Na nizozemských stránkách iliteratury se nedávno objevil úryvek ze zajímavého textu – jde o román z roku 1904, který vyvolal v době vzniku pobouření tím, že se v něm líčí milostný vztah dvou mužů. Jako překladatele nás zaujala hlavně jazyková stránka: originál je směsí hovorového jazyka (v dialozích) a poetických obratů, slovních hříček, novotvarů (záplava složenin) a (dnes už) nebývalých slov. Zejména míra hovorovosti a způsob jejího vyjádření (téměř fonetické přepisy) jsou pro překladatele z češtiny do nizozemštiny zajímavé, protože jinak obvykle naráží na to, že v češtině jsou možnosti v tomto směru mnohem širší a škála bohatší. Většinu pokusů naznačit hovorovost v nizozemském překladu redaktor seškrtá s tím, že v nizozemštině to tak nejde, případně že není úkolem překladatele zavádět do jazyka novoty. Příště tedy můžeme v diskusích s redaktory poukazovat i na de Haana.

Čeština je ostatně v tomto ohledu pověstná – na konferenci k osmdesátinám Josefa Škvoreckého se ukázalo, že na obdobné problémy narážejí např. i překladatelé do ruštiny. Tam je překážkou spíš sociolingvistická stránka věci, že totiž hovorový jazyk přísluší nižším sociálním vrstvám – ruští vzdělanci na rozdíl od českých hovorově nemluví. Převést do ruštiny scény, kde se mísí Dannyho studentská mluva, repliky jeho proletářských kamarádů a Nadin dialekt, je údajně bez setření těchto odstínů nemožné. De Haanův text se v tomto bodě podobá Škvoreckého češtině, protože ani vypravěč a jeho přítel-student nemluví standardním jazykem (ale přesto jinak než všechny ty amsterodamské lidové figurky). Zdálo by se tedy, že při převádění de Haanova textu do češtiny je tato specifičnost právě výhodou a dá se jí úspěšně využít. Podívejme se, nakolik se to podařilo. Jedna přeložená kapitolka skýtá na malém prostoru dostatek materiálu k podrobnějšímu rozboru a k inventarizaci překladatelských problémů.

Chceme se soustředit na dva aspekty, které tento text odlišují od průměru, překládaného v současné době do češtiny z nizozemské literatury. Kromě už zmíněné hovorovosti je to stoletý odstup, který nás dělí od jeho napsání. Dnešní nizozemský čtenář tu naráží na slova, jejichž přesný význam nezná, někde se význam zřejmě mezitím posunul, jinde vadí, že bez podrobnějšího studia už neznáme dobře dobové reálie. S těmito problémy se samozřejmě potýká i překladatel. Navíc se musí rozhodnout, jak s nimi naloží v češtině. Obecně by se snad dal překlad staršího textu přirovnat k natáčení kostýmového filmu. Tvůrce se snaží navodit dobovou atmosféru, ale naprostá historická věrnost by na současného diváka působila rušivě. Na druhé straně iluzi ničí, když se pod rukávem dobového kostýmu zablesknou náramkové hodinky nebo na obzoru přeletí nadzvukové letadlo.

Pro současného nizozemského čtenáře vyvstávají otazníky hned u titulu - Pijpelijntjes, v českém překladu Pijpské črty (De Pijp je amsterodamská čtvrť). Je to skutečně složenina? Pokud ano, co tu přesně znamenají lijntjes? Jsou to linky (tato interpretace zřejmě tvoří základ českého překladu), nebo snad jde spíš o šňůrky, vlákna propojující jednotlivé postavy? Možná to složenina není a autor měl na mysli označení pro obyvatele čtvrti, tedy něco jako Pijpáčci (podle vzoru Žižkováčci), lidičky z De Pijpu? Současný čtenář má navíc asociaci s orálním sexem (což vzhledem k homosexuální tematice a k de Haanově oblibě v narážkách a slovních hříčkách nemusí být od věci). Vždyť uvedená kapitola (česky Hledání podnájmu) se v originále jmenuje Huiszoeking, což (dnes) znamená také domovní prohlídka. Jinde v knize autor neodolá a nazve deštivou čtvrť regenPijp – tedy doslova dešťová roura neboli okap. Ale to jen pro dokreslení úskalí, na něž při čtení (tím spíš překládání) takového textu narážíme.

