Tělo a krev
Cunningham, Michael: Tělo a krev

Tělo a krev

Když uznávaná recenzentka amerického deníku The New York Times Michiko Kakutani dostala na jaře 1995 do rukou třetí román prozaika Michaela Cunninghama Tělo a krev, nemohla tušit, že tentýž autor, jehož kvality byly dle jejího vyjádření více než sporné, se o necelé tři roky později stane jednou z nejuznávanějších literárních celebrit a náklady všech jeho románů půjdou do statisíců.

Z románu Tělo a krev nebyla zmíněná recenzentka příliš nadšená. Příběh, který měl ztělesňovat mimo jiné odvrácenou stranu takzvaného amerického snu, se dle jejího úsudku doslova hemžil podivíny a zrůdami nejrůznějšího ražení. A snahy jejich stvořitele začlenit je do širší společnosti jí připadaly značně neobratné. Těžko říct, jak by recenzentská ikona The New York Times pohlížela na tento román dnes. V každém případě je třeba říct, že některé z jejích odsudků jsou dost nespravedlivé.

Cunnigham začínal jako autor povídek. Po vydání prvního románu Golden States (Zlaté státy), jemuž se dostalo pouze vlažného přijetí, se vydal na cesty a živil se, jak jen mohl. Jeho skutečným průlomem byl až román Domov na konci světa (1990, česky 2005), jehož jedna část nejprve vyšla časopisecky, a dokonce se v roce 1989 probojovala i do Antologie nejlepších amerických povídek. Hodiny (1998, česky 2002), útlá kniha a po literární stránce ne úplně jednoduché dílo, se staly okamžitě bestsellerem, a překvapily tak nejen odbornou veřejnost, ale i samotného autora.

Román Tělo a krev je v podstatě sága čtyř generací rodiny Stassosů. Jednotlivé střípky osudů jejích členů začínají ještě v Řecku v roce 1935, kdy teprve osmiletý Constantine sní o tom, jak překvapí chudé rodiče svou vlastní zahrádkou, a tajně nosí v ústech na kopec trošky úrodné hlíny, aby ji měl kde založit. Toho malého, naivního chlapce je nám skutečně líto, jeho zanícenost je více než dojemná. Nějak podvědomě čekáme, že bude nutně zklamán, buď neúspěchem, nebo nepochopením ze strany rodiny. A jsme také zvědaví, co z takového dítěte jednou vyroste. Paradoxně to je však poslední okamžik, kdy nám je Constantine sympatický.

Některé lidi podobná zkušenost zocelí, v jiných zanechá hluboké šrámy. Constantine je ten druhý případ. Je chorobně posedlý touhou uspět, něco dokázat a také mít moc – nad lidmi kolem sebe i vlastní rodinou. Chce, aby si jeho děti vážily toho, v čem žijí, všeho, co on jako dítě neměl. Jeho despotismus a hrubost však způsobí pravý opak.

Právě rodinné vztahy jsou hlavním tématem Cunninghamova románu. Pavla Horáková nazvala svůj doslov k českému vydání románu Tělo a krev příhodně Pád rodu Stassosů. Spolu s Cunninghamem jsme svědky toho, jak se Constantinův sen o velké a šťastné a bohaté rodině postupně drolí jako hrad z písku ponechaný napospas prudkým slunečním paprskům. Constantine ztrácí vliv nad jedním členem rodiny za druhým. Nejprve přijde o milovanou nejstarší dceru Susan, která uteče před jeho marně potlačovanými incestními pokusy o sblížení a ještě na střední škole se provdá za spolužáka. Hned vzápětí z domu odcházejí i další dvě děti. Přecitlivělý Billy nesnáší otcovo vulgární chování stejně, jako nechápe „neslanou nemastnou“ matku, a odchází. Svou roli v tom sehraje i jeho homosexualita, která je pro rodiče, především otce, nepřijatelná. I nejmladší dítě Stassosů, Zoe, již od dětství podivínka, se vydá vlastní cestou. Skončí v New Yorku mezi drogově závislými a spřízněnou duši najde v postarším transvestitovi Cassandře, který se jí stane matkou a otcem v jedné osobě.

