Stefano Benni (nar. 1947) je v současnosti zcela svérázným a ojedinělým zjevem na italské kulturní scéně. Podtrhuji ono slůvko kulturní, neboť jeho aktivity se neomezují pouze na oblast literární, ale přesahují do pole hudebního, publicistického a kulturně organizačního. Ať již se jedná o jakoukoliv Benniho činnosti, můžeme si být jisti, že se v ní setkáme s nenapodobitelým a často kousavým humorem, který si rád smlsne i na těch nejvyšších autoritách. Velmi kritický postoj zaujímá Benni k italské televizi, kterou vidí jako úhlavního nepřítele kultury. Ostatně ten, kdo měl možnost shlédnout třebas jen jediný ze zábavních pořadů kteréhokoli z italských televizních kanálů, založených na účinkování přihlouple se usmívajících polonahých krásek a moderátora vykřikujícího s italským temperamentem jména nadšených soutěžících, nemůže než souhlasit.

Z internetových stránek boloňského rodáka Benniho získá jejich návštěvník dojem, že se jedná o postavičku, jež je stále v pohybu a nevynechá ani jednu zajímavou kulturní událost. Tak například příznivce jazzu jistě zaujme fakt, že se Benni podílí jako umělecký poradce na realizaci mezinárodního jazzového festivalu „Rumori Mediterranei“ (tedy Středomořské burácení), který se koná každé léto v srpnu na jihu Itálie v městě Roccella Jonica. Benni se jako příznivec jazzu předvedl však i jiným způsobem, a to když natočil nahrávku věnovanou jednomu z nejvýraznějších jazzových pianistů Theloniousu Monkovi a realizoval nahrávky, kde recitaci úryvků z děl světové literatury podmalovává hudba Paola Damianiho (italský jazzový skladatel, basista a violoncelista). Ostatně i Benniho básně byly zhudebněny několika italskými interprety řadícími se do různých hudebních žánrů (Modena City Ramblers, Juggy, Luca Francesconi, Massimiliano D’Ambrosio).

Nikoli nezajímavý je také „Seminář o Imaginaci“, který Benni pořádá již několik let a který spočívá v setkání spisovatelů, filozofů, psychiatrů, vědců, učitelů a zástupců mnoha dalších oborů. Průběh semináře je interdisciplinárně pestrobarevný a jeho snahou je, dle slov Benniho, naučit člověka, jak se stát vizionářem, aniž by se musel nechat zavřít v blázinci - taková malá šílenost.

V oblasti psaného slova se Benni prosadil ve vícero kategoriích: je úspěšným autorem básní, románů, povídek, divadelních her, fejetonů a jednoho filmového scénáře. Psát začal nejprve jako novinář a potřeba veřejně se vyjadřovat k nejrůznějším událostem mu vydržela dodnes: v jeho biografii nalezneme spolupráci s deníky „La Repubblica“ či „Il Manifesto“ a s týdeníkem „L’Espresso“.

Základní charakteristikou Benniho díla je ironický, respektive satirický pohled na svět, podtržený použitím zcela originálního jazyka, který bývá někdy nazýván „benničtinou“. Obvyklé jsou v jeho textech složeniny slov z různých jazyků, působící z hlediska fonetiky komicky, zároveň však přesně vystihující situace či vlastnosti, které se ocitly pod hledáčkem Benniho pohledu. Nejkomičtější složkou Benniho jazyka jsou bezpochyby novotvary, které autor vytváří dle své vlastní potřeby pro jevy, které současná italština neumí ještě pojmenovat. Mrakodrap se v aktuálním znečištěném světě stává „smogodrapem“, nebezpečné městské čtvrti jsou „bědatitamvkročiti“, Itálie budoucnosti nese jméno „Smutnálie“ (spisovatel je tedy vůči budoucnosti svého národa značně pesimistický). V tomto výčtu by se dalo pokračovat, ale to bychom ochudili čtenáře o zážitek z četby plné překvapujících neologismů.

Nejvýstižněji snad lze charakterizovat benničtinu jako naprosto nekonvenční a inovátorský literární jazyk, jehož cílem je provokovat a zároveň pobavit. Čtenář je nucen rozvíjet svoji představivost, aby dosáhl úplného pochopení některých výrazů či obrazů vytvořených Bennim na stránkách jeho děl, a proto snad lze tvrdit, že se tak stává nevědomě anonymním účastníkem Benniho seminářů o imaginaci, které takto probíhají vlastně neustále a jejich cílem je právě podnícení schopnosti představivosti v lidských myslích.

