Chaim Potok se narodil 17. února 1929 v newyorském Bronxu. Oba rodiče, otec Benjamin Max a matka Mollie, pocházeli z chasidského prostředí Haliče, a pokud jde o sourozence, bratr se stal rabínem a obě sestry se za rabíny provdaly. Samotný Chaim Potok v deseti letech projevil malířské nadání, otec a učitelé ho však odradili, a tak v šestnácti letech začal psát beletrii. O rok později poslal svůj první příspěvek do časopisu Atlantic Monthly, kde ho sice neotiskli, ale od redaktorů obdržel děkovný lístek, v němž se ho ptali, zda nepíše román. Matka chtěla, aby se stal neurochirurgem, neboť by mohl zachránit mnoho lidí před smrtí a vydělat si hodně peněz, na to ale mladý Chaim odpověděl: „Mami, já nechci zachraňovat lidi před smrtí – chci jim ukázat, jak žít.“
Vyšší vzdělání Potok hledal nejprve na Yeshiva University, kde roku 1950 získal titul B.A.v oboru anglické literatury, a poté studoval v americkém konzervativním Židovském teologickém semináři. V roce 1954 se stal rabínem a v letech 1955-57 působil jako duchovní v americké armádě v Koreji, přičemž často navštěvoval Japonsko (včetně Hirošimy). Stejně tak ovšem toužil po špičkovém vzdělání světském a v roce 1965 ukončil titulem PhD. postgraduální studium filozofie na Pensylvánské univerzitě. Jeho manželka Adena Sara (dívčím jménem Mosevitzsky) je sociální pracovnicí v oboru psychiatrie. V letech 1973-77 pobývala celá rodina v Jeruzalémě. Potokovi vychovali tři dcery v tudorovském domě na filadelfském předměstí Merion, kde Chaim Potok 23. července 2002 po těžké nemoci zemřel.

Za nejsilnější literární vliv na svou tvorbu autor považoval Portrét umělce jako mladého muže irského spisovatele Jamese Joyce, který byl právě tak součástí jeho dospívání jako Talmud a Tóra. Většina jeho děl má zřetelně autobiografické prvky a pokud Potok odpovídal na dotaz, se kterou ze svých postav se nejvíce identifikuje, uváděl vždy Ašera Leva – v době, kdy psal poslední kapitolu románu Jmenuji se Ašer Lev, tj. na počátku 70. let, sám namaloval obraz Brooklynské ukřižování a doufal rovněž, že o Ašeru Levovi napíše i třetí knihu.

Chaim Potok přispíval četnými kritikami a články do mnoha významných amerických periodik – uveďme alespoň časopisy Esquire a Commentary či kulturní přílohy novin The New York Times Book Review a The Philadelphia Inquirer. Soustavně pojednával zejména o tvorbě svých židovských amerických kolegů (recenzoval povídky Saula Bellowa či Šoloma Alejchema, příběhy pro děti I. B. Singera a romány Philipa Rotha), avšak vyjádřil se i ke Gabrielu Garciovi Márquezovi nebo Salmanu Rushdiemu. Je rovněž autorem předmluv k publikacím Poslední stopy – ztracené umění z Osvětimi, Židé v Americe, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Chasidské příběhy Martina Bubera. Věnoval se také literatuře faktu (v češtině vyšel roku 1999 titul Brány listopadu, angl. The Gates of November, 1996) a tvorbě pro děti – roku 2001 se k nám dostala útlá kniha Zebra a jiné povídky (Zebra and Other Stories, 1998).

Ve svých prózách Potok čerpá ze svého vlastního dědictví ortodoxního judaismu. Snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj centrální problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti. Potokovy romány pojednávají o konfrontaci „základu se základem“, přičemž západní civilizaci a její základ tvoří myšlenky Descarta, Spinozy, Kanta, Humea, Hegela, Nietzscheho, Darwina, Freuda, Picassa, Stravinského, Kafky aj. Ať už pak člověk vyrůstá v prostředí židovské rodiny, klanu, městečka, čtvrti či sousedství, dnes se vlivem médií a cestování dříve nebo později setká s myšlenkami pramenícími přímo ze srdce světské zastřešující civilizace. Potok si typicky vybírá postavy, které právě dospívají, neboť právě to je věk, kdy na jednotlivce z určité kultury mohutně působí myšlenky pocházející z kultur jiných. Výsledkem tohoto kulturního šoku, kdy se konfrontuje menšinová přistěhovalecká židovská subkultura se zastřešující kulturou západního světského humanismu, je tudíž příznačně jakýsi mezičlověk, člověk mezi dvěma světy (německým termínem Zwischenmensch, anglicky in-between person). Takový hrdina nechce ztratit svou původní identitu a zároveň nechce odmítnout současnost – je to postava dialektická, neustále se vyvíjející, a trpí tlaky z obou stran. A zatímco v raných Potokových dílech protagonista dosáhne vnitřního klidu a smíru, v pozdějších prózách je jasné, že tato citlivá rovnováha je pouze dočasná.

Klíčovým Potokovým tématem je tedy kulturní konfrontace a filozofické otázky s ní spojené, jakož i psychologie vztahů mezi lidmi – zejména mezi otci a syny, mezi učiteli a žáky a mezi mladými muži navzájem. Úlohou židovských otců je samozřejmě předat tradici svým synům. V tradičním judaismu lze autoritu rodičů dokonce srovnat s důrazem na Boha jako krále, soudce a otce, a odtud pramení úcta založená na vzájemné lásce, kterou synové k rodičům chovají. I když pak generační pnutí může vyústit až v rebelii proti otci, výsledkem nikdy není výhradně negativní prezentace otce ani úplné zpřetrhání rodinných svazků. Stejně důležitá je také úloha učitelů, ať už v ješivě nebo na univerzitě. Všichni berou svou profesi nesmírně vážně a ve své roli náhradního otce fungují jako mentoři vzdělávání nebo psychologického a duchovního růstu svých nadaných studentů.