Ruskou literaturu má průměrný čtenář spojenou především se jmény F. M. Dostojevského, A. S. Puškina, Michaila Bulgakova a několika dalších literárních klasiků, jejichž díla nesmí chybět v každé "slušné" domácnosti. Viktor Pelevin (1963) je společně s Venediktem Jerofejevem (česky vyšla novela Moskva - Petuški zpáteční) či Vladimirem Sorokinem (například Třicátá Mariina láska) jedním z nejvýraznějších představitelů současné ruské tvorby, a přestože tito autoři vycházejí z hluboce zakořeněných a tradičních literárních postupů, prvky postmodernismu spojené s dalším, specificky ruským směrem - konceptualismem, jsou v jejich díle jasně zřetelné. A navíc... Po přečtení jakéhokoli výše jmenovaného díla se utvrdíte v nepsaném rčení, že v Rusku je možné opravdu cokoli.

Základní dějovou linií Pelevinova románu Čapajev a Prázdnota se stává novalisovský princip "modrých květů" založený na střídání se dvou časoprostorových rovin. (Jistě si vzpomenete na příběh císaře, kterému se zdá, že je motýlem, a motýla, který si naopak myslí, že je ve svých snech císařem.) V té první se objevuje Péťa Prázdnota ve společnosti důstojníka V. I. Čapajeva (skutečné, historické postavy) a svůdné a neodolatelně přitažlivé Anny. Druhý příběh je situován do psychiatrické léčebny a autorův záměr mystifikace je dokonán - čtenář ani po dočtení poslední stránky nemůže s jistotou říci, který z nich je realitou a který pouhým snem. Tato skutečnost je ovšem v Pelevinově knize naprosto nepodstatná, důležitá je forma a míra literární stylizace. Ve finále pouze "čtenář je ten, kdo dává knize definitivní podobu, kdo rámuje děje hranicemi vlastního příběhu".

Autor zdánlivě vystupuje jako literární plagiátor a v metatextových narážkách si vypůjčuje kdeco od kohokoli, jeho vlastní literární invence společně s originalitou jsou však natolik silné, že jakékoli "zajeté" mustry bezpečně přehluší. Jeho kniha se dá chápat v několika rovinách - v jedné je například parodií na metafyzicko-filosofický text zabývající se sofistikou a platónismem či berkleyovským solipcismem se stejnou obratností, lehkostí a "ukecaností" jako základními existenciálními a postmoderními otázkami. ("Ať cestujete kamkoli, ve skutečnosti se přemisťujete pouze v jednom prostoru, a tím prostorem jste vy sami.") Především je však jedním velkým, kosmickým žertem, jedním nekonečným tripem či úletem, jehož definitivní dějovou linii si, jak bylo řečeno, utváří pouze čtenář sám. "Celý tento svět je jeden velký vtip, který bůh vypráví sám sobě. A ani sám bůh není ničím jiným..."

Vianovská absurdita, smíchaná s Monty Pythonovským černým humorem jsou pouze slabým katalyzátorem toho, co se skrývá v autorově mysli a v jeho představách. Pelevin je falzifikátorem nejen reality přítomné a minulé, ale i sebe sama, a nebere si servítky s nikým a s ničím. Se stejnou chutí a razancí se naváží do modelu amerických, nekonečných soup-oper (příběh muže, který si myslí, že je společně s A. Schwarzeneggerem hlavním hrdinkou mexického TV seriálu Simplemente Maria), tak i do japonských tradic a zvyků (přijímací rituály při Srdíkově vstupu do zaměstnání). Co se týče rodného Ruska a mentality jeho obyvatel, ani ti nejsou narážek a ironie ušetřeni. (Návod k tomu, jak udělat pořádek v Rusku: "Pokaždé, když ve vašem vědomí vyvstanou představy o Rusku, je třeba nechat je, aby se rozpustily ve své vlastní podstatě. A jelikož představy o Rusku žádnou vlastní podstatu nemají, výsledkem bude, že v Rusku zavládne pořádek...")

I přes všechny narážky týkající se Ruska zůstává tato země patriotem: "Víte, jak je to s Vánocemi. Katolíci je mají v prosinci, pravoslavní v lednu, ale všichni slaví jednu a tu samou věc. ... Reformy kalendářů, chyby kronikářů a těch, kdo je přepisovali, - zkrátka ačkoli mají všichni za to, že to bylo v lednu, ve skutečnosti se všechno stalo už v říjnu." (A následuje příběh muže, který se snažil pochopit, kdo je on sám, a který "když jednou takhle v noci seděl pod korunou stromu (byl právě říjen), zvedl svůj pohled k nebi, a spatřil na něm jasnou hvězdu. V tu chvíli všechno pochopil tak hluboce a jasně, že ozvěna tohoto vzdáleného okamžiku dodnes...".) Ať už jde v Pelevinově románu o "střet mexické, mýdlové opery, hollywoodského blockbasteru a křehké ruské demokracie", nebo o "podvědomé ztotožnění se se současným Ruskem v kombinaci s komlexem Agamemnona s anální dynamikou", podstatná je cesta (přes své vnitřní prokurátory a advokáty, kteří na vás ušijí žalobu a potom vás z toho vysekávají) do Vnitřního Mongolska. "Nedá se říci, že by se někde nacházelo v geografickém smyslu. Vnitřní Mongolsko se tak nejmenuje proto, že by se nacházelo uvnitř Mongolska. Je uvnitř toho, kdo vidí prázdnotu, ačkoli slovo "uvnitř" je nepřesné a zavádějící. A není to vlastně ani žádné Mongolsko, prostě se tomu jen tak říká. Nemohu si představit nic hloupějšího, než kdybych se vám pokoušel popsat, co to vlastně je. Ale můžete mi věřit alespoň v jednom - skutečně stojí za to celý život usilovat o to, abyste se tam dostal. A nemůže být v životě nic lepšího, než se tam ocitnout."