Zvláštní kapitolu tvoří dobové reálie – jak lidé bydleli, co (a z čeho) jedli, jak se oblékali. Bydlení by neměl být problém – domy, jaké líčí de Haan, stojí na různých místech Amsterodamu dodnes a příslušná terminologie také ještě nevymřela. Odlišuje se část bytu do ulice (voor) a část do dvora (achter). Věta „gaat u maar naar voor“ tedy posílá hrdinu do pokoje s okny do ulice (ale v překladu čteme „jděte napřed“); podobně „het is achter“ (překlad: „Je to v zadním traktu domu.“ – termín z Deníku Anne Frankové, v originále achterhuis, což je ale rozsáhlý přístavek do dvora, na rozdíl od pokoje k pronajmutí, o který jde v tomto textu).

Následující body (jídlo, nádobí, oblečení apod.) by vyžadovaly podrobnější studium dobových pramenů, fotografií atd. a vyhledání příslušných termínů v českých materiálech, ovšem z překladu nemáme dojem, že by k tomu došlo. A tak čteme, že bytná sklízí ze stolu „talířky do ošatky, konývku na talířky,“ když v originále je broodbak – tedy mísa na chleba (dřevěná, s rukojeťmi, rozhodně nic slaměného či proutěného) -, a vlootje, tedy máselnička (dodnes běžně používané slovo, ve formě botervlootje k nalezení i v kapesním nizozemsko-českém slovníku). Při čtení přímo udeří do očí věta „hopem ještě beru unci klobásy“ (gauw even ´n ons worst meenemen). Podle Slovníku spisovného jazyka českého totiž unce znamená pouze britskou váhovou jednotku, což je 28,35 g, kdežto nizozemsky je ons 100 g (10 dkg). Navíc worst může znamenat i (měkký) salám. Podobně oblečení: capemantel a keep by zřejmě bylo lepší překládat jako pláštěnka/perelína (místo plášť s kapucí). Také oblečení školáků vychází v překladu jinak – tricotkuitbroeken jsou totiž kalhoty po lýtka, nikoliv nad kotníky (materiál přitom v překladu vypadl), formulace: „(s) kalhotami nad kotníky plandajícími“ navíc připouští ještě jednu interpretaci: kalhoty normální délky, plandající ve větru až nad kotníky.

Přesto se překlad v zásadě snaží dva jmenované aspekty (hovorovost a archaičnost) ctít. Zapomenuté náramkové hodinky připomíná pozdrav nashle – lépe by se tu hodilo sbohem, také některé obraty zní příliš moderně („to si piš“, „ať to vyzní do ztracena“ jako překlad úsloví ´t zal gerust wel op z’n pootjes terecht komen – přesnější by bylo však ono se to spraví). Podrobnějším porovnáním s originálem se jednak vysvětlí pár nejasných míst, jednak zjistíme, že po nadějném náběhu překladatelka polevuje, a tak např. stařena látající punčochu mluví česky mnohem spisovněji než její holandská předloha – některé obraty, třeba: „chápejte, coby vdova“ si z úst takové ženy z lidu sotva lze představit.

Ale začněme nejasnými místy. „To abych se domlouval se sousedy odshora, kolikrát na koho zvonit, 2x na nás, 3x na ně.“, stěžuje si vypravěč, načež v následující větě říká, že pokoje jsou v 1. poschodí. Podle nepsaného zákona se ale na nájemníky v 1. patře zvoní jednou, ve 2. patře 2x, atd. A skutečně: v originále se vypravěč hrozí, že ho bude rušit dvoj- a trojnásobné zvonění na sousedy z 2. a 3. patra („twee-en-driemaal gelellebel voor de bovenburen“). Scéna s rozvernými prostitutkami je v originále vedena převážně ve francouzštině (česky: „Ó, Joliette, mesijé kvůli podnájmu... Jak se vede, Odette, a tobě?... no né, no né.“). Ovšem podle našich znalostí francouzštiny se věta „Odette ça te va à toi... mais non, mais non.“ týká spíš otázky, kdo se návštěvníka ujme (což je také v dané situaci logičtější než společenské fráze mezi děvčaty). Měl by se k tomu ještě vyjádřit odborník - když už se to, jak je vidět, nestalo při práci na překladu.

