného člověka necitlivý vpád do poklidného běhu života. Časoskokan si je na jedné straně vědom toho, že pokrok nelze zastavit, na straně druhé však cítí bolest při pohledu na změněnou tvář svého rodného kraje. Pochopí, že ho ve vesnici již nic nedrží, a na konci knihy odjíždí definitivně do sousedního města.

Knihu však nelze považovat za pouhou, jakkoli výborně podanou, výpověď o jedné zemi v jedné době. Benni i na jejích stránkách popouští uzdu své osobité představivosti. Hrdina žije podle dvojího měření času: podle klasických hodinek a podle tzv. hodibinek, pomocí kterých dokáže „skákat v čase“, má předtuchy a vidiny, někdo by řekl „bujnou fantazii“. Ta však Časoskokanovi také umožní identifikovat Dobro a Zlo: to první představované ryzími povahami lidí z jeho vesnice (kteří však nejsou bezchybní), to druhé zkorumpovanými a po bohatství a moci bažícími přistěhovalci a těmi místními, kteří se k nim přidávají. Mezi nimi pak stojí oběti invaze moderního velkého světa do tradiční vesnice (spolužák Hák propadající závislosti na drogách). Při spuštění svých hodibinek může Časoskokan za pomoci různých božstev a skřítků nahlédnout do budoucnosti, což ho v některých momentech děsí, v jiných mu naopak dává jisté zadostiučinění. Sloučení obou těchto rovin působí nenásilně, místy je zdrojem komiky, jindy naopak tragičnosti.

Poté, co se Čtenář zorientuje v přeplouvání mezi dvěma rovinami způsobenými Časoskokanovým měřením času, je už jen unášen proudem příběhu, v němž hrdina zcela otevírá svou duši plnou mladických nejistot a pochybností, zažívá s ním první erotické zkušenosti v době, kdy se razí heslo „make love not war“ a hlásá se právo na svobodnou lásku. Přestože se formuje ve světě plném špíny (knihu lze považovat za Bildungsroman, v jehož průběhu sledujeme vývoj a zrání hlavního hrdiny), zachovává si svoji čistotu, možná právě pro sílu představivosti, kterou disponuje. Benni tím v osobě svého protagonisty podtrhává nezbytnost zachování si schopnosti snění a imaginace pro přežití v moderním světě.

Četba knihy se stává zážitkem nejen pro její obsahovou stánku, ale i pro její část formální, především jazykovou. Zdařilý překlad Alice Flemrové jistě nic neubírá na invenci a komičnosti Benniho jazyka. Vyznat se v labyrintu slov a slovních spojení neomezujících se pouze na slovník italský, ale čerpající i z jiných evropských jazyků, je jistě obtížnou prací, ale zároveň i jakousi hrou, dobýváním ještě nepoznaného, a pro čtenáře je to pak především zdroj vynikající a inteligentní zábavy, neboť pro pochopení některých Benniho neologismů musí zapojit všechny mozkové závity. I v této knize zůstává Benni věrný svému stylu, založenému na komice vyvolávané netradičním použitím jazyka, jež v případě Časoskokana dokáže zmírňovat někdy značně smutné osudy svých hrdinů.