Když uznávaná recenzentka amerického deníku The New York Times Michiko Kakutani dostala na jaře 1995 do rukou třetí román prozaika Michaela Cunninghama Tělo a krev, nemohla tušit, že tentýž autor, jehož kvality byly dle jejího vyjádření více než sporné, se o necelé tři roky později stane jednou z nejuznávanějších literárních celebrit a náklady všech jeho románů půjdou do statisíců.

Minervina sova vylétá za soumraku… Slavná Hegelova věta z úvodu do Filozofie práva o osudovém zpožďování filozofie či moudrosti, které přicházejí vždy po činu, až ve chvíli, kdy je takříkajíc po všem a nic se nedá změnit, anebo v době, která se dekadentně hroutí do sebe, by se směle dala vetknout do záhlaví posledního románu Michaela Cunninghama Za soumraku.

Než se americký spisovatel Michael Cunningham (1952) proslavil svým mistrovským čtvrtým románem Hodiny (The Hours) z roku 1998 (č. 2002), výrazně na sebe upozornil již v roce 1990 vydáním svého druhého románu Domov na konci světa (A Home at the End of the World).

Americký prozaik Michael Cunningham se proslavil svou poctou Virginii Woolfové v podobě románu Hodiny, za nějž získal mnoho literárních cen a který byl s nemenším úspěchem zfilmován. Uznání si však získal už svým předchozím dílem Domov na konci světa.

Román Domov na konci světa začíná jako typický příběh dospívání, iniciace do světa zkušenosti – dvou naprosto rozdílných hochů, kteří jsou spojeni nejen poutem takřka bratrským, ale i milostným.

Titul Hodiny byl pracovním názvem pro jedno z nejslavnějších děl Virginie Woolfové, kterému se nakonec dostalo pojmenování mnohem obyčejnějšího: Paní Dallowayová. Popisuje se v něm jeden den v životě Clarissy Dallowayové, který obyčejně začíná a neobyčejně končí. Autor Hodin si ale nevypůjčil od Woolfové jenom název.