Scéna s obtloustlou dcerou a matkou látající punčochu vychází v překladu jako celek dosti odlišně od originálu (i kvůli několika věcným chybám a vynechané replice). Podívejme se raději na celou pasáž:

„Matka je vevnitř,“ odsekne odule, „jděte přede mnou.“

- snerpt týká se (řezavé) barvy hlasu, nikoliv tónu řeči

- gaat u maar naar voor jděte/běžte dál (posílá ho za matkou, která zřejmě sedí v pokoji do ulice, tedy „voor“)

V pokoji sedí matka, hubená, řídké tmavé vlasy prošedivělé.

„Posaďte se… pane. Janičko, vezmi pánovi plášť, ale nezmačkej ho, posaďte se sem… jsem nahluchlá… pořádně ho pověš, Janičko… můžeme si promluvit… jinak bude samá šmouha… když dovolíte, budu pokračovat ve své práci.“

- rejstřík: „Gaat u zitte... m´neer. Jansie neim m´neer z´n keep d´ris af, maar knoei ´r niet mee, gaat u hier zitten... ik ben een beetje doof... hang´m goed uit Jansie... dan kenne we praten... anders komme d´r valsche vegen in... u permeteert, dat ik met m´n werk doorga?“

překlad nezní dost hovorově – návrh: „ Jen si sedněte... mladej pane. Janičko, vem pánovi pláštěnku, ale vopatrně, sedněte si tuhle... já trošičku špatně slyšim... pořádně ji vyvěš, Janičko... hned si promluvíme... jináč se nadělaj faldy... račte vodpustit, ale mám tady šití...“

Matka štupuje punčochu. Tmavě lesklá zelená napjatá na hlavě hříbku bez nohy, na ztvrdlém chodidle velká díra, zpod sukně jí čouhá špinavě šedá noha s černými nehty.

- „´n Donker glimgroending strakspant over ´n koppie zonder oor, ´n groot gat in de hardige korstzool, uit de korte rok een groezelgrauwvoet met zwarte nageltjes.“

návrh: Tmavě zelenou oblýskanou hrůzu napjatou přes koflík bez ouška, na spečeném, ztvrdlém chodidle obrovská díra. Zpod krátké sukně jí čouhá ušmudlaná noha s černými nehty.

„Přišel jste se podívat na pokoje?“ vyptává se stařena a její slova tančí podle štupovací jehly.

- doofvraagt – haleká nahluchle

„Ano, paní… pro přítele a pro mne.“

„A ták… dva pánové, to by se nám zrovna hodilo, pochopte, coby vdova s jedinou dcerou nemůžu mít v domě všecko…“

- rejstřík! „O, zoo... twee enkele heere, dat zou ons net goed lijke, u begrijpt as weduwe met een enkel meissie ka-je alles niet in je huis hebben“...

návrh: „Jo ták... dva pánové, to by se nám zrovinka šiklo, to víte, já jsem vdova, nemám než tu holku, tak si nemůžu vzít na byt jen tak každýho...“

Povislé tváře se bez ruměnce nafukují, vlhká očka koukají do kamen, pozorně.

- pofwangetjes – buclaté tváře

„Hleďte, vlastně to tak ani nejsou pokoje, máme jenom tenhle pokoj a ložnici pro mě a pro dceru… no a pak ještě kumbál na uhlí. Ale na půdě jsme nechaly přehradit útulnej pokojík… papírový tapety na zdi…“

- een aardig pappiertje aan de muur - na zeď hezoučkou tapetku

Kamna hřejí, v pokoji se snáší teplá ospalost… tlachání nahluchlé stařeny se line jakoby z dálky… jsem znavený a ospalý, mokré prádlo se zapařuje.