Román Tělo a krev je pro čtenáře obeznámené s proslulými Hodinami zajímavý mimo jiné i v tom, že v něm můžeme sledovat jakési první návrhy scén nebo témat, které se naplno rozehrají až ve zmiňovaných Hodinách. Můžeme začít s postavou matky. Mary Stassosová se v mnohém podobá Lauře z Hodin. Obě dvě si nejsou jisté svou rolí matky a manželky, nevědí, co mají dělat, a hledají způsob, jak uniknout. Jen těžko se dá zapomenout na jednu z nepůsobivějších scén filmové adaptace románu Hodiny, kdy mrazivě přesvědčivá Julianne Moore hledí na tříletého synka Richieho pohledem plným nepochopení a bezradnosti a on jí pohled opětuje způsobem, z nějž čiší až nedětské zoufalství a zkušenost. Mary stejně jako Laura chodí kolem dětí a neví, co si s nimi počít. Do ničeho nezasahuje, na nic se neptá. Pakliže se Laura z Hodin podepsala na Richiem tím nejhorším možným způsobem, jakým mohla, tak i Mary a Constantine poznamenají všechny své děti víc, než vůbec tuší.

Psychologové někdy přirovnávají traumata z dětství k obrovskému balvanu, který brání vodě v korytě potoka téct dál. Záleží, jak je u každého člověka onen balvan velký a jak je silný okolní proud, aby si dokázal prorazit kolem něj cestu. Susan, zdánlivě nejméně problematická ze všech Stassosových dětí, nalezne dočasný klid v náruči první lásky. Upne se chorobně na sen o vlastním dítěti a vlastní rodině. Třebaže se dlouho zdá, že se jí podařilo prokletí rodu Stassosů uniknout, osud ji nakonec dostihne a celý její svět se zbortí jako domeček z karet.

Postava Zoe může být podobně interpretována jako předobraz umírajícího Richarda z Hodin. Oba se nakazili AIDS a oba se snaží vyrovnat se s blížící se smrtí a tíživou rodinnou historií. Zoe však na rozdíl od Richarda má rodinu (nemanželského syna), a spolu s taktéž nemocnou Cassandrou má tedy zodpovědnost i za někoho jiného než jen za sebe.

Nejpozitivnější postavou celého románu je Will/Billy. Vcelku záhy se dokáže otci vzepřít, jde si vlastní cestou, ať již co se týče profese, nebo tím, že se otevřeně přihlásí k homosexuální orientaci. To on jediný je nakonec doopravdy šťastný a schopný fungovat ve skutečném partnerském svazku.

Každá správná tragédie má podle klasických kritérií končit katastrofou. Nejinak je tomu i v případě románu Tělo a krev. Může se zdát, že vše se tak nějak usadilo. Rodina akceptovala Zoeina nemanželského syna, navíc černé pleti, chtě nechtě musí snášet Willa i jeho dlouhodobého partnera, všichni do jednoho se naučili žít se skutečností, že otec opustil matku kvůli přízemní korpulentní sekretářce. Constantine „větří“, že to, co se mu nepovedlo u jeho vlastních dětí, by mohlo najít živnou půdu u vnoučat. Nad Zoeiným synem Jamalem zlomil hůl. Jaký člověk by mohl vyrůst z někoho, koho vychovává chlap v sukních a matka, která umírá na AIDS? To Ben, syn jeho milované Susan, je jeho favoritem a právě do něj vkládá velké naděje. Možná až moc velké. Constantinovo černobílé vidění světa a bezohlednost dovedou citlivého Bena až k vpravdě neřešitelnému dilematu. Zklamat dědečka a přiznat se k něčemu, co pro něj bude naprosto nepřijatelné? Nebo se zachovat nemorálně a zradit důvěru přítele? Ben se nakonec rozhodne tak, jak se rozhodne, na dospívajícího mladíka možná velice překvapivě. Zkáza domu Stassosů je dokonána.

Román Tělo a krev možná nedosahuje literárních kvalit dalších Cunninghamových románů, mnohem lyričtějšího Domu na konci světa, umně vyskládaných Příkladných dnů se sci-fi zápletkou a především metatextových Hodin. Navíc je o dost rozsáhlejší než ostatní Cunninghamova díla. Jisté je však jedno. Cunningham již v tomto raném románu potvrdil kvality nekompromisního pozorovatele lidské povahy a amerických poválečných dějin a právem se zařadil mezi nejlepší spisovatele současnosti.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Veronika Volhejnová, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2014, 432 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%