Jméno Doroty Masłowské bychom zatím ve slovnících polských spisovatelů marně hledali, ačkoliv o málokterém literátovi se v Polsku posledních let tolik mluví a snad žádné jméno není spojeno s tolika očekáváními. Spisovatelka na sebe totiž upozornila teprve roku 2002, zato hned svým knižním debutem, který se nyní dostává do rukou i českému čtenáři. A úspěchu dosáhla ve věku devatenácti let. Úkaz jménem Dorota Masłowská je v Polsku všudypřítomný. Roste poptávka po jiných zázračných dětech a přirozeně i touha autorů publikovat ve velmi útlém věku a dosáhnout podobného úspěchu. Objeví-li se v zahraničí mladá a úspěšná autorka, například Irina Děněžkina, polský tisk ji ovšem označí za “ruskou Masłowskou”.

Sám neobyčejný talent Masłowské by při troše štěstí stačil, aby si jí povšimla kritika, kniha ostatně vyšla v pozdně undergroundovém sice, ale proslulém nakladatelství a na obálce ji doporučil známý básník a rocker Marcin Świetlicki. Autorčin věk ovšem velice přispěl i k širokému ohlasu mediálnímu. Dorota Masłowská získala Paszport Polityki, originální diplom největšího polského týdeníku Polityka, v polském intelektuálním a uměleckém světě vážené ocenění. Ohlas veřejnosti stvrdilo výroční hlasování čtenářů největšího polského deníku Gazeta Wyborcza o knihu roku; spisovatelka v něm zvítězila. I vlivná část kritiky román Červená a bílá přivítala, což zase stvrdila nominace do finále největší polské literární ceny Nike, v jejíž porotě zasedají literární vědci i umělci. Mediální ohlas autorce víceméně přáli i méně nadšení recenzenti; nebo ho aspoň chápali. Ani odmítavé kritiky totiž neupíraly Dorotě Masłowské talent. Spory, zda je Červená a bílá velkou událostí estetickou, byly mimořádně prudké, ale stoupence měla Masłowská silné.

Na příkladu týdeníku Polityka můžeme hned ukázat sílu sporů o mladou spisovatelku. Nebývá totiž zvykem, aby se dva kmenoví autoři jednoho časopisu veřejně tak mocně přeli, jak se to stalo po udělení onoho Pasu. Do sporu se dostali stálí fejetonisté Polityky, vynikající prozaik Jerzy Pilch a Ludwik Stomma, antropolog žijící ve Francii. Stomma připustil, že spisovatelka svůj vlastní jazyk vytvořila, ba snad i uznal, že číst Červenou a bílou jako sociologický dokument by bylo naivní, stejně však nechápal, že to Masłowské stálo za to: “Aby něco zvýraznila, aby na něco vrhla ostré světlo. Ale zde se vrací vtíravá otázka: co zvýraznit, co ukázat?” Ve fejetonu Pas bez víza, kritizujícím rozhodnutí vlastní redakce o udělení Pasu, autorce neupřel stylistické schopnosti, pochyboval však o smyslu jejich použití: “Jenže jazyk, lhostejno jak důsledně stylizovaný, není jen odrazem, ale také prostředkem sdělování. Jinými slovy, jazyk není jen jakousi ilustrací sebe sama, ale rovněž a především slouží vyprávění. A copak to je, co by Masłowská měla vypravovat či sdělit? Promiňte, ale nic, zhola nic, naprostá nula.” Naproti tomu redaktor Polityky, tvůrce svébytného propracovaného stylu Jerzy Pilch spisovatelčiny odpůrce ironizoval: “Generace nejmladší, generace přirozeně docela ztracená, protože skrznaskrz zkažená televizí, drogami, internetem a zvlčilým polským kapitalismem, tato docela ztracená generace má veliké štěstí, protože vydala autorku, která ji zachrání.” Jak je zřejmé, po ironii sáhl Pilch jen vůči pokleslému jazyku veřejné rozpravy, kárajícímu úpadek mravů a vzdělanosti mládeže, a tedy i předmět zájmu Doroty Masłowské; o mladé autorce psal zato mimořádně nadšeně. Dodejme, že Jerzy Pilch, milovník literárních narážek, odkazů a parafrází, měl patrně při psaní oné věty na mysli jedno z nejznámějších dvojverší moderní polské poezie, totiž otázku “Čím je poezie, která nezachrání / národy ani lidi?” velikého básníka Czesława Miłosze.