Nejčastějšími protagonisty Benniho knih jsou mladí lidé a děti, postavy ze světa, ve kterém může autor naplno rozvinout svoji fantazii. Svět dětství tak lze považovat za jedno ze stěžejních témat Benniho tvorby. Je to jediné prostředí, které ještě není zcela pohlceno zlem, kde ještě existují ctnosti. Ne tak svět dospělých. Břitký Benniho jazyk nenechá ani nitku suchou na postavách z politiky či šoubyznysu, nešetří ani církev. Výstižná je v románu Elianto Benniho náklonnost k společnosti ďáblů, kteří jsou sice zlí a oškliví, ale jejich doprovod je pořád lepší než společnost nudných ochránců ráje.

Příběhy a situace rozvíjející se na Benniho stránkách působí někdy jako záběry z budoucnosti, stejně tak v nich však čtenář rozeznává symptomy přítomnosti, onoho Tady a Teď, co nás zrovna pálí. Vedou se polemiky o tom, do jakého žánru Benniho dílo „zaškatulkovat“. Vzhledem k jeho neustálé proměnlivosti se to zdá být úkol nad jiné obtížný a tak se často hovoří o vícero proudech Benniho tvorby, minimálně o dvou: proud fantastický a proud satirický. Do první skupiny patří převážná část Benniho románové tvorby, do skupiny druhé pak jeho povídkové sbírky. Povídka obecně je žánr, který Bennimu, mistrovi vtipné zkratky, zřejmě vyhovuje nejvíce.

Mezi romány žánru sci-fi se řadí například Země! (Terra!, 1983), jež sklidila ohromující úspěch nejen u čtenářů, ale i u kritiky. Děj románu se odehrává v roce 2156 na prahu nové doby ledové. Mezi pozemšťany Benni rozpoutává konkurenční boj o to, která ze tří vesmírných lodí dorazí jako první k blížící se planetě, na níž bude možný lidský život. Mezitím se ale na Zemi objeví nový zdroj tepla vracející lidem naději.

Další román z tohoto okruhu, Baol (1990), může být označen za jakousi komickou transpozici Orwellova 1984. Velký šéf Enoch má moc ovládat mysl a vzpomínky svých poddaných. Hrdina románu, mág ze sekty Baol, bojuje s ohromnou Enochovou silou, aby se opět odněkud mohla vynořit Pravda.

Společenství Celestýnů (La compagnia dei Celestini, 1992) není, na rozdíl od ostatních knih, dílem plným zábavy. Jejími hrdiny jsou tři uprchlíci ze sirotčince, kteří se rozhodnou pro účast na světovém šampionátu v Pouliční míčohře, jejímž pravidlem je hra bez pravidel. Prohlásí se za reprezentanty národa Gladonie, kterému vládne tvrdá ruka Egoarchy Mussolardiho. Vstupují tím do víru dění, který je mocnější než oni.

Elianto (1996) je gulliverovsky pojatý příběh o putování pestré skupiny cestovatelů: čertice s jejími dvěma druhy, s bojovníkem – obláčkem, dvěma jogíny a třemi městkými teenagery. A co je všechny spojuje? Hledání ztraceného zdraví malého chlapce Elianta. Benni se tak možná inspiroval slavným rytířským eposem Ludovica Ariosta Zuřivý Roland, v němž rytíř Astolfo vyráží na Měsíc, aby tu hledal ztracený Rolandův rozum.

Pro částečné doplnění rozsáhlé autorovy bibliografie ještě uveďme romány Komičtí vyděšení válečníci (Comici spaventati guerrieri, 1986), Duchové (Spiriti, 2000), Rychlonohý Achilles (Achille piè veloce, 2003), soubory povídek Bar pod mořem (Il bar sotto il mare, 1987), Poslední slza (L´ultima lacrima, 1994), Bar Sport (1976), Bar Sport Dvatisíce (Bar Sport Duemila, 1997) a sbírky básní Dříve či později se láska dostaví (Prima o poi l’amore arriva, 1981), Ballate (1991) a Blues v šestnácti (Blues in sedici, 1998). Tím však není výčet Benniho knih zcela vyčerpán.

Překlady Benniho knih do cizích jazyků se staly již dávno samozřejmostí. Kromě tradičních jazyků jako jsou angličtina, němčina, francouzština a španělština vyšly Benniho knihy i v dánštině, holandštině, švédštině, finštině, portugalštině, řečtině, japonštině, ruštině, turečtině a pro radost našich čtenářů také v češtině. V loňském roce byl do češtiny přeložen Benniho román Časoskokan (Saltatempo, přel. Alice Flemrová, Havran, Praha 2003) a v letošním roce má našinec možnost vzít do ruky román Podivínsko (Stranalandia, přel. Jana Sovová, Periplum, Olomouc 2004).

www.stefanobenni.it - Osobní stránky Stefana Benniho v italštině, se spoustou dalších odkazů.