- mijn natte goed dampt zwaar – významový posun: „ z mokrého šatstva mi stoupá pára.“

„…obrázek na stěnu… jen si to představte a Janička vám to může jít ukázat.“

- u kan u wel voorstellen en Jansie kan ´t nog wel eris laten zien. – významový posun: však si to umíte představit a Janička vám to eště někdy vokáže.

Lenivé teplo otupuje, v očích rozpálených únavou mi ztěžka hasnou předměty kolem… stařena doštupovala, špinavou šedivou nohu rychle strká do punčochy.

„Budem se o vás starat jako o vlastního…“

- „U zal meer as´n kind over huis zijn“ – Budete tu jako u svejch.

Venku ťuká zlověstný déšť na zamlžená okna…

„Ano, paní, chtěl bych si to ještě rozmyslet, musím o tom také promluvit s přítelem…“

„Nechcete se nejdřív na pokojík podívat?“

„Obávám se, paní, že pro nás bude příliš malý… mně by to nevadilo, ale přítel studuje…“

- chybí replika!:„Moeder, neem u asjeblieft geen studenten in huis, dan bennen we in ´n dag met onze naam op straat.“

 

Mámo, neberte prosim vás na byt študenty, jináč se dostaneme do řečí natotata.

„Vy jste taky student?“ dotírá stařena a přitom se ohýbá, stahuje si druhou punčochu a napíná ji na hříbek, vrásčitý obličej tázavě otočený ke mně.

- „Bent u ook student, m´neer?“ leuterlijst de oude, terwijl ze rugbuigend d´r andere kous uittrekt en spant over ´t kopje, ´t rimpelgezicht naar mij vragend.

„Vy jste taky študent, mladej pane?“ žvaní dál stará a shýbá se, stahuje si druhou punčochu a napíná ji přes koflík,...

„Janičko, koukni se, jestli uhlí už prohořelo…“

„Já? Ne, paní.“

„No, Janičko, tak vidíš sama.“

„Tedy, dám vám vědět… paní, kdybyste…“

„Váš plášť.“

- „Uw keep m´neer?“ – Pláštěnku, mladej pane?

„Ano, buďte tak laskava.“

„Janičko, ať se nám neotře o stěny, jinak mi umouníš celou chodbu…“

- „Jansie, laat ´m niet langs de muren sleepen, anders bederf je m´n heele gang“ – významový posun (Jansie přináší mokrou pláštěnku – zda je také špinavá, aby mohla chodbu umounit, o tom se v textu nic neříká): „Janičko, ne abys s ní šmejkala po zdi, jinak mi zničíš celou chodbu...“

Na další nepříjemnou chybu narazíme ve scéně s placením zálohy. Věta: „Betaal, nog negen stuivers over.“ totiž nikdy nemůže znamenat „Zaplatím ještě 45 centů navrch.“, ale právě naopak: „Platím, zbývá mi 9 pětníků.“ Také závěr příběhu vyznívá v překladu odlišně: Sklonil jsem se nad Samovu snědou tvář. Pružně se napřímil a praštil mě mezi oči, až se mi udělaly bílé, žlutobílé mžitky.„Jedeš!“ (En over het bruine gezicht van Sam boog ik heen. Met een veerende borstbuiging boog hij op en gaf me een slag tegen mijn oogen aan, dat wit licht, geelwit voor mijn gezicht opvelde. „Daar... daar“...) V originále se tedy Sam vymrští, takže rána mezi oči by mohla být uštědřena i hlavou, a v bití pokračuje: „Tumáš... tumáš...“

Z uvedeného vyplývá, že předloha je skutečně text „pro pokročilé“ – pustit se do jeho překládání vyžaduje odvahu. Ale ospravedlňuje to také množství i charakter odchylek od originálu? U některých chyb se zřejmě projevuje známý syndrom – v obtížném textu se překladatel tak soustředí na řešení složitých problémů, že mu triviality uniknou. Ale i s tím by měl zkušený překladatel počítat. Nebývalých možností, které při překladu hovorového jazyka čeština skýtá, se bohužel podařilo využít jen částečně.