Co na tom, jestli spisovatel vydá patnáct knih nebo dvacet? Tak zní jedna z vět Vieweghovy zatím poslední knihy Lekce tvůrčího psaní. V ní se autor opět dává do tahanic s kritiky, obouvá se do bulváru a nijak zvlášť zajímavě reflektuje svoji autorskou ublíženost. Všechno to dohromady připomíná spory o pravdu, ke které však nikdy nebude možné říct poslední slovo. Připomínáme si Cimrmana: On něco řekne. Já něco řeknu. On něco řekne... A tak pořád dokola.

Kniha se sice jmenuje Lekce tvůrčího psaní, avšak už na začátku připomíná styl spíš těch špatných románů: suché, fádní popisy, výčty nošeného oblečení, celková atmosféra lehce stravitelná, tedy bez chuti. Na to, že se jedná o "komorní psychologickou novelu" (jak čteme na záložce), postavy – Oskarovi studenti zrovna dvakrát šťavnatě vykresleni nejsou. Váha spočívá spíš na kritiku Lumírovi, ve kterém Viewegh vidí zavalité ratio bez špetky citu, a na křehké a nemotorné Lucii, "báječné náhradní matce". Následují dva nedramaticky vykreslené příběhy o neschopnosti kritika rozhoupat se z "biedermeierovského ideálu nahřátých papučí" k zodpovědnému, takřka hrdinném činu přiznání otcovství a o oběti Lucie, staré to panny, která se po sebevraždě své sestry rozhodne vychovat její dvě děti. Vyprávění je v důsledku nezáživnosti textu zpočátku nudné, posléze, když se už už zdá, že se autorovi práce v dalších částech daří, zhatí vyprávění prostomyslná pointa anebo Vieweghova snaha to čtenáři moc nekomplikovat.

I přes povedenou celkovou kompozici, závěrečnou gradaci i následné zručnější zacházení s jazykem se knížka stáčí ke středoevropské banalitě jednoho autora, který opět předkládá plochý obraz reality: v něm řeší problémy typu "Ještě ve dvaačtyřiceti (Oskar) neví, zda mají (ponožky) ladit s barvou bot nebo kalhot". Vieweghovo alter ego Oskar, absolutní klaďas, který domlouvá příteli – kritikovi a čelí stupiditě své bývalé studentky – bulvární novinářky, se při tom ve své polovtipnosti občas pro jistotu sám shodí, snad aby recenzentům ušetřil práci: "Hloupý vtip – do knížky bych ho nedal".

Nemusíme se rovněž bát o konec, ten je i přes předchozí varování rádoby přešťastný, což v epilogu autor pro změnu komentuje jako "záměrnou nevěrohodnost". A dále zklamaně konstatuje, že se znovu "nedokázal zbavit ublíženého tónu a ke své škodě se vrátil k malicherným potyčkám s intelektuály".

Skoro je načase položit si otázku, jestli takové poloukřivděné nebo chcete-li bijecké psaní má vůbec cenu. Inu, má, když vezmeme v úvahu, že tam, kde je Viewegh hnán "vášnivým nesouhlasem", zůstává jeho výpověď nejlepší (Lumír). Stejně tak je ale možné se ptát, zda má řadový čtenář zapotřebí, aby byl všemu tomu handrkování svědkem.