Stejně jako v Hodinách se i v Domovu na konci světa vyprávění ujímá střídavě několik hlasů. Dvě mužské a dvě ženské postavy líčí postupně několik desetiletí trvající vztah kamarádů z dětství Jonathana a Bobbyho, kteří vyrůstají v Clevelandu na americkém Středozápadě. Na počátku příběhu se píší šedesátá léta minulého století, vzduchem se vznáší odér marihuanového kouře, zní hudba Boba Dylana, The Doors a Jimiho Hendrixe a oba hoši sní o festivalu ve Woodstocku. Přesto je čtenáři hned od počátku jasné, že s Jonathanem není všechno, jak by mělo být. Na svém otci totiž oceňuje fyzickou krásu, potají si zkouší líčení matčinými očními stíny a rád si hraje s panenkami. Když se seznámí s Bobbym, kterému v útlém věku tragicky zahynul starší bratr a jeho matka následkem toho spáchala sebevraždu, sblíží se oba chlapci natolik, že mezi nimi vznikne fyzický vztah. Jonathanovi rodiče Bobbymu postupně nahrazují jeho vlastní již dávno neexistující rodinu, což ještě zesílí po absolutoriu na střední škole, kdy Jonathan odchází studovat na newyorskou univerzitu. V New Yorku se Jonathan nastěhuje ke Clare, bývalé příslušníci generace hippies, která už překročila třicítku a zatím si neujasnila, co by dál chtěla dělat se svým životem. Když už se píší osmdesátá léta, přijede za svým dávným přítelem Bobby a tihle tři spolu utvoří zvláštní rodinu. V očích okolí nenormální situace se ještě více zašmodrchá, když Clare s Bobbym otěhotní a porodí dítě, které má dva zcela rovnocenné otce.

Rafinovaná struktura vyprávění posunuje historii vztahu Jonathana, Bobbyho a Clare kupředu útržkovitě, jakoby trhaně. Ačkoli tu zazní hlasy dvou zástupců mužského pohlaví, není v románu prakticky přítomna mužská perspektiva: Jonathan je gay a Bobby je spíše než bisexuál prost jakéhokoli sexuálního zaměření. Podobně jako v Hodinách se tedy těžiště vychyluje na stranu žen. Ty jsou ostatně jediné schopné něco na svém osudu měnit: Alice si po smrti svého muže zařídí nový, možná spokojenější život v arizonské poušti a Clare je jako jediná schopná realizovat jediné možné řešení nepřirozeného manželského trojúhelníku, v němž každý miluje druhé dva natolik, že je nedokáže opustit. Právě láska je klíčovým slovem Cunninghamova druhého románu. V Domovu na konci světa ji poznáme v mnoha podobách: jako fyzickou, neosobní vášeň u Jonathana a jeho partnerů, jako prostředek k plození dětí u Clare a Bobbyho, jako mateřský cit, který Alice cítí ke svému marnotratnému synovi, i jako cit, jejž člověk cítí k nevyléčitelně nemocnému. Na konci příběhu zůstávají sice oba protagonisté sami v domě s umírajícím Erichem, bývalým Jonathanovým milencem, ale konečně si uvědomují tíhu zodpovědnosti, kterou mají vůči sobě i vůči svým bližním.

Domov na konci světa sice nedosahuje kvalit Cunninghamova nejúspěšnějšího díla, přesto se však jedná o román hodný čtenářovy pozornosti. Originálním způsobem totiž dokazuje už možná trochu otřepanou frázi, že láska je hluboký individuální cit, který se nenechá spoutat pohlavím ani konvencí.