O autorce před jejím knižním debutem málokdo něco věděl, a tak není divu, že na počátku jejího úspěchu bylo možné mezi lidmi méně zasvěcenými do personálií dokonce zaslechnout podezření, že jde o další hru již zmíněného Marcina Świetlického (1961), o generaci staršího než Masłowská. Podezřením, ostatně rychle rozptýleným, mohla přát vzpomínka na tehdy teprve rok starou zábavnou, ale dosti drsnou knihu Katecheti a frustráti, kterou Świetlicki vydal spolu s Grzegorzem Dyduchem pod ženským pseudonymem Marianna G. Świeduchowska.

Ono podezření zůstává pouhou zábavnou vzpomínkou, naproti tomu vzdálenou spřízněnost, alespoň ve smyslu zájmu o méně vznešená témata, a také pokud jde o čtenářské přijetí, lze připustit. Nástup Świetlického pokolení na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kterému se podle generačního časopisu říká generace “bruLionu”, byl někdy – vlídně i nevlídně – označován za “vpád barbarů” do literatury či za jeden z příznaků “zániku romantického paradigmatu”, abychom použili nejznámější okřídlené pojmy polské kritiky.

Ostatně na tradiční vlasteneckou mluvu v rámci onoho romantického paradigmatu odkazuje – v ironicky pokleslé podobě – sám původní titul Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną. Kdybychom jej chtěli přeložit doslova, měla by se tato kniha nejspíš jmenovat Polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou, překladatelka má ovšem dobré důvody, proč zvolila pro české vydání název jednodušší. Už proto, že slovo “ruski” není totéž co “rosijski” (“ruský”); lze je do polštiny přeložit jako “rusácký”, zahrnující opovržlivě všechny Slovany na východ od Polska, ale také neutrálně jako “východoslovanský” či “ukrajinský”. V dnešní historické situaci ale slovo “ruski” nebude patrně už vůbec vyvolávat z podvědomí polského čtenáře památku protiruských povstání, ba ani vzpomínku na sovětský útlak, spojuje se především s prostředím dělníků, obchodníků, drobných překupníků přicházejících z východu, s prostředím rozlehlých tržišť i pouličních stánků. S prostředím, které vyvolává sympatie či soucit, třeba i při vzpomínce na ještě nedávnou podobnou roli tisíců Poláků v západní Evropě. Ale ovšem vyvolávajícím i xenofobii. “Vlastenecké” vyznění titulu knihy, jaký si Masłowská zvolila, se tedy má k jazyku polských vlastenců z dob dělení Polska stejně, jako se mají proticarská povstání či boje maršála Józefa Piłsudského ke konfliktům, jež prožívá prostředí Silnýho. Tedy subkultura, které se v Polsku říká “dresaři” (“dresiarze”), podle jejího oblíbeného úboru; pokusíme-li se napodobit Masłowskou v tvorbě hybridního jazyka, řekněme – podle teplákové soupravy přelomu tisíciletí.

Českému čtenáři by mohlo přijetí románového debutu Doroty Masłowské v Polsku v lecčem připomínat diskuse z poloviny osmdesátých let, které se vedly po vydání románu Jana Pelce …a bude hůř; tehdy ovšem bez účasti masových sdělovacích prostředků, jen skromnými prostředky samizdatových a exilových edic. O Masłowské se v letech 2002 a 2003 diskutovalo v rozhlase, televizi, v největších denících i vlivných týdenících. Jak to bývá, když vyjde kniha o drsném prostředí sice soudobém, ale většině čtenářů krásné literatury z vlastní zkušenosti neznámém, či známém jen z černých kronik, které v našich časech expandovaly na celé stránky a hodiny vysílacího času, zavládne sklon číst ji především jako sociologický dokument. Pak ovšem může méně vlídný recenzent zdůraznit, že literatura pouhým sociologickým dokumentem není, případně se otázat, k čemu nám dokumentování právě onoho prostředí vlastně je. “Nevidím omluvu pro fascinaci, jakou může vzdělanec chovat k duševnímu pobudovi,” napsal mladý, vlivný a chytrý kritik. Co tedy Dorota Masłowská ukazuje? Duševního pobudu? Nebo dokonce pouhou nicotu?

Přijetí mladé autorky přály tedy i okolnosti mimoliterární. Ale zdaleka nejen ony. Vždyť od tvůrce takto mladého se téměř samozřejmě očekává literatura se značnou mírou autobiografičnosti, ba očekává se, že se tvůrce bude čtenáři svěřovat. Ale zde je hlavním hrdinou a vypravěčem mladý muž, který se od autorky, sečtělé studentky kulturologie, publikující časopisecky, nositelky cen v literárních soutěžích, neliší zdaleka jen příslušností k pohlaví. Postava, jejímž předobrazem spisovatelka může být, se přitom sice v textu vyskytuje, ale jako součást literární hry. Nástrojem autorského svěřování ona “Masłoská” určitě není.

Čtenáře může na této knize bavit kromě jiného i hra bez konce. Hledání perličky na dně: je tam, nebo není? A jaký je poměr mezi sociologickým dokumentem a autorskou hrou? Literatura může být ovšem i tím dokumentem; po roce 1989 jsme se stali až příliš háklivými na její takzvané mimoestetické funkce. Román Doroty Masłowské také dokumentem je: dokumentem doby raného kapitalismu v jedné ze západních zemí bývalého sovětského impéria, kde v jazyce žijí vedle sebe pokleslé zbytky romantické národní rétoriky (jak jsme řekli, přítomné už v samotném titulu knihy), kde do jazyka vtrhávají amerikanismy, názvosloví nových technologií a masové kultury, která si na člověka dělá stále totálnější nárok.

Dorota Masłowská bezpochyby svým tématem uchvácena je, proč by o něm jinak psala? Znamená to však nutně fascinaci “duševním pobudou”? Nebylo by přesnější, kdybychom v jejím vztahu k Silnýmu a dalším postavám našli spíše než fascinaci – a kromě zkoumavého zájmu – něco jako něhu a soucit? A nehrozilo by bez něhy a soucitu, že autorka zabývající se právě prostředím “dresařů”, napíše mravokárně zbytečnou satiru na masovou kulturu a její oběti? Byla by nenávist či opovržení umělecky plodnější? To už raději mluvme o té fascinaci. A dokázala by spisovatelka vytvořit bez fascinace – svého druhu – postavu tak nejednoznačnou? Nikoliv nejednoznačnou vinou autorské bezmocnosti, ale nejednoznačnou, jak bývají postavy velké literatury i živí lidé?

Vždyť jaký je Silný doopravdy? Ani jeho inteligencí či hloupostí si nemůžeme být jisti, tak jako si obvykle nemůžeme být jisti mírou přirozené inteligence uživatelů jazyka více či méně prefabrikovaného. (Příklad odjinud: komunistická novořeč stírala individuální vlastnosti uživatele a znemožňovala ocenit jeho skutečnou hloupost či inteligenci.) A může vůbec Silný existovat jinak než jako výtvor mimořádně nadané autorky? Že Dorota Masłowská použila jazyk a reálie jistého prostředí jako látku, je nepochybné. Ke své literární hře, vzdálené cynismu.